Důchodce a duchovní život – Pozornost

Autor článku: František Benda První pozornost vyvolává vlastní tělo, neboť je nutno vyhovět jeho touze po samostatné existenci. To obstarává pud sebezáchovy. Při bližším zkoumání se zjistí, že tělo je v mnohém soběstačné. Vnitřní orgány zajišťují jeho funkci, dech a potrava dodávají potřebnou energii. Vše je celkem snadno definovatelné.

Uplatnění v prostředí zajišťují smysly, které reagují na fyzikální a společenské změny. Jimi se člověk řídí, svému okolí se dokáže přizpůsobit, ale je schopen je i změnit. K tomu všemu není potřeba ani intelekt, ani myšlenková práce. Mnohé z toho dokáží i zvířata, někdy dokonce vysoce specializovaná.

Vzruch do situace vnáší mysl. Ta nejen že je schopna vnímat a kontrolovat všechno živočišné dění, ale svou pozornost dokáže obrátit i sama na sebe. A pak nejen že vnímá a kontroluje, ale dokonce i hodnotí, rozvíjí, zamítá nebo svou další činnost jakkoli mění.

Tím se otevřela cesta k mnohotvárnosti života. Ukázalo se, že počet myšlenkových kombinací je tak velký, že jakákoliv – třeba i zdánlivě nesmyslná – v něm nalezne své místo.

Zvětšující se počet kombinací ale nikterak nepřispívá k pochopení základních mecha-nismů; spíš mu úspěšně brání. K pochopení prvotního zrodu nevede ani tak rozvíjení nových poznatků, jako naopak jejich omezování. Potřeby a touhy života však vedou jedním směrem - více, déle, příjemněji. Proto jsou stále v menšině mysli asketické a filosofující proti těm rozvíjejícím a poživačným.

Ti, kteří se nezabývají myšlenkovými problémy, to mají jednodušší. Život jim pro jejich potřeby nabízí dostatek prostředků, aby bezproblémově prosperovali. Ti přemýšliví jsou na tom hůře. Jejich život a svět kolem nich je přeplněn otazníky, na které není vždy snadné odpovědět. Některé se dokonce zdají zcela neřešitelné. Zde si mysl uvědomuje že existují hranice, které se jí možná nikdy nepodaří překročit.

Cestu může naznačit slučování. Jestliže se náš svět projevuje jako dvojný, což znamená, že každý jev se ukazuje ve dvou modifikacích, navzájem rozdílných, přičemž každá z nich má schopnost se také rozpadnout na dvě další podružné části (a tak dále), nabízí se teoretická možnost spojením dvou protikladů dostat se zpět k původní příčině, s ní naložit obdobně a tak se pomalu přibližovat k jakési velice vzdálené prapříčině.

To je cesta velmi náročná, a to jak na čas a energii, tak i na intelekt a praktický život. Opouštět poslední nitky rozdvojení znamená nejen odejít ze zátiší pojmového myšlení, ale také vzdát se mnohých příjemností a vymožeností, které usnadňují praktický život. Problém je ale hlubší. Tak jako odchod do vzdálené poustevny ještě neznamená proniknutí do nějakých duchovních hloubek, tak zase naopak život v přemíře informací nemusí – při správném zaměření – duchovnímu životu bránit.

Vždy se najde dostatečný počet pionýrů, ochotných s nadšením se věnovat i těm nejodtažitějším problémům. Zpravidla se od nich požaduje, aby již od začátku své anabáze začali zpracovávat svou mysl určitým, do té doby neznámým způsobem. Nikoli pod vnějším nátlakem, ale zcela dobrovolně. Návody k tomu jsou prastaré. Prastará je ale i touha je následovat, stejně jako snaha je znevážit a zavrhnout. Taková mysl pak sama sebe neustále kontroluje a také svým způsobem vede, neboť nově otevřené obzory předvádějí nejen další dalekosáhlé možnosti, ale současně i naznačují cestu, která jimi může provést.

Nově uvědomované jevy zde pak prostě jsou, lhostejné k tomu, jak k nim přistoupíme. Necháme-li se jimi ovlivnit, ztrácíme možnost poznat je do hloubky, neboť do poznávání vždy přimísíme něco z toho, co již známe, a tím je deformujeme. Dáváme jim novou tvářnost podle vlastních představ. Proto opravdu závažné systémy vybízejí k co nejhlubší pokoře, aby vliv našeho intelektu byl na poznávání co nejmenší.

To samozřejmě protiřečí všeobecně uznávané tendenci, která zastává názor, že ke skutečnému poznání je třeba nejdříve vypěstovat co nejširší vědní zázemí. Cesty vědy a cesty ducha jsou dost často rozdílné. Řekl-li Kristus ˝blahoslavení chudí duchem˝, neměl zajisté na mysli nějaké nevzdělané prosťáčky, nýbrž lidi pokorné, nezatížené balastem zbytečných a zavádějících informací.

Řády, které si takové chování daly jako základní předznamenání do svých řeholí, jim přizpůsobují i svůj praktický život. Vzdávají se majetku, žijí v hluboké chudobě a dost často i žebrají. V žádném případě to ale nepovažují za únik z praktického života, nýbrž je to pro ně vyzkoušená cesta k hlubšímu duchovnímu poznání.

Autor: František Benda, Foto: Internet