Bonus – tři povídky z jiného soudku

Autorka článku: Simona Monyová Satisfakce má jahodovou příchuť Adam Keller měl trému. Obrovskou trému, při níž vlhnou dlaně, jazyk se lepí na patro a mozek odmítá vydat jedinou kloudnou myšlenku. Něco podobného zažil naposledy před šestnácti lety, při prvním intimním styku, když objevil, že partnerka má hrudník chlupatější než on. Do poslední chvíle si tehdy nebyl jist, zda tento drobný kosmetický detail nezpůsobí jeho naprosté selhání. Zvládl to. S určitými obtížemi, ale zvládl.

Dnes to ovšem mělo být mnohem těžší. Nestačilo situaci zvládnout, Adamovým cílem bylo oslnit, zazářit, stát se neodolatelným.
Krátce po jedenácté opustil s omluvnými úsměvy pracoviště. Nasedl do svého renaulta, při couvání komusi posbíral prádlo ze šňůry, a vlajících podvlékaček, které se zachytily o zadní nárazník si povšiml, až když s rachotem padajících popelnic parkoval u obrubníku před domem.

Do setkání s Klárou zbývaly sotva dvě hodiny. Adam posvačil hrst uklidňujících tabletek z výtažku třezalky tečkované, provedl zevrubnou revizi svého šatníku a zcela znechucen napustil vodu do vany. Koupelovým olejem s vůní mořského vánku nešetřil.
Slastně se ponořil do vody a představoval si Kláru. Ostatně dělal to ve vaně pravidelně už dobrých deset let, a ani dnes neviděl důvod zavedený rituál měnit.

˝Chtěla bych tě vidět,˝ smyslně ševelil její hlas z telefonního sluchátka minulý týden, a dřív než se stačil vzpamatovat, mu prozradila, že ovdověla a vrací se ze Švýcarska zase domů – do Česka.
Možná mi tím chtěla naznačit, že by nebyla proti popouštěl uzdu již tak dost zdivočelé fantazii.
Zbytečně se nervuju, neobratně brzdil stále vzrůstající nadšení, nejspíš už vůbec není o co stát, vždyť jí taky táhne na pětatřicet.
Bylo o co stát. Tento nepřehlédnutelný fakt zaznamenal nejen rozrušený Adam, ale i většina zástupců mužského pohlaví, kteří právě procházeli Českou ulicí.
Klára ho políbila. Sebejistě a dlouze.
Musel se povytáhnout a dokonce i stoupnout na špičky, aby vyrovnal výškový rozdíl způsobený jejími zbytečně vysokými jehlovými podpatky. I bez nich měla nejdelší nohy ve Střední Evropě.
Nakrčila nos, odtáhla se a kýchla. Adam pochopil, že to přehnal s vonným olejem, jehož zbytky se mu zvolna vpíjely do bleděmodré košile.
Tušil, že se neuvedl právě nejlépe. Nabídl jí rámě. Pohotově se k němu přitiskla. Znejistěl. Cosi se mu nalepilo na podrážku.
˝Je ti něco?˝ zeptala se.
Adam vlekoucí za sebou inkriminovanou nohu jen roztržitě zavrtěl hlavou.
˝Jak se ti vedlo celou tu dobu?˝
Pochopil. Chtěla slyšet, jak moc mu chyběla. Přál si vychrlit nacvičený monolog jedním dechem, toužil ji omráčit svým pečlivě připraveným vyznáním, toužil aby uvázla v jemné pavučince jeho šarmu. Ale nešlo to. Skutečnost, že napadá na pravou nohu ho rozptylovala do té míry, že nebyl schopen odvětit ani běžnou zdvořilostní frází. Lepkavé cosi vydávalo při každém došlápnutí mlaskavý zvuk.
Neartikulovaně zamručel a jal se drhnout podrážku o chodník, čímž se vypracoval k velmi neobvyklému stylu chůze. Vzpomněl si, že takřka totožně se pohyboval strýc Ondřej, kterému kdysi opilý myslivec prostřelil pravé koleno.
˝Cože?˝ zklamaně protáhla obličej Klára.
Idiote! Vzchop se! Jde ti o všechno! Napomenul se v duchu a směle objal Kláru kolem ramen.
Chyba! Zase chyba! Výškový rozdíl i pajdání se najednou zdálo být mnohem markantnější. Bleskově ruku zase sundal.
˝Nešij sebou,˝ nevydržela a napomenula ho.
Připadal si jako školák přistižený při rejdění ukazovákem v nosní dírce. Chtělo to rozhodný, mužný čin. Smýkl Klárou na travnatý pruh podél chodníku, z úst vypouštěl gejzír slaboduchých historek a urputně si přitom třel podrážku boty o trávník. Rádoby nenápadně zvedal nohu jako pes, který si potřebuje ulevit a po očku průběžně podrážku kontroloval.
˝Jen ať ti to šilhání nezůstane,˝ taktně mu naznačila, že jí jeho výstřední chování neuniklo.
˝Hmm,˝ přitakal. Byl myšlenkami u své boty. Už to zjistil. Příčinou všech dosavadních problémů byla žvýkačka. Drze se přilípla na hrubý vzor jeho módních traktorek. Byla bledě růžová a velká jak křepelčí vejce.
A jak drží, mrcha, pomyslel si takřka obdivně.
˝ jak se tě holka zbavit,˝ zauvažoval. To, že nahlas, si uvědomil, až když se ozvalo Klářino podrážděné: ˝Prosím?!˝
Na okamžik byl nucen předstírat nedoslýchavost.
Vešli do restaurace. Číšník je uvedl k zamluvenému stolu, dle Adama nejlepšímu v celé místnosti. Nepatrně povzbuzen objednal dobré víno a pražené mandle. Seděl, tudíž nekulhal.
Duchapřítomnost se navracela. Sbíral rozevláté myšlenky a už už otevíral ústa, aby jimi Kláru okouzlil. Klára se však zvedla. ˝Jdu na toaletu,˝ pravila hlasem sametovým jak motýlí křidélka.
Nezlobí se! Rázem se upokojil a se zarputilým výrazem začal dolovat žvýkačku ze vzorku podrážky. Funěl jak březí bachyně na útěku, pot se z něho řinul a na stole se kupila zlomená párátka.
˝A to má být zase co?˝ překvapila ho v trapné pozici, s hlavou vtlačenou mezi koleny.
˝Nic!˝ vyhrkl a prudkým škubnutím hlavy si nechtěně, leč velmi důrazně, připomněl staré zranění krčního obratle.
S pravou tváří těsně přimknutou k pravému rameni, obličej zkřivený bolestí a oči plné slz, zdrceně šeptal: ˝Moc jsem se na tebe těšil˝
˝Já vím,˝ povzdechla si.
˝Vždyť já se kvůli tobě ani neoženil!˝
˝Já vím˝
˝Musíme si promluvit!˝ křikl. Vyvrácená hlava podtrhovala naléhavost jeho prosby.
˝Snad raději ne. Nebudeme vyvolávat starý duchy,˝ řekla Klára a vstala. ˝Promiň, neměla jsem se ti po takové době ozývat. Byl to omyl. Změnil ses, neklapalo by to˝

Odešla.
Adam osaměl. A najednou jako by porozuměl pohnutkám masových vrahů. Sám byl v rozpoložení, kdy by dokázal vyvraždit celou restauraci bez zábran.
Hlavou mu probleskl nápad. Začal se šacovat. Za tlumeného pochechtávání vytáhl balíček žvýkaček, jednu po druhé rozbaloval, cpal si je do pusy a mohutně přežvykoval.
Vyšel ven. Slunce na něj spiklenecky mrkalo zpoza mraků a desítky krotkých městských holubů souhlasně mávaly křídly.
S pocitem konejšivé satisfakce vyplivl sousto jahodové gumy na chodník. Představa dalšího nevinného trouby, který se znemožní před světem i sám před sebou, jen co šlápne do žvýkačkového lejna, ho uspokojila více než – li případná instalace výbušniny na hlavní nádraží.

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet