Když se žena topí – román na pokračování – 20

Autorka článku: Irena Fuchsová JAK JSEM ŠLA ZA MAMINKOU Ráno jsem počkala na Ivanu před firmou a dovnitř jsme šly spolu. Dávala jsem si pozor na Karlovu reakci. Potěšila mě. Vytřeštil na Ivanu oči. Pak se podíval na mě a zase zpátky a překvapeně se usmál. „Někoho mi strašně připomínáte! Nechodili jsme spolu do školy? Kam jste chodila na základku?“

Zabral chlapec, zabral.
Tak jsem se omluvila, že musím jet za matkou a nechala je samotné.
Snad to vyjde. Ivaně jsem o Karlovi řekla vše podstatné, ale hlavně to, že je stále svobodný, i když měl období, kdy ty svoje ženské mohl přehazovat vidlemi. Naznačila jsem jí, že si trochu myslel i na mě, ale vzhledem k tomu, že se známe od doby, kdy mě vídával pokakanou, z mé strany se vstřícného gesta nikdy nedočkal a nedočká. O té naší katastrofální noci jsem se nezmínila. A když ne já, tak Karel určitě také ne. Noc upadla v zapomnění. Byla nebyla? Nebyla.

Cestou k matce jsem se sama nad sebou podivovala. Stačí jeden pitomý sen a už za ní jedu. Kdy jsme se vlastně viděly naposledy? Nevzpomněla jsem si. Od té doby, co jsem po maturitě odešla z domova k Lubošovi do jeho podnájmu, jsme se spolu viděly jednou za rok a to bylo hodně.
Když se Markétka narodila, pozvala jsem ji k nám. Myslela jsem, že bychom se mohli společně pokusit začít znovu. Ona a já. Ona a Luboš. Ona a my tři.
Napsala mi dopis. Vlastně dvě věty.
Pořád ještě chodím do zaměstnání, jestli to nevíš. Nemám čas na blbosti.
Jo. Tohle mi napsala. Brečela jsem snad týden. Luboš mě utěšoval. Byl na tom podobně jako já. Jeho matka pocházela ze Slovenska a když se s otcem rozvedli, vrátila se tam. Stejně jako moje matka, ani ona se s námi nestýkala. Znovu se tam vdala a slovenská rodina ji pohltila. Snad si ani nevzpomene, že má někde v Čechách nějakého syna. A jeho otec, znovu ženatý někde u Brna, byl totéž v bleděmodrém.

Zvláštní. Jsme s Lubošem takoví dva bezdomovci. A i když jsme si svůj domov vytvořili, někdy mám pocit, že jsme bezdomovci pořád. Já tedy určitě.
Přes to všechno jsem na matku nezapomínala. Dokonce jsem si ji pustila i do snu!
No a co? Když už nevím nic o svém tátovi, tak se snad můžu jet podívat na matku, navíc, když se mi o ní zdál ten blbý sen, ne?
Však ona tě z té tvé starostlivosti brzy dostane, Martinko, ušklíbla jsem se, když jsem zastavila před rodným domem, kde kromě matky bydlely ještě dvě partaje. Byl to pěkný, dvoupatrový dům, supermoderně zařízený ještě před revolucí.
Matka totiž pracovala celý život na Okresním bytovém podniku a to až do jeho rozpuštění v devadesátých letech. Sousedi v přízemí byli komunističtí funkcionáři a živili se tím celý život a soused v prvním patře měl na starosti devizové přísliby pro celý okres.

Jmenoval se Kačer. Dobré jméno, co?
„Tak co? Jedeš? Pustil tě Donald?“
Takhle jsme se ptávali před listopadem známých, o kterých jsme věděli, že si zaplatili v Čedoku zájezd a požádali o devizový příslib. Většinou zarmouceně kroutili hlavami. Když už si někdo ušetřil na drahý zájezd, tak mu nezbylo na to, aby něco strčil Donaldovi do obálky.
Devizový příslib. Nedávno jsem Markétce vysvětlovala, co to bylo za blbost…
Všichni tři, matka a naši dva sousedi, se celé roky z pozice svých funkcí snažili, aby náš dům byl v absolutním pořádku. A tak jsme jako první ve městě měli telefon pro návštěvy a bzučák na otevírání dveří.

A to nebylo všechno! Matka si vyběhala potvrzení, že do měsíce ochrne, pokud bude muset chodit do druhého patra pěšky a tak se v domě udělal prostorný výtah. A také nová střecha, upravila se zahrada za domem, vyklidily se sklepy a půda, daly se nové okapy, okna, dveře, stoupačky, nové koupelny, linky do kuchyně, nové sporáky, moderní podlahy, vymalované chodby a schodiště a vím já, co ještě?
A protože se tihle tři svorně domluvili na tom, že chtějí byty v domě a tím celý dům i se zahradou odkoupit do osobního vlastnictví- žádný restituent nebyl- stali se snad prvními nájemníky v republice, kteří tak učinili.
Bouchla jsem dveřmi od auta a bylo mi jasné, že už teď o mně ví.
„Kdo je tam?“ Ozval se do mluvítka její příkrý hlas.
„Já.“ Odpověděla jsem a přesně jsem věděla, co odpoví.
„Kdo -já-? Takhle se může představit jenom idiot!“
A zavěsila. Zazvonila jsem podruhé a když se ozvala, představila jsem se.
„To jsem si mohla myslet! Ty nevíš, jak se jmenuješ?“ Vyštěklo na mě z mluvítka a bzučák konečně zazněl.
Ano, to je moje maminka.
„Co chceš?“ Řekla na přivítanou a koukala, jestli se zuju. Pokrčila jsem rameny. Mám ti říct, maminko, že se mi zdálo, žes umřela a že jsem o tebe měla strach?
„Nic nechci. Jenom jsem tě chtěla vidět.“
Bylo na ní vidět, že mou touhou není nijak nadšená.
„Za chvíli jdu k doktorce pro prášky.“
„Nebudu tě zdržovat. Můžu tě tam hodit autem.“
Zavrtěla hlavou a pak ukázala bradou k obýváku. Šla jsem za ní. Sedly jsme si ke stolu proti sobě.
Rozhlédla jsem se. Nikde jediná kniha. Možná proto mi bylo tak dobře v mé knihovně. A pak jsem si řekla, je ti čtyřicet, tak se jí na to zeptej! Tolikrát ses na to chtěla zeptat, tak to udělej teď!
„Mami… proč my jsme vlastně neměly nikdy žádné knihy?“
Matka přísně stáhla rty. To uměla.
„Protože by ses neučila. Jsi dospělá, teď můžeš mít knih, co chceš. O nic jsem tě
nepřipravila.“
„To není pravda, mami. Ty přece víš, že jsem se učila dobře, i když jsem hodně četla! Chodila jsem si přece knihy půjčovat do knihovny! Četla jsem pořád! Ptám se tě, proč jsme neměly svoje knihy! Proč máš odjakživa v knihovně ty svoje vázičky, cos dostávala k MDŽ?“
Myslím, že by mi v tuhle chvíli nejraději nasekala na zadek. Dovolila jsem si říct, že lže!
Dívala se mi do očí a já neuhnula.
Ironicky se usmála.
„Ahá, tak ona chce slyšet pravdu! Tak poslouchej! V knihách se válel tvůj tatínek a ty by ses v nich válela také, kdybych ti to umožnila! Proto tady není jediná kniha. Když si je odsud tvůj tatínek odvezl, už jsem jiné nekoupila. A ty knihy, co si nestačil tvůj tatínek odvézt, ty jsem spálila.“
Knihovnice se ve mně nezapřela. Bolestně jsem zkřivila tvář a matka o tón škodoliběji pokračovala.
„Stejně jako jsem spálila dopisy, co ti tvůj tatínek psal a fotky, co ti tvůj tatínek posílal.“
Nevím, jak dlouho jsme proti sobě seděly.
Měla jsem pocit, že mi něco řekla japonsky, pak to opakovala čínsky a nakonec finsky. Pomalu mi docházel smysl toho, co řekla. Odmalička mi tvrdila, že můj otec nechtěl, abych se narodila, stejně jako to nechtěla ona. Odmalička mi tvrdila, že se o mě můj otec nikdy nezajímal. Odmalička mi tvrdila, že můj otec na mě rychle a rád zapomněl. Odmalička mi tvrdila, že neví, kde můj otec je.
A nebyla to pravda! Ona mi lhala!
Můj táta mi psal dopisy! A když se píšou dopisy, tak člověk chce dostat odpověď! A když chce dostat odpověď, tak přece napíše zpáteční adresu!
„Mami! Ty víš, kde táta je? Žije? Mami! Jak to, žes mi tátovy dopisy nedala? A fotky! Já ani nevím, jak táta vypadal! Máš je? Kde jsou?“
Matka smutně potřásla hlavou.
„Nezměnila ses. Jsi pořád stejná. Sobecká! Jen ty! Ty a ty a ty!“
Odsekávala slova jako ostrou sekyrou polínka.
„Nikdy jsi neposlouchala, co říkám! Nikdy! Ani teď ne! Před chvíli jsem řekla, že jsem ty jeho dopisy spálila a fotky také!“
„Já vím, cos mi řekla!“

Poprvé v životě jsem na matku zvýšila hlas a ona plná vzteku vstala. Postavila jsem se proti ní. Ty její oči! Neviděla jsem se v nich teď ani nikdy jindy! Jdi do hajzlu, mámo! Ale než v tom hajzlu konečně zmizíš, chci vědět, kde je můj táta!
„Slyšela jsem tě! Ale myslela jsem, žes to řekla jen tak!“
Hlas se mi třásl. Táto, já za tebou přijdu! Já tě najdu, ať seš kde seš! Tys mě chtěl! Tys chtěl, abych se narodila, jinak bys mi nepsal dopisy a neposílal mi svoje fotky!
„Mami, myslela jsem, žes to řekla, abys mě naštvala! Přece jsi nemohla spálit dopisy, které byly pro mě! To je trestné!“
„Ano?“ Matka pobaveně zvedla oči. „A komu si na mě budeš stěžovat, co? Těm tvým odeesákům? Volíš přece odees, ne? Nebo jsi přesedlala ke Špidlovi?“

Ne, to nemělo cenu. Zkusila jsem to ještě jednou. Přemohla jsem se a nasadila prosebný kajícný tón.
„Přece jsi mi nemohla spálit dopisy od táty!“
„Ty mi nebudeš říkat, co můžu a co ne!“ Zaječela, až jsem se lekla, že jí Donald a ti dva soudruzi z přízemí přiběhnou na pomoc.
„Nikdy jsem nechtěla dítě! A už vůbec ne s ním! Ale když už ses narodila, tak jsem tě vychovala a dobře jsem tě vychovala! A jeho jsem k tomu nepotřebovala! Ani ty jeho zasraný knihy! Ani jeho zasraný dopisy! Ani jeho zasraný fotky! Stejně seš celá po něm! Kdyby tě z knihovny nevyrazili, tak seš v knihách zalezlá dodneška a je z tebe stejný hovno, jako byl hovno von!“
Začala jsem se dusit. Zpanikařila jsem. Já se netopím! Já se dusím! Tak ono nestačí, že se čtyři roky topím, já se ještě ke všemu začnu dusit! Okna jsou zabedněný! Ven! Musím ven! Dala jsem si ruku před pusu.
„Doufám, že mi to tu nepozvracíš!“
Matka se kolem sebe ustrašeně rozhlédla. Radši jsem šla ke dveřím. Šla těsně za mnou. Jako by hlídala, abych jí tu něco neukradla. Zastavila jsem se a ona do mě narazila. Otočila jsem na ni. Musela o kousek ustoupit.

„Mami, jak jsi mi to mohla udělat?“
Z očí se jí udělaly malé čárky, její ústa se nepohnula, ale přesto promluvila.
„A jak jsi to mohla udělat ty mně?“
Vystrčila mě na chodbu a hodila za mnou boty. Nic jsem nechápala.
„Co jsem ti udělala?“
„Narodila ses!“
Nevím, jak jsem se dostala před ten jejich zasranej dům a už vůbec nevím, jak jsem přes celé město dojela před naši firmu.
Odpověď mé maminky mě přitlačila na dno a pevně mě tam držela…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet