Důchodce a duchovní život – Uvědomění

Autor článku: František Benda Co je uvědomění si dokážeme docela dobře představit. Jsme bytosti myslící; pokud bychom si neuvědomovali jak myslíme a co pak následně říkáme nebo činíme, nemělo by jakékoli myšlení vůbec cenu.

Uvědomování má ale mnohem hlubší rozsah, než se na první pohled zdá. Známá zenová průpovídka (přejatá z Buddhova učení): ˝Když jím tak jím – když jdu, tak jdu˝ je obsažnější než zdánlivě vypovídá. Jídlo i chůze jsou činnosti velmi složité. Při jídle nasazujeme pohybový aparát rukou, aby dopravil potravu do úst, a žvýkací aparát, aby ji následně zpracoval; při chůzi pak zpravidla nesledujeme jak se střídají levé a pravé chodidlo v dotyku se zemí. Všechno provádíme zvykově, maně, bez zvláštní kontroly. Co vše ale při tom promyslíme! Jednotlivé fáze takové činnosti nám pak přirozeně unikají, neboť je lhostejně přehlížíme. Jsou zastíněny problémy, které momentálně považujeme za důležitější.

Zde o uvědomění nemůže být vůbec řeči. Taková pouze povrchní sledování větších celků ještě nepronikají do hloubky. Mysl se při nich příliš rozptyluje a snadno zamíří nepozorovaně někam jinam.

To vše měl možná na mysli Buddha, když pronášel svou slavnou přednášku, zvanou Satipatthána sutta, neboli o uvědomění. Na počátku své mise se obával, že jde o nauku velmi obtížnou, takže sám nevěřil, že bude pochopena a přijata. Podle pramenů dokonce váhal, má-li ji vůbec zveřejnit, ale nějaký bráhman ho k tomu přece jen přemluvil, neboť pochopil její důležitost.
Obtížnost těchto myšlenek tvoří pro zájemce o buddhismus jakési prvotní síto. Povrchní čtenáři odpadnou již po seznámení s úvodními odstavci, neboť jim připadnou příliš složité; upřímní hledači se naopak potěší, protože v nich vytuší klíč k pochopení dalších Buddhových vývodů.

Lze jen předpokládat, že pouze povrchní uvědomění, jak je běžně známe, neměl asi Buddha na mysli. Jeho další podrobný výklad tohoto přístupu totiž obsahuje čtyři složky, z nichž každá žije svým vlastním životem, takže je nutno začít s nimi pracovat odděleně.

Za základní nosiče projevů jsou vzaty tělo a mysl. Tělo má snahu se pohybovat, mysl se rozvíjet. Tělo bez pohybu a myšlení beze změn jsou tedy oněmi výchozími stavy, od kterých je nutno začít.

Pro znehybnění těla při cvičení se doporučuje sed, a to takový, ve kterém se dá celkem pohodlně vydržet požadovanou dobu. Osvědčil se sed na hýždích, s nohama rozkročenýma a zkříženýma. Ideální je tzv. lotosový sed (padmásana) jogínů, který je ovšem v našem prostředí téměř nepřístupný (ve středním věku trvá jeho zvládnutí – při denním cvičení – aspoň rok). Jedině při něm lze ale kolena opřít o zem, což vytvoří stabilní polohu. V praxi se přistupuje k sedům jednodušším, které jsou ale také vyhovující.

Dlouho v klidu tak ale stejně nevydržíme. Buď je třeba po chvíli uvolnit některé vtíravé napětí, nebo zase někde pocítíme neodbytné svědění či šimrání, takže se na to místo snažíme položit prsty ruky. To ale znamená změnu polohy, tedy narušení původního klidu, a je proto nutno k němu předem získat od mysli povolení. Nebo se chceme např. podívat na hodiny – tomu zase musí předcházet od mysli příkaz. Žádné samovolné pohyby se nepřipouštějí. Vše musí být uvědomělé, provedené pouze v důsledku předcházejícího povolení nebo příkazu, navíc jen ve skutečně odůvodněných případech.

Obdobně s myšlenkami. Jakákoliv myšlenka, i velmi jemná, znamená porušení počátečního klidu mysli. I zde musí předcházet rozhodnutí bude-li vpuštěna, a tak jí bude umožněna další existence či nikoli.

Systém jednoduchých povolení a příkazů umožní udržovat po dobu cvičení nevzrušené chování, neboť nepřipustí nežádoucí rozvíjení ani pohybů, ani myšlenek v jakémkoli směru. Myšlenky ovšem vstupují do mysli zcela svévolně bez ohledu na nějaké povolení. Znamená to tedy vytvořit v mysli dvě nové kvality, dosud neznámé. Jednak takovou, která dokáže rozpoznat počátek vstupu nové myšlenky (která je nežádoucí v každém případě, bez ohledu na svůj obsah), jednak takovou, která přijme stereotypní opakování jednoho vjemu po delší dobu, aniž by podlehla únavě nebo připustila jeho deformaci. Tento postup je dále rozvíjen i pro mnohem složitější situace.

Pro neškolenou mysl to představuje značný záběr. Jedna jediná představa při takovém soustřeďování s vyloučením čehokoli ostatního je pro ni náhle příliš málo – je totiž zvyklá na větší mumraj. S podobným krocením své přirozenosti si neví dost dobře rady. Stereotypní, celkem nezajímavé opakování pak může záhy vést ke zlhostejnění a znevážení původního záměru.
Teď je jasné, proč Buddhovy obavy, že nebude pochopen, byly dost oprávněné. O následovnících ani nemluvě. Naštěstí se ukázalo, že opak byl pravdou. Byl pochopen a následovníků stále přibývá.

Popsaný způsob chování nelze ovšem nastolit ze dne na den. Jako v mnohých jiných – zase jinak obtížných – disciplínách je nutno začít zvolna a po malých úsecích. Teprve později bude možno přistoupit k jakémusi celkovému, širšímu uvědomění, kdy na př. v meditační chůzi průběžně sledujeme došlápnutí na patu, chodidlo a posléze zdvihnutí prstů od země nohy jedné, následované tímtéž u nohy druhé. A nic jiného. Při takovémto složitějším uvědomování není mnoho místa na rozkazování a povolování. Tím je ale docela dobře splněna základní podmínka: i když není mysl zcela vyprázdněná (neboť se zabývá kontrolou zmíněných pohybů), není do ní vpuštěno nic jiného, než právě ta sledovaná činnost.

Buddhova Satipatthána je ještě přísnější. Má čtyři základní destinace, které je možno postupně použít i v nejsložitějších případech. Jde o uvědomění těla, uvědomění pocitů, uvědomění mysli a uvědomění jevů. Také bývají nazývány ˝Čtyři šípy vhledu˝. Kvalita-tivně jsou rozdílné, pročež jim zpočátku věnujeme pozornost odděleně. Málo očekávaný výsledek je v tom, že zaostření pozornosti na objevení či zánik nežádoucí myšlenky odstraní její citový náboj, takže si ani moc nevšímáme čeho se to vlastně vzdáváme. Je to činnost velice subtilní, proto dlouho trvá, než se s ní dostatečně sžijeme. Pomalu ale připravuje na postupné vzdávání se všeho, což je pozdější požadavek kteréhokoliv typu duchovního života. To si nemohou dost dobře dovolit ani mniši v klášteře, natož pak jedinec, namočený do současného života.

Satipatthána není učení samoúčelné. Má vnést do praktického prožívání neustálou připomínku, že vše, cokoli prožíváme a činíme, je pouze dočasné, přechodné a z hlediska celkového vývoje ne příliš významné. Významné je to pouze pro nás a možná nebližší okolí – za humny jeho sláva končí. Ať dojde k čemukoli – vše přejde, vyvane a zmizí. Nicméně i toto nedokonalé, dočasné tělo je schopno prozření. A k němu nabízí počáteční krok právě Buddhova Satipatthána. Vše v ní je zaměřeno k tomu, aby i strasti byly chápány jako přechodné, nicméně aby vyprovokovaly zájem o duchovní přístup. Do popředí je pak kladena potřeba kontroly a ovládnutí všech tělesných projevů. Přitom je samozřejmě třeba respektovat potřeby těla a buď mu vycházet vstříc nebo je alespoň respektovat.

Pozoruhodné je, že se má sledovat nejen počáteční fáze každého děje a pak jeho fáze konečná, ale v závěru i jejich společná souhra. Dochází zde k jakémusi ˝fázovému skoku˝. Na události nás už nezajímá ani tak co se stalo, jako že se něco stalo. Jestliže usilujeme aby se nedělo nic, pak cokoliv, co se stane – dobré či špatné – je narušení tohoto záměru.

Prakticky vede takové zaměření k tomu, abychom dávali přednost prostředí chudému na vzruchy; pak není proti čemu bojovat a můžeme se snadněji soustředit na svůj vnitřní život. Duchovní cvičení není jen v odstraňování nežádoucích vměstků do myšlení, ale také v odhalování jejich nedůležitosti a prázdnoty (pročež pak mohou být snadněji a bez lítosti odloženy). To umožňuje neopouštět dosavadní životní posty, a boj proti nepříznivým okolnostem chápat jako zvláštní druh cvičení – k tomu vede jejich počáteční triviální uvědomění.

Uvědomění se snadno zamění s bdělou pozorností. Valného rozdílu mezi nimi není. Bdělá pozornost je spíš zaměřena na celkový průběh dění včetně jeho přípravy, kdežto pro uvědomění je důležitý pouze fakt, že se něco právě děje. Ve svém důsledku však vedou ke stejnému: zajistit, aby se v mysli vzájemně nepřetahovalo a netísnilo více myšlenek, než pouze jedna – byť nedůležitá. Ty duchovní mají ovšem přednost.

Autor: František Benda, Foto: Internet