Když se žena topí – román na pokračování – 21

Autorka článku: Irena Fuchsová BUDEME MÍT MIMI! „Mami! To jsem já! Mami!“ Zase mi to položila. Po té mé neslavné návštěvě jsem jí volala snad stokrát. Chtěla jsem vědět, jestli táta žije a pokud ano, kde. Byla jsem několikrát i za ní, ale neotevřela mi. Bylo mi strašně.

Rozhodla jsem se, že se svěřím Lubošovi, i když jsme poslední týdny kolem sebe chodili jako cizí. Jsme spolu dvacet let! Máme dceru! Známe se od tanečních! Kdo jiný by mi mohl pomoci, když ne on?
A tak jsem to jednoho krásného dubnového rána zkusila.
„Chtěla bych ti dneska něco říct. Kdy přijdeš z práce?“
Překvapeně se na mě podíval.
„Přijdu ve čtyři.“
Přikývla jsem. Třeba mi poradí, jak se z toho dostat. Třeba je táta už dávno mrtvý a já se trápím zbytečně! Měla bych to pustit z hlavy!
Celý den ve firmě nestál za nic. Nejradši bych šla někam ven. Třeba na kafe s Kryštofem. Ale ten má jinou, mladší, která má to, co mně chybí! Má mladou holku, se kterou jezdí do Prahy do divadla a tam se veřejně muckají!
Seděla jsem u počítače a mechanicky doplňovala jakési údaje k jakési smlouvě.
„Pojedeš se mnou? Seznámím tě s naším nejlepším zákazníkem.“
Uslyšela jsem Karlův hlas a přikývla jsem. Ale hned mi došlo, že to říká Ivaně, která u nás už několik týdnů pracovala.
Za chvíli oba stáli u dveří a Karel jí galantně dával přednost.
„Ne, ne, Karle! Já jsem podřízená a ty jsi šéf!“
Ivana ustoupila stranou, aby Karel mohl projít, ale ten zůstal stát na místě a smál se.
„Krásným podřízeným dávám přednost za všech okolností!“
Ivana se zarazila, trochu zčervenala, ale pak se také rozesmála a proběhla dveřmi. Karel se se mnou ani nerozloučil a zmizel za ní.
Využila jsem toho, že byli oba pryč a vstala jsem od počítače. Práce ve firmě mě poslední dobou přestala bavit. Nechápala jsem její smysl. Připadala mi zbytečná.
Šla jsem se přece jenom projít do města. Chodila jsem pomalu sluncem prozářenými ulicemi a strašně jsem toužila po tom, abych se ještě někdy cítila trochu šťastná…
No, alespoň jedna věc se mi podařila! Zdálo se, že si Karel Ivanu oblíbil. A ona z něho nemohla oči spustit! Hodili se k sobě. A jiskří to mezi nimi!
Když jsem si zpětně uvědomila, jak jsem se k němu chovala já, musela jsem se divit, že mě tak dlouho chtěl.
Ale je možné, že ho z té jeho lásky ke mně vyléčila jedna noc s mým pudingem. Třeba bych si to mohla dát patentovat! Vyléčím vás z nešťastné lásky za jednu noc! Cena dle dohody. Bez DPH. Značka: Hlavou puding neprorazíš!

Po tom divadle mi Kryštof za pár dnů zavolal. Ale jakmile se ozval, položila jsem to. Posílal mi esemesky abych mu zavolala.
Neudělala jsem to. Párkrát jsme se potkali ve městě. Bylo na něm vidět, že se mnou chce mluvit, ale já raději přešla na druhou stranu ulice nebo jsem dělala, že ho nevidím. Chtěl mě snad poprosit, abych ho nepráskla jeho krásné poštmistrové?
A pak se z mého života vytratil. Jako by dva měsíce nebyl.

To, co mi řekla matka o tátovi, to zatlačilo do pozadí i Kryštofa s tím jeho zajícem. Nakonec to byl on, kdo mi zahnul, ne?
Zarazila jsem se.

Zahnul? Co blázním? S Kryštofem nic nemám a nechci mít! Tak proč mě bolí jeho zrada?
Opět jsem se zarazila. Co to plácám? Jsem úplně blbá! Jaká zrada? Nic mezi námi nebylo, není a nebude! Copak on by si něco začal s pudingem?
„Martino! Počkejte na mě!“
Strnula jsem v půli kroku. Kryštof! Zpanikařila jsem. Kam uteču? Kde se schovám?
Ale to už stál vedle mě, chytil mě za ruku a pevně držel.
„Martino! Co jsem vám udělal? Proč se mi vyhýbáte? Stalo se něco?“
Pozorně se na mě díval a v jeho očích se objevil strach.
„Nevypadáte dobře!“
Pořád mě držel, teď už oběma rukama a já bych se mu nejraději schoulila do náruče a zůstala tak na věky. Do třetice! Přece jsem si řekla, že mě ještě jednou může obejmout, i když je ženatý! Čert vem všechno a všechny! Ale nakonec jsem se mu pomalu z těch jeho medvědích tlap vykroutila.

Když jsem stála proti němu, napadla mě jedna jediná pitomá jedovatost.
„Nechtěla jsem vás rušit v tokání.“

Pobaveně se usmál.
„V tokání? Martino, už rok žiju jako mnich. Před rokem jsem se rozvedl. Moje bývalá žena si našla jiného. Bydlí s ním v našem bytě. Poslední dva měsíce jsem předával pacienty. Za týden se odsud stěhuju. Doufal jsem, že neodejdu sám.“
Nespouštěl ze mě pohled a já cítila, že se mi v těle po dlouhé době zase probudili moji motýlci!
Ty jeho krásné medvědí oči! Topím se v nich, pomyslela jsem si, ale hned jsem si uvědomila svůj omyl. Netopím se v Kryštofových očích, topím se v pudingu! Už to na mě zase přišlo!
Už zase hledám dno!
Co to řekl? On je rozvedený?! Ne! Proč mi to neřekl dřív?
A najednou jsem před sebou viděla tu chvíli, kdy mi to chtěl říct! Bylo to tehdy, když začal o tom svém omylu! Jak mi Markétka zavolala, že se ztratil Gauner Ten lotr Gauner! On za to může! Kryštof chtěl odejít se mnou?! Se mnou!
Lže! Je to lhář! Má přece tu holku, co s ní byl v divadle!
„Viděl jsem vás v únoru v Praze. V divadle. Byl jsem tam se sestrou.“
Kryštof se na mě usmíval, jako by mi četl myšlenky. Nežárli, holčičko, říkal jeho pohled. I když jsem rád, že žárlíš, protože to znamená, že ke mně něco cítíš!
Martino, já tě miluju!
Vyděsila jsem se. Řekl to nebo se mi to zdálo?
„Studuje tam a občas mě do divadla na něco hezkého vytáhne.“
Pořád se usmíval a pořád mě držel.
Martino, já tě miluju!
On to opravdu říká! Nebo mi k tomu mému topení přibyly sluchové halucinace?
„Naši ji měli pozdě a mně někdy připadá, že je jako moje dcera. Blbneme spolu. Máme se moc rádi.“
Martino, já tě miluju!
Ústa měl zavřená, ale já to zase slyšela! Co mám dělat? Mám mu říct, že ho taky
miluju? Od první chvíle, kdy mi na nahá záda začalo pršet, když jsem se tehdy v parku sehnula nad nemocného Beníčka! Miluju ho od první chvíle, kdy jsem se otočila a uviděla stát kousek od sebe pod stromem medvěda! Mám mu to říct?
Miluju tě taky, Kryštofe! Miluju tě!
Nešlo to. Mně ne, ale jemu jo.
Martino, já tě miluju!
Nemohla jsem odpovědět, protože bych se rozplakala. Nemohla jsem otevřít ústa, protože bych se rozplakala. Nad vším a nejvíc nad sebou. Konečně mě pustil a z kapsy vytáhl navštívenku.
Natáhl ke mně ruku.
„Martino, tady začnu znovu. Sám.“
Nebyla jsem schopná pohybu. Jemně mi vtlačil navštívenku do dlaně.
Potom mě potřetí objal, naklonil se ke mně a políbil mě na ústa.
Pevně a dlouho mě líbal. Bože, kdy já se takhle naposledy líbala? Kdy? Plavala jsem. Netopila jsem se. Plavala jsem! Nevím, jak dlouho mě líbal, ale nakonec mě pustil.
„Když člověk něco opravdu chce, tak se mu to podaří.“ Řekl a začal mě líbat znovu.
Vdechovala jsem jeho vůni. Omamovala mě.
Nepřestávej! Ještě! Ještě! Drž mě pevně! Líbej mě a nepouštěj mě!
Neopouštěj mě!
Slyšel mě! Určitě mě slyšel! Líbal mě a nepouštěl!
A pak mě opustil. Rychle ode mě odcházel.
Dívala jsem se za ním. Jeho vůně, jeho hlas, jeho postava, on celý se rozplynul na chodníku mezi lidmi. Jako by v mém životě nikdy nebyl.

Městečko na navštívence mi přišlo známé. Jako bych tam kdysi jezdila na prázdniny…
Stoupla jsem si na špičky, abych ještě kousek toho svého medvěda zahlédla, ale vypadalo to, že medvědi v tomhle městě na Labi vymřeli.
Odešel ode mě, jako od nás odešel v září Ben. No a co? Místo Bena jsme koupili Gaunera. Markétka miluje Jiřího a už si ani nevzpomene na to, jak chodila po smrti Bena, plakat k Labi. Karel rychle zapomněl na to, že mě miluje čtyřicet let a obletuje Ivanu.
A Luboš…
Podívala jsem se na hodinky. Půl čtvrté. Ve čtyři přijde domů, musím si pospíšit.
Táto! Táto, proč tady někde nejsi? Proč o tobě nic nevím? Proč jsem tě nikdy neměla? Jediný muž na světě, který mě kdy měl rád, je Luboš. To je málo, táto! Chybíš mi! Vždycky jsi mi chyběl! A teď, co ode mě odešel medvěd, teď mi chybíš ještě víc!
Když jsem odemkla, Markétka telefonovala s Jirkou.
„Počkej, já se zeptám mamky.“ Rozpačitě se usmála.
„Mami, nevadilo by ti, kdyby tady Jirka od pátku do pondělí byl? My… šli bysme nakoupit, vařili bysme… nevadilo by ti to? Táta mi to už dovolil.“
Beze slova jsem přikývla i když mi to bylo trochu líto. Jako bych svoji holčičku ztrácela. Ale asi to tak má být.
Markétka běžela celá šťastná k telefonu a já si na chvíli sedla v kuchyni u stolu. Koukala jsem na prázdnou vázu, ve které byla naposledy růže ten večer, pro který jsem si koupila tu slavnou noční košili. Tehdy u Karla jsem ji nevybalila. Ani nevím, kde ji mám.
Přesně ve čtyři přišel Luboš.
Nebyl sám. Vedle něho stála Eliška.
Gauner na ně na oba skákal, ale Luboš ho od Elišky odháněl.
„Aby ti neskočil na břicho…“
Bylo mi najednou všechno jasné.
Otočila jsem se od nich a šla si sednout do obýváku. Za chvíli tam za mnou přišli. Eliška si rozpačitě sedla na židli, Luboš vedle ní.
Chvíli jsme všichni mlčeli. A pak jsem to odstartovala.
„Nepozveš sem Markétku? Myslím, že se jí to také týká.“
Ochotně vyskočil. Markétka přišla a zvědavě po nás koukala.
Překvapilo mě, že Luboš začal mluvit k ní a ne ke mně. Jako by se mě to netýkalo! Sakra, copak jsem vzduch?
„Markétko, ty víš, že to mezi mnou a maminkou už dlouho neklape.“
Začal nejistě, ale spásu hledal pohledem u Elišky, ne u mě.
„Maminka tady skoro nebydlí. A tak jsem… já jsem… chtěl jsem…“
Jeho koktání přerušil tichý Eliščin hlas.
„Markétko, tvůj tatínek se chce rozvést. V září se nám totiž narodí miminko. Bude to chlapeček. Chtěli bychom se vzít.“

Markétka se na mě podívala.
Medvěd se mi odstěhoval.
Můj táta zmizel do neznáma.
Matka je zlá kráva. Ne, kráva není. To bych se těch krásných zvířat dotkla.
Matka je zrůda.
Luboš bude mít mimi. Ne se mnou, protože já jsem taky zrůda, která už nemůže mít děti i když by je ještě alespoň deset let teoreticky mohla mít.
A Markétka?
Ta měla vyděšené oči.
Usmála jsem se na ni. Neboj se, holčičko! Tohle všechno, co Eliška řekla, to už dávno vím a vůbec mě to nepřekvapilo! Jen se na tátu podívej, jak září! On chtěl mít syna! Chtěl, abys měla brášku! Abys nebyla sama. Ale víš, jak to se mnou dopadlo!
Markétka se podívala na Luboše a pak na Elišku. A zase na mě. Pořád jsem se usmívala.
Podívej se, jak to Elišce sluší! Je to moc hodná holka! Táta se mnou žádnou radost
nemá! Pořád jsem ve firmě! Strašně jim to oběma přeju! Ať jsou s tím svým mimi šťastní!
Tohle všechno říkal můj pohled. A kdyby jenom pohled! Celá jsem se roztékala radostí a nadšením a láskou.
Markétka zajásala.
„Hurá! Já budu mít brášku! Budu mít brášku! To musím honem zavolat Jirkovi!“
A bylo to.
Během několika vteřin jsem se po čtyřech letech topení konečně utopila.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet