Svět naruby – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Nevím proč, ale Odlitek zcela zásadně odmítá připustit, že bych mohla umět řídit auto. Ačkoliv jsme se spolu již najezdili nějakých kilometrů, jedinou autoritou za volantem je pro něj stále jeho otec. Není divu, že Odlitkovi občas podlézám.

„Jestli chceš, můžeš si sednout dopředu,“ navrhla jsem mu nedávno. „Není to daleko.“
Celý se rozsvítil. Pokud něco skutečně závidí staršímu bratrovi, pak je to horní postel na palandě a možnost sedět na sedadle vedle řidiče.
„Tak pojď,“ vybídla jsem ho.
„A myslíš, že je to bezpečné?“ otázal se ještě, ale už se cpal vedle mě. Doufala jsem, že mu moje velkorysost zacpe pusu aspoň na půl hodiny a já nebudu muset poslouchat všechny ty jedovaté poznámky, které ovšem on pokládá pouze za nezbytnou osvětu. Mýlila jsem se. Ještě jsme se neodlepili od chodníku, už spustil: „Raději se připoutám. Když řídí ženská, člověk nikdy neví.“
„Mluvíš o své matce!“ napomenula jsem ho.
„Já vím,“ odvětil a plně se soustředil na řízení. Na mé řízení.
„Neměla bys brzdit v zatáčce,“ upozornil mě takovým tónem, že jsem na okamžik pojala podezření, zda vedle mě nesedí manžel. Ne, uklidnila jsem se, byla to pouze zmenšená manželova kopie.
„Brzdit se má zásadně před zatáčkou a uprostřed zatáčky naopak přidat plyn,“ pravil s despektem. V tom, abych ho nevysadila za první křižovatkou mi bránila pouze skutečnost, že je mu teprve devět.
„Té stopky sis asi nevšimla, viď?!“
„Ale všimla, buď v klidu.“
„V tom případě teda nechápu, proč jsi nezastavila…“
„Skoro jsem zastavila!“ vyštěkla jsem. Jestli se jednou vybourám, určitě to bude kvůli tomu jeho kibicování, napadlo mě.

Kdykoliv Odlitek spustil svou přednášku o řízení, začala jsem si plést i brzdu s plynem.
„Skoro jsem zastavila je podobnej nesmysl jako skoro jsem se napil,“ pobrblával si. „To bych tě chtěl vidět, jak bys to vysvětlovala policajtům.“
Vjela jsem do kanálu.
„Uff!“ vykřikl Odlitek. „Málem jsme tam nechali kolo. Já pořád bráchovi říkám, že než bude mít papíry, tak z tohohle auta bude vrak.“
„Tak Andílek si plánuje, že po mně zdědí auto, jo?“ podivila jsem se. Vzhledem k tomu, že už mě obral o počítač, tiskárnu a mobil, můžu být ráda, že mám zatím co na sebe a do úst.
„Jestli bude co dědit!“ jízlivě pravil synek. Začínala jsem nabývat přesvědčení, že jsem to s tou demokracií ve výchově poněkud přehnala.
„Pozor! Na cestě je holub!“ zařval.
Byli jsem na místě, chystala jsem se parkovat. Přežila jsem. Dobrá nálada i shovívavost se mi navracela: „Holuba nemůžeš přejet, ty trdlo. Je to pták, a má křídla, takže uletí…“
Náhle cosi zamlasklo.

Vystoupili jsme. Nenápadně jsem odvlekla synka stranou, aby si nepovšiml zkrvaveného chuchvalce peří. Bylo mi všelijak. Trochu mě však uklidňovalo, že Odlitek mrtvého holuba nezaregistroval. Stejně nechápu, proč proboha neuletěl! Je mi přes čtyřicet a doteď jsem netušila, že je možné přejet ptáka! Za mých mladých let ptáci létali! Svět je naruby, nic už nefunguje, jak má. Stárnu. Ach jo. Odlitek má zvířata nekriticky rád, kdo ví jaký šok by mu způsobil pohled na zubožené tělíčko holuba, uvažovala jsem. Už už jsem se viděla, jak v jeho patnácti letech vysvětluji psycholožce, že můj syn se pomočuje, neboť díky mně prožil traumatizující zážitky v dětství. A vtom Odlitek přerušil moje pochmurné, sebemrskačské úvahy věcnou otázkou: „Mami, když někdo zabije holuba, tak je to taky vrah?“
„Proč se ptáš?“ vykoktala jsem zděšeně.
„Nechci, abys šla do vězení jenom proto, že neumíš řídit…“

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet