Jak využívat moc našeho podvědomí – 83

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel V závěru minulého článku jsme konstatovali, že člověk, který i v důchodu má stále co dělat, nemyslí jen na sebe a uvažuje pozitivně, vlastně ani nemá čas stárnout. Vědecké výzkumy dokázaly, že u takových lidí se stárnutí do určité míry zpomaluje. A to i pokud jde o jejich vzhled. Prostě, vypadají lépe než jejich vrstevníci, kteří se utápějí v negativním myšlení.

Z toho plyne, že druhým ˝lékem˝ je samozřejmě moc podvědomí. Už proto, že naše podvědomí nestárne a nikdy nezestárne. Zákon času pro něj neplatí, neboť je součástí univerzálního vesmírného zákona a kosmické energie.

Dr.Murphy píše, že ˝únava a stárnutí nemohou mít duševní či duchovní příčinu˝. Tým lékařů a vědců z Ohia zjistil, že lidskému duchu a tělu neškodí sám čas, ale obavy ze stárnutí. Podle těchto vědců nenesou odpovědnost za projevy stáří a opotřebování přibývající léta, ale ˝neurotický strach z negativních důsledků zvyšujícího se věku˝. Proto třetím ˝lékem na stáří˝ je činorodost a aktivita. To konečně prokazují všechny příklady o vrcholných výkonech i ve vysokém věku, které jsem uvedl a o nichž ještě napíši.

Dnes jsem chtěl kapitolu o stáří ukončit. Dostal jsem však od paní Evy M. tuto e-mailovou zprávu: ˝Ty příběhy ˝přestárlých˝ lidí, jak se jim hanlivě říkalo za minulého režimu, jsou velice zajímavé a inspirující. Pokračujte v nich. Možná, že to někomu poskytne motivaci, jako mně. Je mi 79 a přestárlá se opravdu necítím. Se svým přítelem stále žijeme i po sexuální stránce.˝ Protože jsem podobných ohlasů dostal více, vybral jsem dnes pro vás další příběhy. Dámské i pánský.

Začnu citací autorky, která se podepisuje Susanna Kubelka. Ve své knize ˝Konečně přes čtyřicet˝ (Nakladatelství Motto Praha 2000) píše: ˝Mé matce je 79 letJe to věk, který mnozí nazývají ˝vysokým stářím˝. Když proti ní ale stojíte, slyšíte její smích a cítíte její vitalitu, nutně vám tento pojem připadá absurdníProžila druhou světovou válku, hlad, inflaci, bombardováníOna ale nežije v minulosti, nýbrž v dnešku.Proto zůstává mladá. A mladě působí, protože se za starou nepovažuje.˝

Pokračuji příběhem známého herce, režiséra a po nějakou dobu i ředitele pražského Národního divadla, Otomara Krejči. Začínal jako ochotník, působil během nacistické okupace v kočovné společnosti, a teprve po válce mohl přejít do kamenného divadla. Po roce 1970 mu komunisté bránili v jeho uměleckém působení a tak – ke škodě nás všech – musel umělec v nejlepších letech odejít do zahraničí. Že tam působil úspěšně, o tom svědčí řada ocenění, mimo jiné řád Order des Arts (1978) nebo mezinárodní Pirandellova cena (1979). Po návratu, jako téměř sedmdesátiletý, znovu otevřel své Divadlo za branou (první přitahovalo diváky v letech 1965-1972). Za svou neúnavnou práci byl u nás oceněn medailí Za zásluhy 1.stupně (1998), o rok později za ˝přínos k rozvoji světového divadla˝ získal Cenu K.S. Stanislavského v Moskvě a v roce 2000 (to mu bylo téměř 80 let) naši Cenu Thálie ˝za mimořádný přínos českému divadelnímu umění˝. V roce 2008 jste o něm mohli číst, že je ˝jedinou žijící legendou českého divadla˝.

Třetím příběhem navazuji na e-mail paní Evy. Je to život paní R.G., která bydlí v domku na předměstí. Je jí 83 let a má artrózu a tím – jak říká – více času na přemýšlení. Dvacet let byla v domácnosti se dvěma dětmi a v nudném manželství. Po smrti manžela si řekla: ˝pro rodinu jsem toho udělala už dost, teď chci něco pro sebe.˝ Začala studovat a v šedesáti si otevřela ordinaci. Na jednom z lékařských kongresů se seznámila s kolegou, který se brzy stal i jejím přítelem. Je o 36 let mladší – a vlastně je stejně starý jako její syn. Ale je to první muž v jejím životě, s kterým se nenudí, který ji stále vzrušuje a s nímž poznala i skutečný sex.

Někde jsem četl, že samota ve stáří je závislá na zdraví. Tak docela s tím nesouhlasím. Už proto, že nemocný může být i mladý člověk. A také proto, že zdraví závisí na nás, na naší vůli a na našem podvědomí. Kdo chce být zdravý, ten přežije všechny úrazy a operace (viz žokej Josef Váňa, o kterém jsem před časem také psal), ale i vleklé chronické nemoci. O tom jsme již mnohokrát mluvili, takže to berte jen jako konstatování léty prověřeného faktu.

V této souvislosti poznamenávám, že existují – ovšem kromě skutečně mladých seniorů – i ˝mladí starci˝. Jsou to ti lidé, kteří už ve dvaceti dokáží mluvit jen o sobě a druhého poslouchají jen tak, aby mohli na jeho slova navázat opět na své téma, jehož hlavním hrdinou je tento jedinec (on nebo ona). Křiklavý egoismus a narcisismus se v rámci party nebo v jiné sociální skupině ještě prohloubí a ve stáří – nikoli podle kalendáře, ale podle stavu duše – jen zesílí.

Závěrem bych chtěl uvést skutečnost, kterou snad každý zažil na srazu abiturientů po třiceti letech. Přestože jde vždy o vrstevníky, někdy se zdá, že musí jít o jakýsi omyl. Že se sešli lidé, z nichž někteří byli teprve v primě, když ti ostatní už maturovali. Tak velký je rozdíl v počtu vrásek, šedinách a pleších. Někteří z kolegů a kolegyň jsou ˝jurové˝, jiní starci a stařenky se všemi příznačnými vlastnostmi. Záleží samozřejmě jen na každém z nás, do které z těchto skupin budeme řazeni. Příště o jednom životním paradoxu.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet

Říjnové přednášky , které pořádá Klub dr.Murphyho v Brně proběhnou v Občanském klubu Kounicova 43, vždy od 16,00 hod.na tato témata:
13. října – CHCETE BÝT BOHATÍ NEBO CHUDÍ?
20. října – JSME TAK STAŘÍ, JAK MYSLÍME