Pozor na chlebíčky – povídka

Autorka článku: Simona Monyová S postupem přibývajícího věku trávím v koupelně prací na svém zevnějšku stále méně času, s vědomím, že v mém případě ani svěcená voda nepomůže, zatímco u manžela je tomu právě naopak. Teď už jen čekám, kdy mu začnou růst ploutve a šupiny nebo kdy si nechá změnit jméno Komik na Lachtan.

„Za deset minut jsem hotový!“ křikl na mě dnes odpoledne. Uvařila jsem si kafe, hodila bolavé nohy na konferenční stolek v pokoji a začetla se do denního tisku. Času jsem měla dost. Už mám odpozorováno, že Komikových deset minut je třeba vynásobit třemi až čtyřmi, aby se odhad aspoň částečně přiblížil skutečnosti.

Úvodní strany novin s eufemistickým označením z domova jsem pro tentokrát vynechala (v den svých narozenin vážně nemám zapotřebí rozčilovat se nad nabubřelými či demagogickými výroky politiků) a důvěřivě jsem nalistovala povětšinou nekonfliktní kulturní rubriku. Můj zrak okamžitě přitáhly palcové titulky optimisticky hlásající, že život naštěstí není tak povrchní, jak ho nepřesvědčivě líčí jistá brněnská prozaička, tedy já. Cítila jsem se, jako by mi na jednotce intenzivní péče odpojili kyslík. Pokládat si otázku zda recenzi číst nebo ne, bylo zbytečné. Pochopitelně, že jsem plátek měla zavřít a vyložit s ním co nejrychleji dno odpadkového koše. A pochopitelně, že jsem masochisticky zhltala kritiku celou, berouc na sebe riziko, že z narozeninového večírku bude spíše tryzna.
„Jsem připravený, můžeme vyrazit!“ přikvačil Komik s náladou, jakou si většina lidí neopatřuje pod sprchou nýbrž za drahé peníze v baru.
„Nikam nejdu,“ pravila jsem a dramaticky mu podala noviny.
„Co je? Zkrachovala snad banka, kde máme rodinné úspory?“
„Něco mnohem horšího,“ vytrhla jsem mu noviny zase z ruky. Jedině já dokáži číst recenze na své knihy s tím správným patosem a nasazením. Jo, kdybych v mládí poslechla maminku a šla na herectví, jak si přála, nemusela jsem se teď tak užírat…
„Tak co o tobě napsali tentokrát?“ zeptal se Komik chlácholivě.
„Že je postava hlavní hrdinky vypreparovaná,“ vzlykla jsem. „Jak může být ta postava vypreparovaná, když jsem to do poslední nitky já? Copak mi něco chybí? Jestli mě bez mého souhlasu kdosi preparoval, proč mi neušmikl taky kus žaludku, abych neměla pořád takovou chuť k jídlu?!“

„Protože by sis dnes nemohla dát ten půlkilovej biftek, na kterej se těšíš dva měsíce…“
„Hmm… a taky se tady píše, že příběh je zabydlen pouze plochými a nevýraznými postavami, ústřední postavu nevyjímaje…“
„Ujišťuju tě, že nejsi nevýrazná a plochá už vůbec ne,“ přistoupil Komik blíže a jemně stiskl moje poprsí velikosti číslo 4. „A že já a naši synové nejsme podobně vyvinutí, to by tě trápit myslím nemělo.“

Usmála jsem se jen proto, abych mu udělala radost a zkroušeně jsem pokračovala: „Ta historka z povídky Ukliďte si knihovnu je naprosto nereálná, i mláďata skunků prý mají větší vztah k hygieně než to popisované dítě…Ukaž mi matku, která by si nechala líbit, aby o jejím synovi někdo veřejně prohlašoval, že je horší než čuně?“

„Nic si z toho nedělej,“ pravil Komik. „Vsadím se, že ten pisálek ještě žádný děcka nemá. A vsadím, se, že až je mít bude, změní názor. Hlavně musíme ty noviny schovat před Andílkem, sebevědomí v pubertě je velmi křehká záležitost…“
„Autorčiny postavy jsou umělé, jako by vypadly z amerického sit comu, dělají jen to, co jim autorka sama naplánovala…“ četla jsem dál. „Jak to myslí? V téhle domácnosti jsem smích nezaslechla dobrých sedm let! A nikdo tady nikdy nedělal nic, jak jsem to naplánovala já!
Kdyby to tak bylo, Andílek by místo sledování Peříčka četl Sienkiewicze, a Odlitek by určitě nebyl přeborníkem Jihomoravského kraje v krkání.“
„Obávám se, že jsi chování členů naší rodiny vylíčila příliš otevřeně na to, aby jakýkoliv kritik mohl uvěřit, že tak skutečně žijeme…“ moudře poznamenal Komik.
„A nebo tady, to je snad úplně nejhorší,“ nepřestávala jsem. „Sbírečce minipovídek a fejetonů nepomáhá ani humorná nadsázka; peníze lze investovat vhodnějším způsobem než do knih podobného typu.“
„Naštěstí pro tebe má pár tisíc čtenářů jiný názor…“
Naštěstí pro mě, mám Komika… Co bych bez něj proboha dělala? Pila rum, jedla prozac jako buráky anebo se rovnou oběsila?
Cítila jsem, jak pocit křivdy zvolna odplouvá, jak se slzné kanálky umoudřují a hlas se mi vrací do obvyklé polohy. Už skoro zbytečně jsem přečetla poslední odstavec: „Kniha Jednou nohou v blázinci je pouhou črtou, téma rodičovských a manželských strastí by si zasloužilo hlubší zpracování. Ačkoliv autorka disponuje nesporným vypravěčským a pozorovacím talentem, zde jej využila jen zčásti. Otázka, zda je spisovatelka již natolik sebevědomá, že pouští na trh zjevně nedopracované dílo, se přímo nabízí.“
„Chudinko moje,“ objal mě. Jedině on věděl, kolik času jsem nad rukopisem strávila, kolikrát dostal studenou večeři, musel jít sám do kina a na procházku se psem, protože já stále dokola přepisovala a opravovala, škrtala a doplňovala. Jedině on ví, že s každou další knihou se moje sebevědomí naopak zmenšuje – v důsledku nárůstu odpovědnosti ke čtenářům, a že teď, po přečtení recenze, je moje sebevědomí už menší než zrnko máku.
„Nejraději bych tomu Machírkovi rozbila hubu,“ děla jsem odhodlaně.
„Udělám to za tebe,“ nabídl se, jako ostatně pokaždé. Při desáté knize už máme rituál v podobných situacích dokonale zaběhnutý.
„Ne, fyzické napadání se mi příčí,“ umírňovala jsem se. „Je potřeba bránit se stejnou zbraní, to jest slovem. Sednu k počítači a zplodím takovou odvetu, že bude potřebovat vlastního psychiatra!“ vzrušeně jsem šermovala novinami nad hlavou.
„To by si určitě zasloužil,“ sekundoval mi můj muž.
„Ne, článek do novin psát nebudu,“ rozmyslela jsem si to. „Kdepak, ještě by o mně mohli tvrdit, že mám hysterický vztah k literárním kritikům, jako jeden z kolegů. To by se jim hodilo! Já budu chytřejší a napíšu Machírkovi pěkně dopis. Žádné výpady, urážky, pěkně na úrovni…“

Odmlčela jsem se. Ruka mě bolela, jak mi ji Komik ve jménu solidarity tiskl.
„Možná by stačilo, kdybych mu zatelefonovala, viď?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Jasně, zavolej mu teď hned, jinak na té oslavě narozenin nebudeš mít klid,“ souhlasil Komik a nechal mě o samotě. Dobře věděl, že z nejhoršího jsem už venku.
Vytočila jsem číslo nezávislého publicisty a literárního kritika PhDr. Pravoslava Machírka. Zvedl to okamžitě, jako by na můj telefonát čekal.
„Právě jsem dočetla tu recenzi, co jste napsal…“ šla jsem hned k jádru věci.
„No a?“
„… a chtěla jsem vám poděkovat… je fajn, že ji otiskli v sobotním vydání.“
„Není zač. Docela jsem se nad tou knížkou pobavil.“
Škoda, že jste to tam nenapsal…
„Až vám něco dalšího vyjde, určitě se ozvěte. Rád s vámi udělám rozhovor,“ řekl srdečně a zavěsil.
No, co. Negativní reklama taky reklama, že.
„Tak jak to dopadlo, natřela jsi mu to?“ ověřoval si později Komik.
„Ne, zatím ne. Ale jestli to udělá ještě jednou, tak mu na křtu příští knihy otrávím chlebíček, přísahám…“

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet