Jsem to ještě já! – román na pokračování, 9

Autorka článku: Maura Sylva nechtěla s námi jezdit a já ji říkal, jak je tam krásně. Měla hodně učení a taky ji nebylo dobře, pochopitelně. Ale Marie už měla hotové záclony a chtěla je pověsit. ˝Někdo musí vyčistit okna,˝ řekla rezolutně. Byl jsem ji vděčný, že i ve chvíli smutku dokázala opatrovat domov, jakoby se nic nedělo. A vím, že ji to rvalo srdce. Ale už jsme nic nerozebírali.

˝Jsem zvědavá, jestli to bude chlapeček nebo holčička,˝ řekla několikrát, jakoby na tom záleželo. To je jen přání rodičů, ale svět potřebuje hlavně slušné lidi, myslím si. V nemocnici se to nějakými kanály dozvěděli a já jsem radši mlčel, neříkal jsem nic. Hleděl si svého a staral se o pacienty. I v pátek, den před odjezdem. Marie byla ještě v práci a plánovala si, že půjde dřív domů, aby všechno stihla.
˝Pane doktore, říkal mi Hrubec, že máte u nás chaloupku. Prý pěknou,˝ řekl mi pravidelný pacient Uhlíř po prohlídce.
˝No, pane Uhlíř, dnes se mi líbíte. Držel jste mých rad a podívejte se, cukr klesl.˝
˝Jo, jo,˝ řekl a mně bylo jasné, že chodí za Hrubcem. A Hrubec mi fušuje do léčení. Neptal jsem se na to. A na otázku na chalupu jsem ani neřekl slovo. Hlavní je, že je a tom líp. Vždyť ho přivezli tehdy v kómatu a Uhlířová naříkala: ˝Táto, jestli tě vezme Pánbůh, co já si tady počnu s tou chalupou a zahradou. A ty jsi pořád měl plno roupů a vidíš.˝ A zatímco Uhlíř spal na vozíku, ona mu smáčela sako slzami a brala ho za ruce.
˝A to bude mít vaše paní radost,˝ řekl jsem.
˝Paní se už raduje v nebi, pane doktore. Měl jsem tenkrát umřít já. Je to bez ní těžký. A budu tu sám. To jsem nechtěl. Chudák, vzala to zkrátka. Však měla to zdravíčko porouchané od té doby, co šla do důchodu.˝
˝To jsem nevěděl.˝
˝No, však se uvidíme, Někdy za vámi zajdu. A kdybyste potřeboval pomoci na zahradě nebo poradit, tak rád pro vás všechno udělám.˝
Podal mi udřenou ruku a já ji stiskl.
Smrt! Pomyslel jsem si. Někteří lidé se jí děsí, jakoby nevěděli, že je přirozeným vyústěním ze života. A někteří ji přijímají, aniž by se báli, že o něco přijdou, když zemřou. Ptám se sám sebe – bojím se smrti? Ano, já se ji bojím, je mi odporná, připadá mi nespravedlivá, hloupá a chamtivá, nestoudná a zlá. A přitom vím, že zemřu. Už nyní jsem její, i když zatím plný života. Čas však ukrajuje život v její prospěch. Nekladu si otázky, zda se ještě narodím, co budu pak dělat, zda budu bohatý nebo chudý. Nic mi po tom není. Je to jen má žádostivost a nadutost, která to všechno chce vědět dopředu. Jako abych se měl na co těšit a tolik se nebál? Přišla mi do ruky nějaká studie o reinkarnacích. Nerozumím tomu a nevím, co bych měl všechno udělat proto, abych nebyl v dalším životě nějakým žebrákem nebo něčím horším.

Zdá se mi, že si to příliš zjednodušují. Nikdo o tom nic neví! Ale touha po životě je hodně silná a možná silnější, než cokoliv jiného a člověk s životem spojuje mnoho věcí a dokonce i podmínek, aby ho mohl pokládat za plnohodnotný, šťastný a skutečně prožitý. Pro jistotu, kdyby za ním už nic nebylo! Jak říkám, jsem na počátku všech věcí, které začaly v mé mysli působit. Zatím o tom nic nevím a také pochybuji sám o sobě. Pere se to ve mně! Bojím se je přijmout, abych obstál v prostředí, v kterém žiji. Jsem hlupák! Nebo poutník? Přestal jsem si rozumět a možná, že je to příčinou, proč nerozumím Marii a dětem.

Co ale spojuji se smrtí? Že opustím, nedobrovolně, a to je otázka, zda dobrovolně nebo ne, své milované lidi, knihy, drobnosti, které mne provázejí a tvoří okruh mé vlastní individuality a intimity. Zatím jsem byl jen divákem konců mnoha lidí za celou svou lékařskou praxi. A musel jsem dávat naději těm, kteří si drželi kapesníky na obličeji a žádali mne zarudlýma očima, abych řekl, že se to nestane. A já jim i lhal! Protože o takové pravdy nemá nikdo zájem. Vždyť jsem sám nevěděl, kdo se vrátí a kdo ne. O smrti nevím nic a přitom vím, že i já jednou, dřív nebo později budu stát na jejím prahu a nebudu moci udělat nic. Zhola nic!
A takoví lidé jako pan Uhlíř nebo pan Hrubec v tom nevidí nic zvláštního. Prostě jen řeknou – pánbůh si ji vzal – a já nevím, jestli je to právě on. Proto mu nikdy ani slovem nekřivdím. Nevím totiž, kdo to je a co to je. Jak je daleko, jak je vysoko nebo nízko. Zda mne stráží nebo soudí. Bibli jsem nikdy pořádně nečetl,do kostela nechodím a přesto vím, jen tak sám pro sebe, že existuje něco, co mne k sobě přitahuje a učí mne něčemu, co je divné, zvláštní a krásné.

A týden byl u konce. Doma bylo všechno v pořádku. Sylva seděla u kuchyňského stolu a loupala jablka. Žena chystala těsto.
˝Když Sylvie s námi nechce jet, udělám ji alespoň lehounký koláč s jablky,˝ řekla mi s úsměvem.
˝Seznámil jsem se na chalupě s nějakým bylinkářem,˝ začal jsem mluvit o té senzaci a obě zpozorněly. Čekal jsem to, a proto jsem se chvíli dramaticky odmlčel.
˝Uvařil jsem mu kafe a dal tu dobrou buchtu, co jsi mi dala sebou.˝
˝A hned jste se pohádali, že?˝ řekla Sylva.
˝Ale ne. Popovídali si. Jen tak o životě. Je to starý muž. A má plno známých.˝
˝Jo tati, jestli dělá jaké masti, tak mu řekni o svízelovou na vrásky,˝ řekla Sylva.
˝Ty žádné nemáš, prosím tě.˝
˝Ale maminka.˝
Byl jsem rád, že Marie tentokrát jede se mnou a že se trochu dá do pořádku.
˝Tak to ze sebe vysyp,˝ řekl jsem ji v autě.˝
˝Co myslíš?˝
˝To trápení, holka. Však já to moc dobře vím, jak tě to trápí.˝
˝Ale jdi. Já jsem docela šťastná. Brzy budeme mít broučka nebo berušku a já budu celá pokakaná štěstím.˝
Musel jsem se usmát. Ještě není na světě a ona mu už plánuje všechno možné.
˝Stejně si myslím, že se jednou na chaloupku přestěhujeme a Sylvě necháme byt. Dostuduje, může si v něm zařídit i kancelář a bude ji líp, než kdyby se trápila v nějakém beznadějném vztahu.˝
˝A vzpomínáš, Marie, jak jsme my dva spolu zápasili, když se nám děti narodily? Ono to není všechno ještě skončené. A nezapomeň, že matka je Sylva a ty babička.˝

Marie mlčela a dívala se před sebe.
˝Už jsem si říkala, že se musím krotit a nechat to hlavně všechno na ni, ale zase nemám to srdce.˝
Sotva jsme přijeli, už k nám spěchal Hrubec. V jedné ruce košík a v druhé hůl.
˝Tak jsem si říkal, kdy přijede milostpaní. Koukal jsem na tu vaši zahradu.˝
Marie se usmála a šla dovnitř, aby něco připravila k pohoštění.
˝Nechci vám nic vnucovat, ale já mám takový jeden model. Udělal jsem si ho sám, Až do podzimu mi kvete alespoň jedna její část. Pěstuji tam bylinky, pak je suším a dělám čaje. Lidi si pro ně chodí a já s nimi mluvím o všem možném. A vaše paní bude mít bylinky pro vaření.˝
˝No to bude krása,˝ řekl jsem a díval se na zpustošenou zahradu.
˝Nebojte se, doktore, všechno bude, jak má být.˝
Jeho slova byla dráždivě záhadná. A já jsem měl neblahý pocit, že všechno ví už dopředu a dokonce zná i jméno Sylviina ženicha.
˝Někteří lidi mi nemůžou přijít na jméno, ale já mám takový dar, že vím všechno dopředu. Taky vám půjdu na nervy, a proto radši teď mlčím.˝

˝Nemám rád mystiku a magii,˝ řekl jsem na vysvětlenou a doufal jsem, že to pochopí a nebude to sem zatahovat.
Mezitím nás Marie zavolala ke kávě a on rád usedl k našemu stolu.
˝A tak jak žijete?˝ zeptal se a nabídla mu kousek koláče. Položil si ho na talířek a vzal malou lžičku. Ukrojil si a ochutnal.
˝Je to velmi dobré. Děkuji vám, paní.˝
Řekl to tak prostě!
˝No, já žiji dobře, milostpaní. Za domkem mám malou zahrádku, kde pěstuji zeleninu a bylinky, také nějaký ten řádek brambor a jahody. To když přijdou děcka anebo mladé ženské. Dělají si z nich různé dobroty. Jedna jabloň každý rok rodí a jedna hruška, která má velmi sladké ovoce. Nyní je čas, kdy jsou mé stromy obsypány květy. Jako dvě nevěsty. A včely létají a mají se k dílu stejně jako všichni ti brouci a motýli, ptáci a zvířata, která shání potravu.˝
˝To máte jistě hodně práce. To víte, my nejsme na takovou práci zvyklí,˝ řekla Marie a ukrojila mu další kousek a sama položila na talířek.
˝Ještě loni,˝ pokračoval, ˝jsem vozil do krmelců, ale už mne to zmáhalo. Napadlo moc sněhu a já měl strach, že ani domů nedojdu. Mám tušení, že letos už ani nedolezu do prvního kopce. Co já vím? Musím stále trénovat a vzpomínat na ty staré časy, kdy jsem zkoumal záhady přírody a prosil, abych je pochopil. Má prosba byla pošetilá, a tak jsem dostal dar.˝
˝A napsal jste nějaký receptář?˝ zeptala se Marie, která byla velmi zaujata jeho vyprávěním.
˝Ale ne. Jen příroda by měla znát, kolik cest bylo v životě a proč jsem váhal při sepisování některých věcí, které jsem poznal, pochopil a prožil. Kdo by jim z lidí rozuměl?˝
Ano, kdo z lidí by rozuměl tvrdé řeči, která nezná nic než pravdu a on ji přijal bez mrknutí oka.
˝Nikdy jsem nenapsal jediný recept do žádného časopisu. Ale mám všechno tady.˝
Ukázal si na hlavu a usmál se. Marie se také usmála a viděl jsem na ni, jak hoří zvědavostí. Tohle ještě nezažila, aby mluvila s mystikem.
˝Nepijte tolik kávy, paní. Ta vás oslabuje. Věřte mi, že ji pijete z nudy a ne podle potřeby. Káva je lék.˝
Marie položila hrnek na stůl a založila si ruce.
˝Jsem nervózní,˝ řekla, ˝proto piji kávu.˝
˝Ale vám by pomohlo něco jiného,˝ řekl a vyndal z košíčku zápisník. Byl už skoro celý popsaný.
˝Ale říkal jste, že si nic nepíšete.˝
˝Ne, já jsem říkal, že si nepíšu recepty. To jsou poznámky o přírodě a zvířatech. Vám tady napíšu něco důležitého. Takový čajíček. Tak pozor, jednu kávovou lžičku kořene kozlíku dáte do půldruhého decilitru vody a necháte přes noc macerovat. Přes noc je to nejlepší. Pak si vezmete 6 dílů nati z meduňky, 3 díly nati z máty 4 díly nati srdečníku, dál 3 díly nati jmelí a 4 díly natě vřesu, 3 šištice chmelu, 2 díly květu levandule a 2 díly květu hlohu. Dvě lžíce této směsi dáte do šálku s tří a půl decilitrem vroucí vody a necháte přikryté vychladnout. Pak směs přecedíte a smícháte s kozlíkovým macerátem A budete pít třikrát denně. A uvidíte, jak budete klidná, protože to je to hlavní, co potřebujete. Tady máte ten lístek. A neztraťte si ho.˝
˝Děkuji,˝ řekla, vděčně se na mne podívala.
˝To je dobře, že jste ji to napsal,˝ řekl jsem a pokračoval v pití kávy. Po pravdě řečeno, nebyl jsem rád, protože jsem už dopředu věděl, že mě bude Marie pronásledovat s tím, abych ji ty bylinky sháněl.
˝Pane Hrubec, nemohl byste nám ty bylinky prodat? Já ani nevím, kde bych je v Praze sháněl.˝
˝Ale jistě, jistě, zítra máte směs připravenou a taky přidám sklínku dobrého medu.˝
Odechl jsem si a Marie po mě šlehla ironickým pohledem, který vyslal do světa myšlenek zprávu, že si dovedu všechno jen zjednodušit.
˝A na tu zahradu se vrhnu, jak bude zem měkká. Nebojte se, bude se vám to líbit.˝
Poděkovali jsme a Marie zůstala v domě, zatímco já šel Hrubce doprovodit.
Podal jsem mu ruku a on se na mne podíval, až mne mrazilo, ale bylo to příjemné, zvláštní.

Autor: Maura, Foto: Internet