Jsem to ještě já! – román na pokračování, 6

Autorka článku: Maura Vystoupil jsem z auta a šel jsem k domu. Odemkl jsem dveře a zavalila mne vůně dřeva a skutečně, Marie to tu vycídila a upravila tak, že jsem zůstal překvapený stát. Kdy to proboha dělala? Na plotně stála nová konvice a na poličce puntíkované hrníčky. Sedl jsem si k mohutnému stolu s vyšívaným ubrusem a pozoroval tvary výšivek, abych se mohl soustředit.

Bylo to příliš krásné a silné. Zakryl jsem si rukama tvář. A cítil jsem, jak do pootevřených dveří vane ta omamná vůně borovic, jak vítr se pomalu točí a bere sebou ještě loňské listí a jinak bylo ticho, klid a mír. Vyšel jsem před dveře a zavřel za sebou. Přede mnou se rozkládala krajina s vlnícími se kopci, ještě zasněženými a slunce se pomalu chýlilo k západu. Vyndal jsem z kapsy mobil a zavolal Marii.

˝Tak co?˝ zeptala se.
˝Kde jsi?˝ místo odpovědi jsem se zeptal já a myslel tím něco jiného, než bych zjišťoval, že právě sedí u kadeřnice.
Nepochopila to a skutečně mi řekla, že sedí u kadeřnice.

Za několik dní jsem jel zase na chalupu sám. Sylva potřebovala s matkou o něčem mluvit a obě mi daly najevo, že u toho nemusím být. Mám pocit, že se tam něco chystá, ale nevyzvídal jsem. Stejně mi to obě řeknou, až to bude důležité. Tak se tím radši nezabývám a věřím jejich instinktům. Sníh, jak jsem mohl pozorovat, už pomalu slézal z kopců a bylo zase krásné počasí. Přijel jsem brzy ráno, když bylo nebe už růžové a dokonce i bylo provázeno ptačím zpěvem. Odemkl jsem chalupu a dal do ní věci, které jsem přivezl a které žena naskládala do zavazadel. Poručila mi, abych to ani nevykládal, že si je složí sama, kam bude chtít.
˝A dej to za závěs,˝ řekla.
˝Za jaký závěs?˝ zeptal jsem se a ona se na mne pohoršeně podívala.
˝No za ten, co jsem tady minule šila.˝

Ale já jsem si nevšiml, co šila a kde šila, byl jsem přesvědčen, že ten závěs najdu a strčím tam ty batohy, plné všeho možného. Závěs jsem našel viset v kuchyni, v rohu. Byl nařasený na konstrukci a vytvářel takové intimní místo jako v ordinaci, kde se svlékají pacienti. Ale nebyl bílý. Pestrý až oči přecházely. Vrazil jsem tam ty batohy a sedl si ke stolu. Napadlo mě, že si uvařím kafe a dám si jednu cigaretu. Opatrně jsem se rozhlédl, jestli tu není nějaká cedule – Zákaz kouření -, ale nebyla. Voda začala vřít a já jsem si nasypal do velkého hrnku kávu a dal si dvě lžičky cukru. Když se někdo nedívá, tak si s cukrem zařádím, pomyslel jsem si a musel jsem se usmát. Celé je to blbost s tou dietou. To by musel být člověk důsledný až hanba a já si myslím, že kromě vdavekchtivých ženských nikdo tak důsledný není, aby si potajmu nezamlsal. Je to lidské! Je to normální. Pamatuji se na to, jak vařila moje babička. Bože, to byly božské pochoutky. A obyčejné jídlo vonělo co celého mého života, stejně jako ty její čaje, co nám vařila, když jsme omarodili z lítání po venku v horku i mrazu. Lipový čaj, zábal a pohádku na dobrou noc. Od té doby jsem lipový čaj nepil. Ale jak to tak vidím, asi se k tomu vrátím.

Z myšlenek mne vytrhlo tiché zaklepání a já řekl – Další. Jako pitomec. Uvědomil jsem si to a vyskočil jsem ze židle a hnal se ke dveřím. Stál tam vysoký starší muž s holí a usmíval se.
˝Já jsem se zamyslel, že jsem zapomněl, kde jsem.˝ řekl jsem.
˝Jdu tak kolem a říkám si, kdo koupil tu chalupu. Jsem Hrubec, Franta Hrubec. Bydlím přes kopec.˝
Netušil jsem v tu chvíli, že se v mém životě konečně objevil zázrak a přivedl mi do cesty toho vysokého, nahrbeného muže, který musel mít kolem osmdesátky. Všiml jsem si, že má velmi jasný pohled a zajímavou, až kásnou tvář, i když byla vrásčitá.
˝Já jsem Hanych. Pojďte dál, prosím,˝ pozval jsem ho, aby se mi do chalupy nenatáhla zima.
˝Koukám, že to tu máte pěkné. No starý Hlaváček byl už sám a tak moc nedbal.˝
Podal jsem mu židli a on si na ni usedl.
˝Tak tu máme jaro, pane sousede. Už od rozbřesku chodím a pozoruji ho. Krása. Pro tyhle chvíle bych tu chtěl věčně žít. Po tom se mi bude stýskat, až umřu.˝
Podivil jsem se té řeči, ale neřekl jsem ani slovo.
˝Mám docela malé hospodářství,˝ pokračoval v řeči a rozhlížel se kolem sebe s úsměvem, ˝jen to, co potřebuji, abych měl čas na jiné věci. Pak uklidím v domě, přerovnám dříví, aby se ho nechytla plíseň, a zatopím. Postavím si konvici na čaj a ukrojím chleba. Dívám se z okna na tu krásu a říkám si, že i kdybych měl tolik peněz, že bych si mohl dovolit cestovat, tohle by mi chybělo a asi bych ze stesku někde umřel.˝
˝To věřím, jsem tu pár dní a už to taky pociťuji.˝
˝A co vy děláte?˝ zeptal se mně.
˝Jsem lékař,˝ řekl jsem.
˝A to jo. A z Prahy?˝
˝Z Prahy.˝
˝A že jste si koupil chaloupku až tady.˝
˝To moje žena a nedala jinak.˝
˝A moudře rozhodla. Moudře rozhodla. Však se tu nadřela, jak vidím. Ženská ruka je všude vidět. A kdepak ji máte?˝
˝Je s dcerou. Mají nějakou rozpravu. To víte, ženské,˝ usmál jsem se.
˝No, dceruška bude chovat. Pánbůh zaplať,˝ řekl a já jsem upadl do rozpaků.
˝A co vy děláte?˝ zeptal jsem se, abych ho odvrátil od rodinných problémů.
˝Já jsem v důchodě. A sbírám bylinky. To víte, co bych dělal v takovém čase a a takovém místě. Už se tomu věnuji dlouho. To pradědek mně to naučil.˝
˝Takže jste odborník,˝ řekl jsem pochvalně.
˝Někdy přijdu na radu, až budu dělat tinktury, ˝ řekl.
˝No, já o bylinkách nic moc nevím,˝ odpověděl jsem po pravdě.˝Ale neříkejte. Ono to přijde, až přinesete milostpaní nějakou voničku z lesa. Ono to nedá, když člověk věří v přírodu.˝
Nabídl jsem mu hrnek kávy a vylovil z batohu buchtu. Rozkrájel jsem ji a podal na stůl.
˝A milostpaní by tu měla být. To by bylo dobré pro krevní oběh a nervy.˝
˝Taky si myslím.˝
˝A ledviny by si odpočaly. Tady je silný vzduch.˝

Ani tehdy jsem neřekl půl slova. Dědek tu dělal diagnosy a určitě se s moji ženou nikdy nesetkal. Nikdy o něm nemluvila, protože kdyby ho potkala, tak by o něm neustále žvatlala.
˝Vy znáte mou ženu?˝ položil jsem mu raději kontrolní otázku.
˝Ne, ještě jsem ji neviděl,˝ řekl prostě, ˝ stačí, když vidím vás.˝

A tak jsme dopili kávu a rozloučili se. Bylo to prosté povídání a já jsem se dlouho díval, dokud mi jeho vysoká postava nezmizela v lese. Vrátil jsem se a myl nádobí. Přemýšlel jsem o tom setkání a utíral opatrně hrnky, aby, nedej bože, se některý nerozbil. Všechno je zřejmě v člověku, myslím si. Lidé doufají, že něco zvláštního někde jinde pochytají. A tak si kupují různé psychowalkmany, různé vymoženosti, pídí se po knihách a přitom nepřemýšlí. Všechno je jen pasivní přisluhování hmotnému světu. Ano, říkám to tvrdě, sobě také, ale je to tak. Je to o čase, který najednou nabere na rychlosti, když už člověk je schopen všechno pořádně vnímat a některé věci ubíhají kolem, jako za okny rychlíku. Čas nedá vzít zpět, myslím si, ani ty chvíle krásné i zlé. Prostě byly a zařadily se do jakési paměti, která bude všechno ukrývat sama v sobě a nepoví lidem, co je špatně a co dobře. Každý musí zase všechno dělat dobře a špatně za sebe. Odstonat si své dětské nemoci, prodělat své průšvihy mládí a pak se jen dělit a dělit.
Do mých úvah přicházelo poledne a já slyšel jasně zvony. Poprvé jsem si uvědomil, jak je to nádherné, se jejich zvuk nese krajem a je to vzpomínka na dětství. Tehdy mi to připadalo běžné. Ale čím jsem starší, tím si více přivolávám vzpomínky a v mysli se probírám detaily vůní, zvuků a tvářemi lidí, kteří už mezi námi nejsou. Znovu si říkám, že smrt je definitivní tečkou za životem a i kdyby nás po smrti čekalo království nebeské, nikdy neuvidíme tu krásu, které je podrobena času a kterou nelze v jejím uvadání pozdržet ani na minutu. Proto se zlobím, že nejsem schopen zachytit ani svůj čas a nevím, co je pro mne dobré a co ne a také nevím, jestli jsem schopen ještě něco ovlivnit nebo prožít – těžkého či krásného.

Připadám si jako ve snu. Konečně začínám trochu konstruktivně přemýšlet a zdá se mi, že to místo, které Marie vybrala, bude pro mne hodně znamenat. I ten Hrubec je zajímavý člověk. Možná, že z něho mluví zkušenosti, ale možná také, že toho hodně víc i dopředu. I když – jak říkám, mystiku zavrhuji a připadá mi směšná. Protože jsem viděl nespravedlivou smrt, jak se mi smála do očí a já jsem nemohu nic jiného udělat, než se jí poklonit.

Autor: Maura, Foto: Internet