Zapomenuté osudy 20.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková DOBYVATELÉ DÁLEK V – O člověku, který doháněl čas Bude dobré připomenout, že se psal rok třicátý osmý, že na Evropu padl stín světové války a že se v těch dobách zaspání rozhodující vteřiny života mohlo stát docela dobře rozsudkem smrti. Byl tedy tenkrát podzim, jakýsi smutný podvečer velkých evropských tragédií, když se v pražském hotelu Alcron setkali muži dvou světů – strojvůdce František Prček a snědý cizinec, zmocněný perskou vládou k naverbování šesti desítek železničářů.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Těch šedesát mužů mělo po čtyřiadvacet měsíců zacvičovat íránské lokomotivní posádky na nové trati, protínající jako tisícikilometrová jizva horstva a roviny íránské země.

Jeden konec velké železnice ležel u Perského zálivu, druhý na břehu Kaspického moře. František Prček, občan země okousané mnichovskými dohodami, nabídku přijal a s rozvážností člověka, který nespěchá, pak začal obcházet ministerstva a ve jménu šedesáti vybraných kolegů vybavoval nezbytné pasové formality… To ovšem ještě netušil, že jeho počínání limituje od první chvíle neúprosný čas. Měl to pochopit teprve v okamžiku, kdy mu snědý cizinec na schůzce v Alcronu s rozhodností, která nestrpěla odkladu, oznámil, že je nutné odcestovat během tří dnů. Stalo se tak desátého března roku 1939 za předpokladu, že se třináctého března v deset hodin večer sejdou strojvůdci, rozptýlení po celé republice se všemi zavazadly ve dvou rychlíkových vagonech na Hlavním nádraží. Krom toho měly být na sovětském zastupitelském úřadu vybaveny vízové formality a banka měla podle předpokladu cizince v tomto krátkém časovém limitu skončit všechny nezbytné operace s valutami.

Sovětský zastupitelský úřad, který dostal šedesát žádostí o průjezd prakticky až v předvečer cesty, s okamžitým odjezdem souhlasil. Jindy komisní a opatrní úředníci teď se znalostí situace na potápějící se lodi otiskli do pasů svá razítka. Aby učinili své povinnosti alespoň částečně zadost, vybrali z velké kupy listin tři žádosti. Náhodně zvolení strojvůdci se měli představit jménem celé výpravy sovětským úředníkům osobně. Naštěstí žil ze tří vylosovaných jen jediný mimo Prahu … Kdyby sovětský zastupitelský úřad trval na liteře svých předpisů, museli by se na velvyslanectví dostavit všichni a František Prček už by nikdy nedohonil čas… Bankovní úředníci však striktně odmítli vyplatit šek, znějící na několik tisíc dolarů, určených pro krytí cestovních výdajů.

„Mladý muži, vy tomu nerozumíte. Tak rychle, jak si to představujete,“ vysvětloval rozčilenému strojvůdci bankovní ředitel, „to nejde.“ Ale neoblomnost Františka Prčka nakonec donutila ke kapitulaci i banku. Za podmínky, že František Prček zaplatí zvláštní letadlo do Švýcarska, že provede okamžité zúčtování, a za předpokladu, že bude polovina šeku proplacena v československých korunách, banka souhlasila, že peníze na hotovosti budou šedesáti strojvůdcům vydány včas. Byly vskutku vyplaceny, i když si František Prček není jist, zda do Švýcar muselo na jeho konto opravdu startovat zvláštní letadlo.

A tak tedy třináctého března v deset hodin večer opouštěl Československo vlak směr Orient. Stalo se tak v hodině dvanácté a bylo symbolické, že šedesát strojvůdců přejelo sovětskou hranici patnáctého března ráno, zrovna v okamžiku, kdy do Prahy vstoupil první proud nacistických jednotek. A pak se tedy z malé skupiny českých lidí stali učitelé íránských strojvůdců na trati, která nemá mnoho sobě rovných. Na trase jednoho tisíce kilometrů museli vystoupat až do výšky vrcholů Vysokých Tater, přes dva tisíce metrů, aby se hned vzápětí propadali na úroveň Kaspického moře, s bezmála nulovou hodnotou svých vrstevnic. Proplétali se tunely tlačícími se skálou jako na točitém schodišti, překonávali na lehkých lokomotivách německé produkce horské svahy, ležící pod vrcholem hřebenu vysokého kolem pěti tisíc metrů a kola špatně zatížené lokomotivy chvílemi prokluzovala bezmocně na mrtvých bodech trati.

Když se František Prček touhle neznámou tratí vydal poprvé na riskantní cestu k horám, měl ujet nejtěžší úsek trati dlouhý třista kilometrů, aniž se stačil informovat o všech záludnostech, s nimiž se člověk za pákami stroje setká… Přidali mu do strojvůdcovské budky jednoho Turka, který měl obsluhovat naftové trysky a jednoho studenta, z něhož se měl časem stát strojvůdce. Než dojeli se svým nákladem do místa určení, padla na trať, vinoucí se horami hluboká tma a František Prček chvílemi ztrácel přehled, je-li v tunelu, nebo na otevřené trati. Jen citem odhadoval, zda lokomotiva šplhá do strání, anebo se propadá do údolí. Zkušenost rozhodovala o těch zlomcích vteřin, v nichž bylo třeba zatáhnout či povolit brzdy.

Se zpáteční cestou to bylo ještě horší – Íránci, kteří neměli potuchy o propočtení zátěže, docela klidně naložili vagony, které byly bez brzdařské budky a naopak vozy, které měly soupravu brzdit, jely docela prázdné. Vlaky na íránských železnicích neměly tenkrát ještě průběžné brzdy ovládané pro celou soupravu jednou pákou parního stroje. V rozhodující chvíli musel František Prček zapískat a muži v brzdařských budkách pomáhali cestou z horských velikánů soupravu ubrzdit. Díky originálnímu rozložení nákladu však byla všechna snaha marná. Zabrzděné prázdné vozy byly bez větších obtíží tlačeny volně se řítícími vagony s nákladem a souprava jela chvílemi rychlostí sedmdesáti až osmdesáti kilometrů v hodině. Přitom se už ve čtyřicetikilometrové rychlosti ozval na stroji výstražný hlas zvonu, varující, že může dojít k selhání techniky.

Nejhorší okamžik prožíval František Prček ve chvíli, kdy propadající se kolos mířil k tunelu stojícímu za ostrou zatáčkou ve skalách. Byly to okamžiky, v nichž strojvůdce nevěřil, že se souprava vůbec do tunelu strefí. Vzadu krčili brzdaři bezmocně rameny, zatímo šéf posádky s hrůzou očekával vykolejení v krajním ohbí zatáčky. Na chvíli se mu zdálo, že se souprava řítí po kolejích jen jednou polovinou kol a pak se vlak přece jen ponořil do tunelu. Trvalo to ještě hodně dlouho, než muži v lokomotivě šňůru nákladních vagonů zastavili. Přejeli mezitím tři stanice, v nichž měli, ale nemohli zastavit stroje. Když v takové situaci vešel před lokomotivu velbloud – a i to se tu stalo – vyhodila ho lokomotiva daleko za trať a strojvůdce pak po mnoho týdnů pozoroval létající supy a hejna divokých psů i kosti, které víc a víc bělaly.

Jednou překvapil František Prček na trati skupinu gazel, které v kuželech reflektorů udržovaly dobrou půlhodinu vražedné tempo šedesáti kilometrů v hodině. Teprve, když pruhy světel ozářily v zatáčce kus volného pozemku, seběhly z trati. Na své si přišel i dikobraz, z nějž zůstal jen mrak bodlin, které proletěly kolem stroje.

Náhodnému pozorovateli se mohlo docela dobře zdát, že se íránské tratě stanou pro šedesát českých mužů bezpečným závětřím uprostřed války. A přece život v Íránu nebyl ani pro Františka Prčka ani pro jeho přátele bezstarostnou oázou. Už při vstupu do Teheránu jim československý ambasador dal na srozuměnou, že odevzdal kódovací tabulky německému velvyslanci a že prostě správa českých věcí přešla i v zahraničí pod suverénní protektorát Hitlerova Německa. Německo mělo konečně v Íránu dostatek opěrných bodů, budovaných už v letech, kdy znalci evropské problematiky považovali světovou válku za vyloučenou. Když byl vypsán konkurz na dodávky lokomotiv, jehož se zúčatnila i naše Škodovka, šly Kruppovy závody tak hluboko pod naše podmínky, že nakonec prodávaly stroje i pod výrobní cenu. To všechno jen proto, aby se do Íránu dostal německý personál. Na kazetovém stropě teheránského nádraží byl nakreslen hákový kříž, do Íránu se stěhovaly i prodloužené ruce gestapa a zálohou fašistické moci se stala i ta část domorodé inteligence, která získala vzdělání na německých technických školách.

Zakrátko začalo německé velvyslanectví požadovat na českých strojvůdcích odevzdání pasů. František Prček odmítl s odůvodněním, že opouštěl svou zemi jako Československou republiku a že s novým statutem nemá nic společného. Jenže i němečtí diplomaté měli v rukou své trumfy: odmítly posílat opuštěným rodinám strojvůdců jejich vlastní vydělané peníze. A tak se tedy jistá část vrátila, zatímco druhá pasy poslušně odevzdala. A protože František Prček vedl svůj boj s německou diplomacií dál, rozhodlo se velvyslanectví, že nebude svými bankovními spoji posílat peníze, dokud na nekonečné výzvy o odevzdání pasu neodpoví také František Prček. Tenkrát, když šlo opravdu do tuhého, a kdy se František Prček dostal i do tlaku českých strojvůdců, nezbylo, než opustit zemi. Strojvůdce tedy sepsal trojí žádost adresovanou nejdříve ministerstvu a nakonec i samotnému šachovi. Pravilo se v ní, že je česká vlast ohrožena okupanty a že ve světě vznikají československé jednotky, do nichž hodlá vstoupit. Nepovažujte tento akt za přerušení našich dohod, ale za věc osobní cti, vysvětloval.

Nakonec povolení k odjezdu dostal – i s přáním mnoha štěstí v boji s nepřítelem své země. Protože však ani daleko za hranicemi Německa nebyla vyloučena srážka s temnými silami této země, vypravil se František Prček z Teheránu i se svou ženou, která ho celou cestu provázela, o čtrnáct dní dřív, než bylo oficiálně oznámeno. Přidali se k nim i další tři čeští přátelé. Dvěma osobními auty projeli celým Íránem, hornatou oblastí Kurdistánu, Irákem a Sýrií, aby nakonec skončili u československého velvyslance v Bejrútu, který ještě úřadoval, a jemuž František Prček už delší čas posílal své finanční příspěvky na vybudování československých ozbrojených sil.

Pan velvyslanec občany své země nepřijal nijak srdečně – dal jim v prvé řadě na srozuměnou, že opustili pozici, z níž mohli podporovat boj svého národa finančně. To prý je v současné situaci úkol prvořadého významu. František Prček pochopil teprve v Bejrútu, že jeho finanční prostředky padly na reprezentační výlohy pana velvyslance. A protože mladý strojvůdce něco v tomto smyslu panu velvyslanci vytkl, a protože mu připomněl i povinnost každého Čechoslováka bránit svou zemi především se zbraní v ruce, obstaral pan velvyslanec manželůmn Prčkovým dva lodní lístky v podpalubí; tady měli cestovat současně se dvěma senegalskými pluky. Nejtěžší rozčarování však potkalo oba manžele v Marseille. Paní Prčková, připravená na služby vojenské zdravotnice, zůstala sama bez znalosti franštiny v neznámém městě i s kufry, zatímco Františku Prčkovi navlékli dřeváky a staré legionářské hadry, které dohrály svou roli už v pruskofrancouzské válce.

A zatímco se šířily světem zprávy o desetitisících československých vojáků na druhé straně fronty (a ty oba manžele do Francie přilákaly), zapisovali Františka Prčka v Legii pod pořadovým číslem 176. Paní Prčkové v této situaci nezbylo, než se vzdát představ o Červeném kříži. Musela vyhledat práci služebné, zatímco její manžel prošel rekrutským výcvikem v dřevácích a s dřevěnou puškou v ruce. Tak skončil voják, o nějž nikdo nestál… A když přišly vánoce 1939, strávili je plačící manželé Prčkovi v malé komůrce pro služebnou. Český voják přišel ke štědrovečernímu stolu v obstarožní uniformě s ovinovačkami, které přinejmenším neharmonovaly s obyčejnými vycházkovými polobotkami.

Teprve když ztratila Francie všechny šance, dostal voják Prček do ruky opravdovou zbraň. Válečné události ho pak zavály do lágru v Agde, který se v posledních dnech prohrané války stal centrem, v němž hledali útočiště rozptýlení Čechoslováci. František Prček odsud zavolal své ženě do Marseille. Po mnoha dnech, v nichž jeho žena usilovala o povolení k odjezdu, jí Francouzi konečně vyhotovili všechny příslušné dokumenty. Ve chvíli, kdy zazvonil v bytě telefon, měla už sbalené kufry. „Čekej na nádraží!“ volala.“Odjíždím ještě dnes!“ A její muž čekal celý večer, celou noc i celé další dopoledne. Vlakové spojení bylo zatím docela přerušeno, fronta byla, jako už tolikrát, prolomena a na ujíždějící vlakové soupravy nalétávala italská a německá letadla.

Pak přišel k čekajícímu vojákovi kdosi z lágru s telegramem, v němž ho žena žádá o jakoukoli pomoc. „Nemohu se odtud dostat!“ psala a bezmocný Prček se tedy obrátil na židovského uprchlíka z Belgie, který tu měl jediný spásný prostředek – osobní automobil. Potíž byla jen v tom, že tu měl také ženu a děti. „Když chytí vás,“ vysvětloval, „dají vás jen do lágru. Mě jako Žida rovnou zastřelí!“ Poslední naděje na spojení s Marseille se tedy definitivně rozplynula. A přece se znenadání belgický občan ještě jednou vrátil.“Pojedu s vámi,“ řekl, „abyste věděl, že není pravda, když se o Židech tvrdí, že jsou zbabělí.“

Muž ve vojenské uniformě uložil do vozu dva revolvery, kamarádi přinesli benzin a jídlo a dva podivní turisté se uprostřed chaosu vydali mnoha oklikami na stakilometrovou cestu k Marseille. Byla už noc, když vjeli do prvních ulic města, jemuž každou chvíli hrozily nálety. František Prček tedy lehl na kapotu a stálými pokyny řídil jízdu svého belgického přítele potemnělým bludištěm města. Když mu jeden z policistů zastoupil cestu, využil všech předností, které mu kdysi dávno, ještě v Praze, poskytl boxing.

Při přelézání vysoké zdi baráku, v němž bydleli zaměstnavatelé paní Prčkové si podvrkl nohu. Nadarmo, protože dům byl v této chvíli už docela prázdný. Bezmocný voják se tedy vydal vozem ještě na nádraží, kde jeho žena vyčkávala bezpochyby vlak. Ale i tam byl chaos jako po celé Francii. Francouzští civilisté vyklízeli z budovy poškozené náletem trosky, mrtvé a zraněné cestující a František Prček pobíhal od jedné skupiny k druhé, aby vyhledal mezi vyproštěnými svou ženu. Nakonec byly práce zastaveny, protože v hlubinách trosek byli povětšinou jen mrtví. Zoufalý voják, jemuž kdosi v tlačenici ukradl plášť i s posledními penězi, se rozhodl pro zpáteční cestu.

Zmatek na silnicích se zatím vystupňoval za únosnou mez a František Prček si musel právo na život nejednou vybojovat i zbraněmi. U benzinových pump a v potravinářských obchodech prostě varoval, že nemá peníze, ale revolver. S nevýslovným napětím si probojovali cestu do Agde. A tam první známý, kterého potkali, oznámil, že paní Prčková už čeká. Vlak, který v Agde nestavil, ji odvezl o čtyřicet kilometrů dál a František Prček riskoval život jen proto, že si nevšiml data na telegramu. Zoufalá žádost o pomoc byla totiž odeslána den předtím, než paní Prčková oznámila telefonem, že má všechny formality vyřízeny.

Nu a ve chvíli, kdy vůz se dvěma vyčerpanými cestujícími vjel do Agdy, oplakávaly obě ženy své muže jako mrtvé. Ze zpráv totiž vyplývalo, že čekat na příjezd kohokoli z Marseille je šílenství… Pak doháněli manželé Prčkovi čas ještě jednou na vlnách Kanálu la Manche. František Prček prošel leteckou školou, třikrát unikl o vlásek smrti, jednou se zraněním druhé třídy.

Když jsme ho navštívili, byl to již postarší pán. Do důchodu odešel s plukovnickou hodností…
Čas zastřel detaily, vymizelo jméno belgického Žida, který v zájmu pověsti svých lidí překonal strach o vlastní život. Člověk snad může docela dobře zapomenout na jméno – ale totéž se nedá říci o činech. Už proto, že tenkrát lidé vedli s neúprosně uhánějícím časem boj nejtěžší.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, foto Bedřicha Kocka a internetu upravila Olga Janíčková.