Zapomenuté osudy 19.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková DOBYVATELÉ DÁLEK IV – Veterinář Vondráček Je to snad víc než sedmdesát let, co MVDr Josef Vondráček přistál v ecuadorském Guayaquilu. Vzdal se jistého postavení ve službách města Prahy a přijal vznešenou nabídku s nejistými perspektivami.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Ecuadorská vláda požádala Československo o specialistu, který se měl v tamnější tříčlenné veterinární policii zabývat přenosem zvířecích chorob na člověka. A \dr. Vondráček prostě jel.

Jak se později ukázalo, největším pokladem byly dobré jazykové znalosti, ale především obrovský lodní kufr plný knih z oboru veterinární mediciny. To usnadňovalo orientaci v chorobách, s nimiž se předtím nikdy dr Vondráček nesetkal. Slintavka, kulhavka a vozhřivka, obvyklé v našich zeměpisných šířkách, tu totiž ustoupily málo probádané Bangově chorobě, kterou dr Vondráček vyzkoušel také na vlastní kůži.
Zkušenosti mladého zvěrolékaře byly mizivě malé, ale o to větší byla oblast, která mu byla svěřena. Obhospodařoval území kolem městečka Cuency, velké jako celé Československo. A do třetice se musel přizpůsobit klimatu, kterým ho přivítala nultá rovnoběžka. Rovníková Cuenca svým věčným jarem ve výšce 2 500 metrů by sama byla ideálním místem k pobytu. Jenomže vládní úřady co chvíli dostávaly zprávy o hynoucím dobytku ve všech končinách země. A tak týden co týden sedlal dr Vondráček koně a sjížděl s náhorní planiny do úmorného vedra přímoří nebo do panenských oblastí El Oriente, obývaných indiány. Nejednou přijel pozdě, vymřela nejen všechna zvířata, ale s nimi i celé osady. Často musel místo zvířat ošetřovat lidi. Mnohokrát pomáhal na svět novým občanům Ecuadoru. Marné byly všechny argumenty o poslání veterinární mediciny.
„Ty nám nechceš pomoci,“ naříkali domorodci. „Když rozumíš zvířatům, tak musíš rozumět také lidem.“

Právě pomocí lidem si otevřel dr Vondráček cesty do tajemných končin, jimiž před ním prošlo nemnoho bělochů. V povodí řeky Napo dokonce navštívil proslulé lovce lebek. U prvního kmene – u Jibarů – získal pověst nepřekonatelného kouzelníka efektním rozpuštěním hypermanganu ve skleničce vody. Fialové proužky, stoupající ze dna k hladině, naplnily neohrožené lovce úžasem. A když dr Vondráček zvedl sklenici k ústům a začal kloktat, trvalo to hodně dlouho, než se indiánští bojovníci odvážili ve zbožné úctě magický obřad opakovat. A to už nehovoříme o údivu, který zachvátil Jibary, když poprvé v životě naslouchali „živému hlasu“, zpěvům z Prodané nevěsty, předváděným na kufříkovém gramofonu.

Ale zatímco indiáni obdivovali gramofon, děsil se Vondráček při pohledu na malé preparované hlavičky někdejších nepřátel Jibarů. Nepoznal sice samotný proces preparace, ale pochopil, že se po skončení honosných kultovních obřadů tahle trofej stává bezcenným předmětem, který se povaluje v oválných obydlích nejvýš jako hračka indiánských dětí. Nebylo problémem získat několik hlaviček výměnou za jabloneckou bižuterii. My jsme objevili v pražském Vondráčkově bytě jen jedinou hlavičku. Všechny ostatní skončily zčásti v Náprstkově muzeu, zčásti v rukou rozvětveného příbuzenstva.

Za efektní kloktání hypermanganového roztoku se indiáni odvděčili nadměrným podáváním proslulého alkoholického nápoje „chicha“, získaného rozžvýkáním a zkvašením jakési odrůdy brambor, liliovitých rostlin zvaných juka (yucca). Nápoj chutnající jako syrovátka pohnul ovšem důkladně lékařovým žaludkem. Když Jibarové Vondráčka po několika dnech doprovodili k nejbližšímu říčnímu toku, který dělil jejich ležení od nejbližších nepřátel, zůstal lékař odkázán sám na sebe. Indiánům stačil jen pohled na protější břeh osídlený lidmi, toužícími po jejich hlavách, aby nehrdinsky prchli do přítmí pralesa. Ani Vondráčkovi nebylo zrovna nejlépe v představě, že se má setkat s úhlavními nepřáteli dosavadních hostitelů. Ale i ti ho po krátkém nedůvěřivém pozorování přijali mezi sebe. Zbudovali dokonce těžký vor a provázeli veterináře přes divoké horské peřeje. Avšak ani zkušení indiáni nezabránili nehodě v rozvířených proudech řeky. Vor se nárazem rozpadl a dr Vondráček spolu s aparátem utopil serii nejvzácnějších fotografických záběrů.

Navštívil pak ještě tak řečené „ušatce“ – Indiány Orechones. Odposlouchával jejich řeč, podobnou štěkotu psí smečky. A pozoroval, jak indiáni pomocí dlouhé trubice – bodoquery – vyfukují šípy napuštěné prudkým jedem curare. Obdivoval suverénní přesnost, se kterou na konci parabolické dráhy dlouhé i padesát metrů zasáhli malinkého kolibříčka. Několik hodin rýžoval i zlato na břehu řeky, aby na prudkém žáru tropického slunce vyzkoušel jedno z nejúmornějších povolání, opředené tolika romantickými legendami. Šplhal na Chimborazo vysoké 6 350 metrů, aby si v pětitisícové výšce nabral věčného rovníkového sněhu.

Když putoval na dobytčí trh u peruánských hranic, uštkl ho škorpion. V zápětí už nepohnul nohou a zapálenou cigaretu nedonesl k ústům. Pak upadl do hlubokého bezvědomí. Tři dny napájeli domorodci lékaře destilátem pisco, aby ho znovu postavili na nohy. Vzpomínky na bohatý život na rovníku vyvolávají i vzácné trofeje – bodoquera, toulec jedovatých šípů i celá sada kopí k lovení ryb. Nebo korále z ptačích nožek a z namodralých krovek brouků, či vycpaní papoušci i kolibříci, indiánská čelenka a jednoduchá ecuadorská keramika, stejně jako hřebínek, jakoby vysoustruhovaný moderním automatem.

Dr. Vondráček viděl i exempláře dnes pečlivě chráněných želv. „Obcházela mě hrůza,“ vypráví, „když jsem viděl ty čtyři, pět metráků těžké kusy, staré nějakých pět století. Mrazilo mě, když jsem si uvědomil, že tihle giganti už koukají po světě svýma nehybnýma očima od doby, kdy vedl Žižka své šiky proti křižákům.“

Ale všechno má svůj konec a tak jednoho dne nezbylo, než sbalit zvěrolékařské studie a odcestovat do vlasti. Dobrodružná putování nahradila znovu neromantická práce na pražských jatkách. A jen čas od času, když přišla návštěva, otevřel dr Vondráček své poklady, aby se na několik hodin ve vzpomínkách vrátil na nultou rovnoběžku – na rovník.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, foto Bedřich Kocek, úprava Olga Janíčková.