Když se žena topí – román na pokračování – 22

Autorka článku: Irena Fuchsová NEJSEM TADY NÁHODOU NAVÍC? „Mami, teď, když táta bude bydlet u Elišky a ty budeš bydlet ve firmě, tak my tady budeme bydlet s Jirkou. Jeho maminka má malý byt a nám se tady strašně líbí! Viď, že ti to nevadí?“ Takhle mi Markétka koncem června oznámila, že bych se měla uklidit do firemního bytu nejlépe navždy.

To už jsme byli s Lubošem rozvedení a on se odstěhoval do Eliščina domku. Vzal si tam i Gaunera, který se na zahrádce a na dvorku cítil jako v ráji a když s ním Luboš přišel k nám do bytu, stál celou dobu u dveří a kňučel.
Markétce Gauner nescházel, stejně na něho neměla čas. Byla teď s Jirkou na letní brigádě a v srpnu se chystali do Francie.
Poskakovala kolem mě a čekala na odpověď. Tak jsem přikývla.
„To je dobrý nápad.“
Zajásala.

„Budu mít svoji domácnost!“ Podívala se na mě a asi se jí zdálo, že potřebuju utěšit.
„Ale když někdy uvaříš nebo nakoupíš, tak budu moc ráda!“ Přitulila se ke mně a já ji lehce objala, jako bych cítila, že už na ni nemám právo.
„Mám toho hodně! Fakt! Mami, nikdy bych neřekla, co dá jeden chlap za práci!“
Markétka se šťastně usmívala a měla proč.
Odmaturovala, na vysokou školu se dostala a po prázdninách začne jezdit do Prahy s Jiřím. Nemohla jsem si k ní přát nikoho lepšího. Ten kluk neměl chybu.
„To víš, že jo. Můžu tady i uklízet. Vyperu. Zaleju kytky.“
Myslela jsem to vážně. Alespoň budu k něčemu dobrá.
Nikdo mě totiž nepotřeboval.
Dřív jsem šla aspoň s Gaunerem ven i když jsem pak musela všechno prát, protože na mě schválně skákal, když se prošel louží. Ale Gauner si teď lebedí u Elišky a na mě si ani nevzdychne.
V naší firmě jsem měla pocit, že jsem navíc. Karel udělal z Ivany sekretářku a ona teď dělala všechno za mě.
„Alespoň si odpočineš. Měla bys jet někam na dlouhou dovolenou! Nebo do lázní.
Teď, když tu mám Ivanu, tak to bez tebe zvládneme.“
Když mi Karel dlouhou dovolenou nabídl popáté během tří dnů, kývla jsem.
Pojedu, pojedu, neboj se. A brzy. A na dlouho! Na moc dlouho!
Chodila jsem na procházky kolem Labe a vzpomínala na Kryštofa. Na každou naši společnou vteřinu. Jak mě líbal. Na jeho oči a na jeho ruce. Na jeho hlas.

Odjel a neozval se a tak jsem se s ním v duchu radila o tom, co bych měla podniknout se svým životem dál. V mých představách se na mě usmíval a stále opakoval jedno a to samé.
„Když člověk něco opravdu chce, tak se mu to podaří.“
Tak jo, přikývla jsem, když mi to řekl podvacáté. Máš pravdu, Kryštofe! Tak já tedy udělám to, co chci.
A určitě se mi to podaří.
Při jedné procházce jsem potkala u Labe Luboše s Eliškou. Šli proti mně, kolem nich pobíhal Gauner a s tím bříškem, které už na Elišce bylo pěkně vidět, vypadali všichni tři jako šťastná rodinka.

Vlastně proč jako? Oni byli šťastní. Plánovali svatbu na srpen, než se to malé narodí.
Pozdravili jsme se a Luboš se na mě pátravě podíval. Asi jsem se mu nelíbila a ani se mu nedivím. Musela jsem si přiznat, že jsem se vedle rozkvetlé Elišky cítila jako její matka.
„Můžeš k nám přijít, kdy budeš chtít.“ Nabídl mi s úsměvem. „Až se ten náš kluk narodí, můžeš s ním chodit na procházky. Vzpomínáš si, jak jsme po té tvé operaci byli v kojeňáku a ty sis chtěla půjčovat Aničku?“
Přikývla jsem. Pořád jenom přikyvuju. Už mi všichni vlezte na záda! Všichni! Máte své životy, tak mě nechte na pokoji!
Eliška se šťastně usmívala.
„Přijďte k nám, Martino, kdy chcete. Rádi vás uvidíme. Budeme se všichni stýkat. Už kvůli Markétce.“
Měla pravdu.
Kvůli Markétce a kvůli Jirkovi.
Kvůli Karlovi.
Kvůli tomu malému. Kvůli Lubošovi. Kvůli Elišce.
Kvůli Ivaně.
A snad ne také kvůli Gaunerovi?
Pořád něco dělám kvůli někomu. A kdy někdo něco udělá kvůli mně?
Kdy někdo přijde a řekne, Martino, tohle udělám kvůli tobě. Jenom pro tebe a kvůli tobě!
Kdy? Nikdy.
Večer jsem byla zavřená ve svém ráji nad firmou, ale ani tady mě to nebavilo. Karel za mnou teď už nechodil, odjížděl z firmy s Ivanou a druhý den spolu zase přijížděli. Byla jsem sama, nikdo mě nepotřeboval.
Seděla jsem v křesle a myslela na tátu.
Nic jsem se o něm nedozvěděla. Matka se mnou přerušila veškeré styky. Dokonce mi přišel dopis od „jejího“ právníka, ve kterém mě vyzvala, abych ji nevyhledávala a netelefonovala jí.
A tak jsem poslechla.
Od té chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že mi táta psal dopisy, které matka zničila, jsem měla pocit, že je táta se mnou pořád. Hledala jsem ho ve všech starších mužích, které jsem na ulicích potkávala.
Nakonec jsem si musela říct, že už určitě umřel, protože bych se po něm utrápila.
A tak jsem si alespoň představovala, jak asi vypadal, jestli mu jsem podobná a jaké by to bylo, kdyby žil.
Také mě napadlo, že bych měla jít za psychologem.
Topila jsem se totiž čím dál víc.
Ale teď to bylo jiné topení než dřív. Začínalo mi v něm být dobře. Jako bych se opravdu chtěla utopit.
Možná i proto mě to táhlo k Labi.
Znala jsem několik míst, kde byl prudký proud a hloubka. A hlavně široko daleko
žádný snaživec, který by se snažil získat náramkové hodinky od Městského úřadu za to, že
zachránil jednu stárnoucí ženskou, která uklouzla a spadla do řeky…
Při jedné procházce jsem potkala Krupskou. Tedy, ne že bych ji přímo potkala. Ona mě sledovala. Vyšla za mnou z baráku a táhla se se mnou až k Labi a pak podél něj. Slyšela jsem ji, jak funí, ale schválně jsem šla co nejdál a co nejrychleji.
Pak na mě zavolala. Počkala jsem na ni. Došla ke mně a když se vydýchala, zeptala se mě na to.
„Vy se chcete utopit?“
Přikývla jsem. Před touhle babou to stejně neutajím.
„Nemusím se vás ptát proč, stejně o vás všechno vím. A to tady tu holku chcete nechat samotnou? Jak si poradí s domácnosti? Táta pryč, máma utopená, máma toho jejího kluka se bude vdávat za toho vašeho společníka, co si ta vaše holka tady sama počne?“

Koukala jsem na Labe a bylo mi srdečně jedno, co si tady Markétka počne. Byla jsem o rok mladší, když mě matka vyhodila z domova. Oč je na tom ona líp? Má zařízený byt, peníze na knížce, po mně zdědí podíl ve firmě, auto, garáž. Nepotřebuje matku.
Krupská slyšela, co si myslím a nesouhlasila se mnou.
„Taková holka mámu potřebuje! Kdo jí ukáže, jak se dělá… jak se dělá třeba jíška?“
„Mně to taky nikdo neřekl! Přečetla jsem si to v kuchařce.“
Krupská mávla rukou.
„Copak vy a vaše knihy! Holka potřebuje lidské slovo!“
„Tak víte co, paní Krupská? Naučte ji to vy!“
Krupská na mě dlouho koukala. Já koukala na Labe a Krupská koukala na mě. Nevím, co jsme vykoukaly, ale pak Krupská řekla, že tedy Markétku všechno naučí, až se utopím a ona zůstane bez pomoci.

„A teď už pojďte domů. Zašla jste dneska moc daleko. Já už takhle za váma šla víckrát, ale vy jste si mě všimla teprve dneska.“
Znělo to vítězně. No tak jsem si tě nevšimla, no! Otočila jsem se a šla zpátky. Tak jo.
Půjdeme spolu. Krupská vyrazila přede mnou a přes rameno po mně hodila otázku.

„A pěkně mi teď řeknete, proč mi říkáte Krupská! To jsem opravdu tak ošklivá, jako byla ta Leninova manželka?“
Po straně jsem se na ni podívala. Ne. Nebyla tak ošklivá. Byla to vlastně docela příjemná ženská.
Šly jsme spolu podél Labe zpátky a povídaly si.
A koncem července jsem udělala výjimku a místo k Labi, jsem kolem starých lázní zamířila na nádraží.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet