Důchodce a duchovní život – Ambivalence

Autor článku: František Benda Slovo ambivalentní, čili dvojný, není už tak frekventované jako dříve. Zhruba před sto lety, za časů lotynky, tj. loterie, ve které stačilo uhodnout na výhru pouhá dvě čísla, tzv. ambo (to byly časy!), se používalo častěji.

Z těch dob nám ještě zůstal výraz terno, čili uhodnutá 3 čísla, znamenající plnou výhru. Jeho význam se ale už za tu dobu dost posunul.

Vazba ˝ambivalentní˝, tj. týkající se něčeho dvojitého, přežívá. V oblasti práce s myšlenkami má své nezastupitelné místo. Jeví-li se nám celý náš svět jako dvojný, pak jakékoliv zacházení s ním musí také probíhat ve dvojné, tj. ambivalentní rovině.
Tyto dvě jeho části mohou být k sobě v několikerém vztahu. Buď tvoří společně části většího celku, nebo se mohou vzájemně doplňovat, anebo dokonce stát vůči sobě v protikladu.

Pokud by měly tvořit části nějakého většího celku, mělo by být možné představit si jeho další růst a pokračování. Pak ale i tento složitý celek by mohl být považován pouze za jednotku, ke které by nutně patřila stejná část ještě jedna, jemu protikladná. Tím by ale narostl i počet jejich vnitřních závislostí, což se v praxi projevuje např. nárůstem administrativy ve zvětšujících se podnicích. Taková stavba by se ale okamžitě začala rozrůstat do dalších, nekontrolovatelných rozměrů.

Jestliže vlastníme dům a uvažujeme o stavbě dalšího, jsou oba tyto subjekty v jistém protikladu. V jednom žijeme, druhým se zabýváme v myšlenkách. Jakmile ten druhý skutečně dostavíme, splyne s tím prvním, protože v něm také můžeme bydlet, takže se může objevit myšlenka na další přístavbu – atd. Náklady na udržování těch už hotových staveb samozřejmě vzrostou.
Pokud by se měly dvě rozdílné hodnoty pouze doplňovat, nesměla by ani jedna, ani druhá příliš vystrkovat růžky, aby nedošlo ke vzájemnému střetu. To jim sice zaručí klidný průběh spolužití, ale už žádný pokrok, neboť že by se jednomyslně shodly i na malé změně dosavadního způsobu existence je velmi málo pravděpodobné. To se na mnoha místech projevuje jako biologická rovnováha mezi predátory a lovenou zvěří. Přemnoží-li se jedna skupina, projeví se to na skupině druhé jejím úbytkem, což se ihned nevýhodně vrátí k té první a rozkolísanost trvá tak dlouho, dokud se zase vše nenavrátí do původní rovnováhy.
Jako ambivalentní nám spíš zní třetí možnost, tj. vztah rozporuplný, protichůdný, dvojaký. To ostatně dobře odpovídá dvojné představě našeho světa, ve kterém se každý jeho fenomén nachází v polarizované podobě vedle svého dvojčete, které má shodné zaměření, jenže s opačným významem. Tak vzniká nekonečná řada dvojic, vytvářejících ruku v ruce náš viditelný svět, ve kterém se občas překřikují dva hlasy, shodně hlásající každý svou vlastní, nepopiratelnou pravdu.

Oba tyto protiklady usilují o uplatnění, někdy zjevně, jindy skrytě. Vývoj pak pokračuje tím směrem, který momentálně zvítězí. Ne vždy ve výhodném slova smyslu. Což neznamená, že by ten druhý, momentálně potlačený, byl zavržen a zmizel ze světa. Pouze ustoupil do pozadí, kde čeká na vhodnou příležitost, aby se i on uplatnil.

Životní praxe nad vší pochybnost ukázala, že existují stavy, kterými lidé běžně pro-cházejí a přitom cítí, že si navzájem protiřečí. Např. city a praktické postoje jsou často ambivalentní. Poezie a praxe si navzájem překážejí, stejně jako duch a hmota. Řada vztahů se jeví – podle okolností a okamžitého prožívání – jako posvátné i zprofanované, přitažlivé i odporné, vážné i komické. V průběhu svého života projde téměř každý několika tragikomickými situacemi, u kterých při jejich hodnocení obtížně rozhoduje na kterou stranu se přiklonit. Sám vztah muže a ženy je pro to vítaným námětem. To vystihuje stará legenda odkudsi s Tichomoří, podle které tamější bůh stvořil prvnímu člověku – muži – ještě ženu. Když se ho prý po čase tázal jak se mu s ní žije, dostal smutnou odpověď: ˝Pane, s tou ženskou se nedá žít – ale bez ní také ne˝. Ambivalence je věčná.

Znovu a znovu se setkáváme s tendencemi odvrátit se od některého nepříjemného nebo nebezpečného extrému, což často vede k neméně problematickému přiblížení se k extrému opačnému. Proti vznešené duchovní oblasti se staví posměváčkové, kteří jsou schopni zvulgarizovat i nejvyšší hodnoty. Do jejich nejhrubších forem pak zase naopak pronikají osvícenci, snažící se napravit co se dá a poukázat na světlejší stránky možnosti existence.

Lze v tom spatřit podvědomou obavu před upadnutím do extrému, který je samo-zřejmě vzdálen jakémukoliv solidnímu poznání. I tak jde ale o marnou námahu, neboť ideální vyrovnání obou stran by bylo rovněž zcela neplodné. Z antiky se dochovala poučná bajka o Buridanově oslu, který pošel hlady mezi dvěma zcela rovnocennými otýpkami sena, neboť nedokázal najít důvod, proč dát jedné z nich přednost.

Duchovní věda se snaží rozřešit tento problém tvrzením, že poslední realitu lze pocho-pit pouze v rozporech, nikoli syntetickým myšlením. Reálné myšlení v těchto oblastech zcela selhává právě pro nutnost volit vždy buď jednu nebo druhou možnost. Pak je nutno přistoupit ke zcela jiným řešením. To proto, že k rozlišení je možno se dostat pouze ve stavu ˝nad protiklady˝, což znamená přístup, který bere v úvahu obě možnosti jako rovnocenné. V křesťanství je tato cesta přirovnávána k nesení vlastního kříže, nebo dokonce přímo k ukřižování na dvou zcela protichůdných a nesouměřitelných břevnech.

Rozumový úsudek se musí tedy smířit s tím, že je nutno uznat platnost jak jednoho, tak i druhého pólu, ale přihlédnout současně i k jevům, které nejsou ani tím, ani oním, ani oběma současně a dokonce i k jevům jim vzdáleným, tj. neutrálním. Snaha převádět vše do příliš jednoduchých kolejí se dostává do rozporu s objektivním pozorováním běžných jevů a vztahů. Nejde o to procházet jakousi zlatou střední cestou, jako spíš o to neupadnout do nebezpečných extrémů.

Autor: František Benda, Foto: Internet