Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...

Práce zobrazit diskusi

Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...

Jak využívat moc našeho podvědomí – 83

Publikováno: 2.10.09
Počet zobrazení: 1287


      Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel
V závěru minulého článku jsme konstatovali, že člověk, který i v důchodu má stále co dělat, nemyslí jen na sebe a uvažuje pozitivně, vlastně ani nemá čas stárnout. Vědecké výzkumy dokázaly, že u takových lidí se stárnutí do určité míry zpomaluje. A to i pokud jde o jejich vzhled. Prostě, vypadají lépe než jejich vrstevníci, kteří se utápějí v negativním myšlení.


Z toho plyne, že druhým ˝lékem˝ je samozřejmě moc podvědomí. Už proto, že naše podvědomí nestárne a nikdy nezestárne. Zákon času pro něj neplatí, neboť je součástí univerzálního vesmírného zákona a kosmické energie.

Dr.Murphy píše, že ˝únava a stárnutí nemohou mít duševní či duchovní příčinu˝. Tým lékařů a vědců z Ohia zjistil, že lidskému duchu a tělu neškodí sám čas, ale obavy ze stárnutí. Podle těchto vědců nenesou odpovědnost za projevy stáří a opotřebování přibývající léta, ale ˝neurotický strach z negativních důsledků zvyšujícího se věku˝. Proto třetím ˝lékem na stáří˝ je činorodost a aktivita. To konečně prokazují všechny příklady o vrcholných výkonech i ve vysokém věku, které jsem uvedl a o nichž ještě napíši.

Dnes jsem chtěl kapitolu o stáří ukončit. Dostal jsem však od paní Evy M. tuto e-mailovou zprávu: ˝Ty příběhy ˝přestárlých˝ lidí, jak se jim hanlivě říkalo za minulého režimu, jsou velice zajímavé a inspirující. Pokračujte v nich. Možná, že to někomu poskytne motivaci, jako mně. Je mi 79 a přestárlá se opravdu necítím. Se svým přítelem stále žijeme i po sexuální stránce.˝ Protože jsem podobných ohlasů dostal více, vybral jsem dnes pro vás další příběhy. Dámské i pánský.

Začnu citací autorky, která se podepisuje Susanna Kubelka. Ve své knize ˝Konečně přes čtyřicet˝ (Nakladatelství Motto Praha 2000) píše: ˝Mé matce je 79 letJe to věk, který mnozí nazývají ˝vysokým stářím˝. Když proti ní ale stojíte, slyšíte její smích a cítíte její vitalitu, nutně vám tento pojem připadá absurdníProžila druhou světovou válku, hlad, inflaci, bombardováníOna ale nežije v minulosti, nýbrž v dnešku.Proto zůstává mladá. A mladě působí, protože se za starou nepovažuje.˝

Pokračuji příběhem známého herce, režiséra a po nějakou dobu i ředitele pražského Národního divadla, Otomara Krejči. Začínal jako ochotník, působil během nacistické okupace v kočovné společnosti, a teprve po válce mohl přejít do kamenného divadla. Po roce 1970 mu komunisté bránili v jeho uměleckém působení a tak – ke škodě nás všech – musel umělec v nejlepších letech odejít do zahraničí. Že tam působil úspěšně, o tom svědčí řada ocenění, mimo jiné řád Order des Arts (1978) nebo mezinárodní Pirandellova cena (1979). Po návratu, jako téměř sedmdesátiletý, znovu otevřel své Divadlo za branou (první přitahovalo diváky v letech 1965-1972). Za svou neúnavnou práci byl u nás oceněn medailí Za zásluhy 1.stupně (1998), o rok později za ˝přínos k rozvoji světového divadla˝ získal Cenu K.S. Stanislavského v Moskvě a v roce 2000 (to mu bylo téměř 80 let) naši Cenu Thálie ˝za mimořádný přínos českému divadelnímu umění˝. V roce 2008 jste o něm mohli číst, že je ˝jedinou žijící legendou českého divadla˝.

Třetím příběhem navazuji na e-mail paní Evy. Je to život paní R.G., která bydlí v domku na předměstí. Je jí 83 let a má artrózu a tím – jak říká – více času na přemýšlení. Dvacet let byla v domácnosti se dvěma dětmi a v nudném manželství. Po smrti manžela si řekla: ˝pro rodinu jsem toho udělala už dost, teď chci něco pro sebe.˝ Začala studovat a v šedesáti si otevřela ordinaci. Na jednom z lékařských kongresů se seznámila s kolegou, který se brzy stal i jejím přítelem. Je o 36 let mladší – a vlastně je stejně starý jako její syn. Ale je to první muž v jejím životě, s kterým se nenudí, který ji stále vzrušuje a s nímž poznala i skutečný sex.

Někde jsem četl, že samota ve stáří je závislá na zdraví. Tak docela s tím nesouhlasím. Už proto, že nemocný může být i mladý člověk. A také proto, že zdraví závisí na nás, na naší vůli a na našem podvědomí. Kdo chce být zdravý, ten přežije všechny úrazy a operace (viz žokej Josef Váňa, o kterém jsem před časem také psal), ale i vleklé chronické nemoci. O tom jsme již mnohokrát mluvili, takže to berte jen jako konstatování léty prověřeného faktu.

V této souvislosti poznamenávám, že existují – ovšem kromě skutečně mladých seniorů – i ˝mladí starci˝. Jsou to ti lidé, kteří už ve dvaceti dokáží mluvit jen o sobě a druhého poslouchají jen tak, aby mohli na jeho slova navázat opět na své téma, jehož hlavním hrdinou je tento jedinec (on nebo ona). Křiklavý egoismus a narcisismus se v rámci party nebo v jiné sociální skupině ještě prohloubí a ve stáří – nikoli podle kalendáře, ale podle stavu duše – jen zesílí.

Závěrem bych chtěl uvést skutečnost, kterou snad každý zažil na srazu abiturientů po třiceti letech. Přestože jde vždy o vrstevníky, někdy se zdá, že musí jít o jakýsi omyl. Že se sešli lidé, z nichž někteří byli teprve v primě, když ti ostatní už maturovali. Tak velký je rozdíl v počtu vrásek, šedinách a pleších. Někteří z kolegů a kolegyň jsou ˝jurové˝, jiní starci a stařenky se všemi příznačnými vlastnostmi. Záleží samozřejmě jen na každém z nás, do které z těchto skupin budeme řazeni. Příště o jednom životním paradoxu.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet

Říjnové přednášky , které pořádá Klub dr.Murphyho v Brně proběhnou v Občanském klubu Kounicova 43, vždy od 16,00 hod.na tato témata:
13. října – CHCETE BÝT BOHATÍ NEBO CHUDÍ?
20. října – JSME TAK STAŘÍ, JAK MYSLÍME

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: