Důchodce a duchovní život – Přístupy

Autor článku: František Benda Práce s vlastními myšlenkami se může zdát odtažitá, v dnešní uspěchané době málo zajímavá a nedůležitá. Její závažnost se projeví teprve v situacích, kdy ti, kdo stojí v čele současného dění zjistí, že mají potíže s uskutečňováním svých záměrů, a lékař jim doporučí změnu způsobu života. Někteří musí projít dokonce nějakým ne příliš příjemným otřesem, aby si uvědomili, že život má i jiné rozměry než kariéru, peníze a majetek, že jsou i důležitější hodnoty než úspěch.

Veřejná pozornost se věnuje hlavně pokroku na poli vědy, ekonomie a umění, ale tomu, co je základním nositelem těchto možností, tj. zdraví člověka, se paradoxně věnuje pozornost v podstatě nepatrná.

Jedná se o ten způsob zacházení s vlastními myšlenkami, kdy nejde o jejich zkvalitnění kterýmkoli směrem, např. v otázkách vědeckého, technického nebo uměleckého pokroku, nýbrž právě o jejich omezení, až téměř zastavení. To ˝téměř zastavení˝ se ovšem týká lidí, kteří si mohou dovolit tomuto úsilí zasvětit celý život (zenoví mistři odhadují dobu, po které lze této schopnosti dosáhnout, na 30-35 let). Pro běžné smrtelníky, kteří jsou zcela ponořeni do víru současného konzumního života, je nutno hledat jiné cesty. Vždyť nejde o naprosté zastavení, ale pouze o přiblížení se k více spirituálnímu způsobu života, než je tento běžně prožívaný. Moderní doprava se také spokojuje s dosažením nadzvukových rychlostí, kdežto rychlost světla, jakkoli lákavá, pro ni zůstává pouze teoretickou, prakticky nedosažitelnou metou. Celkový trend, který ostatně vyhovuje naší národní povaze, je najít kratší cesty, kterým by nebylo nutno obětovat většinu našeho života a při kterém bychom se přece jakž takž k nějakým výsledkům dopracovali.

Disciplín na zpracování myšlenek je bezpočet, ale za zmínku stojí tři směry, které jsou v současné době často popisovány. V této oblasti se nesmíme zaleknout jejich terminologie, která silně připomíná náboženskou oblast. Je to dáno tím, že prvopočátky duchovních věd vznikaly v kněžských kruzích a později už nebylo možno předělávat jednotlivé názvy v nějakém neutrálnějším duchu. Ostatně – kdybychom se bavili např. o průběhu šachové partie, (která se spiritualitou nemá mnoho společného), také bychom se museli seznámit s dámským gambitem, Aljechinovým otevřením nebo Sicilskou obranou, a nikomu by se na tom nezdálo nic divného.

Nám nejpřístupnější je křesťanská mystika. Křesťanství samo leží v základu naší civilizace jako jeden z důležitých tvůrčích činitelů a dosud svými základy přežívá – alespoň v podvědomí – v myslích mnoha současníků. Jeho cesta ke zpracování myšlenek je v podstatě velmi prostá. Nejvyšší institucí je zde Bůh (případně zástupně Kristus, Panna Maria či některý oblíbený svatý), takže veškeré myšlení se upíná k nim. Cokoliv se zrodí v mysli zbožného věřícího, je vůči Bohu nečisté a nedokonalé, pročež nemůže sloužit jako prostředník na cestě k němu. Je to proto nutno odložit a zapomenout. Ve stavech božského zanícení pak dokonce i sama myšlenka na Boha je vlastně pouze myšlenka, takže i ona musí být posléze opuštěna. Komu se příčí myslet v termínech náboženství, může si dosadit za Boha takový dostatečně vysoký princip, který mu vyhovuje, a zjistí, že se na podstatě věci vůbec nic nezmění.

Druhou zajímavou oblastí ke zkoumání je jóga. Zde je situace o něco složitější. Zatímco křesťanství má výrazného představitele (v osobě Ježíše Krista), nelze totéž ani zdaleka říci o józe. Tam se vystřídala hlasatelů jednotlivých směrů celá řada. Navíc měl Kristus na vysvětlení svého učení sotva pár let, kdežto jógické nauky se utvářely a formovaly let několik tisíc. Proto v ní také nalézáme více směrů, které ale zato vycházejí vstříc různým povahovým zaměřením lidí, čehož výhoda je v několika možných přístupech ke zpracování myšlenek.

Pozdějšímu ideovému dělení neušlo ostatně ani křesťanství. Jeho základ je mnohobarevný a jednotliví hlasatelé se shlédli v jeho různých odstínech, takže na nich posléze založili i svá učení.

Bhaktijóga, jóga oddanosti, pracuje s podobným úsilím jako křesťanství. Oddaný vyznavač si vyhledá božstvo, ke kterému se cítí nejvíce poután, a tomu odevzdává veškeré své činy. – Karmajóga, jóga činů, učí, že naše činy bezprostředně zapříčiňují náš osud v příštích vtěleních, a že tedy musíme dávat bedlivý pozor na své myšlenky, neboť ty vedou k činům, které nás mohou následně vést k odměně nebo potrestání. Máme tedy podle této nauky vlastně v rukou svou budoucnost. Proto pozor na myšlenky, jak na ty, které k ničemu nevedou, protože jsou jalové, tak na ty vedoucí k přečinům, vyžadujícím později ono nepříjemné zaplacení. – Džňánajóga, jóga uvažování, se nezabývá planými myšlenkami. Jde-li o zastavení mysli, míří přímo k věci a nezajímá ji nic jiného, ani příčiny, ani důsledky. Je nutno ještě připojit tzv. Rádžajógu, vzniklou na základě Pataňdžaliho spisu Jógasútra. V ní autor vybral nejzávažnější metody ze všech tří předcházejících a shrnul je do svého spisu. Tento návod získal takovou popularitu, že se podle něj prakticky např. řídí většina současných kursů jógy, a praktikují jej dokonce i ti, kterým vůbec nejde o zpracování vlastních myšlenek, ale spokojují se pouze získáním psychosomatické rovnováhy, která se dostavuje jako samozřejmý doprovod rádžajógových metod. Odtud i pozdější název Rádžajóga, tj. jóga královská.

Třetí zajímavou oblastí, věnující se zpracování myšlenek, je buddhismus. Je to učení Gautamy Buddhy (Gautama je jeho jméno, Buddha je titul, tj. Osvícený), vycházející z jógické meditace, ale postavené na jiném základě. Je-li pro křesťanství život slzavým údolím, jehož strázně je nutno trpělivě snášet, v józe dostáváme odměny a tresty za to, co jsme si sami dříve nadrobili. Buddha ale popisuje život jako v základě spojený s utrpením, které vzniká z nevědomosti o pravé podstatě života. Ta je v duchovním poznání. Život je pak příležitostí k duchovnímu školení, které může vést až k naprostému vyvanutí závazků k světu. Kdo se k němu neodhodlá, sám sebe odsoudí k věčnému koloběhu zrození a úmrtí, tedy k dalšímu pobytu v říši utrpení.

Obdobnou situaci nalézáme v učení zenového buddhismu. Samo slovo zen připomíná svůj prapůvod v sanskrtském výrazu dhjána, tj. meditace. Jde tedy v podstatě o buddhistickou meditaci, která sice vychází z klasické Buddhovy nauky, ovšem v průběhu staletí nabyla zcela specifického vzhledu. Jsou-li spisy, obírající se křesťanskou mystikou dosti tajemné a pro nezasvěceného obtížně pochopitelné, nalézáme ve spisech jogínů často popis reálií nám povětšinou neznámých a na náš vkus spíše pohádkových, kdežto zenová literatura je na první pohled naprosto nepochopitelná. Velice rychle z ní nabudeme dojem, že zenoví mistři vědí, o čem mluví, ale že mají jakýsi svůj osobitý vyjadřovací způsob, něco jako svůj vlastní jazyk, takže se marně snažíme vcítit se do jeho smyslu a pochopit, o co tu vlastně jde.

Důvod je ten, že zatímco se křesťanská mystika zabývá – pro ni zcela konkrétní – snahou navázat spojení s Bohem, a to pomocí dávno osvědčených a doporučovaných metod, a obdobně jóga se snaží dostat za polarizovanou realitu našeho zjevného světa rovněž dávno osvědčenými metodami tělesné i duševní disciplíny, pro zenbuddhismus jsou to pouze pomocné prostředky, protože on se snaží jít k věci přímo: vše, co jsme vůbec schopni pozorovat a chápat, má na pozadí pouze dvě hodnoty: prázdnotu a jevy. Prázdnotu si lze celkem snadno připodobnit ke klidné vodní hladině, na které se nic neděje, nanejvýš se na ní mohou zrcadlit předměty na břehu nebo obloha. Situace se změní v tom okamžiku, kdy se dostaví nějaký podnět, v tomto případě představovaný např. závanem větru. Hladina se ihned zvlní (podle povahy a síly větru), a vzniklé vlny dostanou spoustu vlastností. Mají pak výšku, šířku, délku, směr, rychlost pod., takže jsou definovatelné. Navíc mezi nimi vzniká řada vztahů a závislostí. Ale v podstatě všechny vlny nejsou nic než voda, jenomže se nyní nalézající v činnosti, která jim umožnila získat definovatelný tvar. Stačí ovšem, aby podnět, který toto všechno způsobil, zanikl a situace se znovu rázem změní. Není už vln, zmizely rozměry a závislosti. Muslimský básník Ikbal to dokonale vyjádřil aforismem: ˝Vlna – dokud běžím, jsem.˝ – Zenová praxe trvá proto tak dlouho, že mnich musí nejdříve předlouhým sezením a uklidňováním mysli získat dostatek klidu, aby mohl pozvolna pronikat k přesvědčení, že veškerý život s jeho závislostmi není nic jiného, než určitý typ vlnění, který se zklidňováním mysli změní v chápání naprosté nicoty, představované onou hladinou. Avšak – jelikož i mnichové žijí v reálném světě – postupem doby se musí dopracovat k poznání, že na tento svět se lze dívat zcela oprávněně dvojím zrakem: jako na existující a současně i na neexistující, jako na hladinu, která v sobě potenciálně obsahuje všechny možnosti případného vlnění, i jako na vlnění se všemi jeho pestrostmi, které může přinést život (tedy dobré i špatné), které ovšem má stejný základ jako ona hladina a mizí v tom okamžiku, kdy zanikne impuls, který je vyvolal.

Autor: František Benda, Foto: Internet