Zapomenuté osudy 21.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková DOBYVATELÉ DÁLEK VI – Indický třtinový cukrovar Prozraďme hned úvodem, že tím prvním pionýrem našeho třtinového cukrovarnictví byl v roce třicátém třetím ing Stanislav Zeman, který rozbil na stará kolena svůj stan v Praze Modřanech. A dodejme ještě, že jsme se u něj místo zbytečných technických detailů (jichž jsme se už předem obávali), dozvěděli napínavou historii o boji pěti českých lidí se vším, co může člověka potkat v hlubinách indického vnitrozemí. Chvílemi nám vyprávění stařičkého inženýra připomínalo dokonce pohádky o úkolech, hodných zlomyslnosti marnivých princezen a špatných kouzelníků.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

V březnu roku třicátého třetího obdrželo ředitelství Škodových závodů objednávku na první třtinový cukrovar s podmínkou, že toto velké dílo bude postaveno ve zbývajících devíti měsících roku. Namáháme svou fantazii a představujeme si stošedesát vagonů plných konstrukcí a beden, vyložených uprostřed indické džungle. A mezi nimi čtyři montéry a hlavní postavu celé historie, našeho vypravěče, který jediný mluvil anglicky. A k tomu všemu i vlhká tropická vedra, před nimiž nebylo úniku. Znělo to vskutku spíš jako špatná pohádka než jako skutečnost stará bezmála tři a půl desetiletí – dnes už dvojnásob dávno. A nebýt alba fotografií a dopisu, v němž si Indové vzpomněli na velkého sáhiba Zemana ještě po třiceti letech, snad by nevěřil ani on sám.

Byl tedy tenkrát březen a Škodovka nabídku přijala. S tím ovšem, že tenkrát místo obvyklých třiceti, čtyřiceti montérů pojedou do Indie jen čtyři lidé a s nimi inženýr Zeman, který v zámoří před tím ještě nepracoval a jemuž byla takto poskytnuta možnost nabytí přiměřených zkušeností. Ještě v březnu a v dubnu se valná část cukrovaru, který měl zpracovat šedesát vagonů třtiny denně, objevila na rýsovacích prknech. Ing Zeman osobně kreslil pracovní schemata a zapisoval dispoziční plány. 25.dubna byl pak budoucí šéf stavby s téměř kompletní dokumentací na cestě k moři. Osmého května ho uvítali v Bombaji a o dva dny později seděl s najatým kuchařem a s rychle obstaranou moskytiérou a tropickou přilbou v oddělení první třídy osobního „rychlovlaku“.

Dvanáctého května stanul inženýr s mocným knírem uprostřed zelené džungle, osm stovek metrů od malého venkovského nádraží mezi Dillí a Saharanpurem. Stovka najatých indických dělníků stačila bez odborného vedení jen vyklestit cestu budoucímu staveništi. Člověk, představující si stan postavený na výsluní, vedro zdvíhající rtuťový sloupec až na šedesát stupňů a občasné návštěvy divokých psů, šakalů a hyen nevěří, že se civilizovaný jedinec dovedl s takovými podmínkami vyrovnat. A snad měl pravdu ing Zeman, když tvrdil, že tady uprostřed zeleně džunglí se už couvnout nedalo. Muselo se jít už jen dopředu a do konce a nemyslet na podmínky života. Protože jen konec díla mohl Robinsona vyvést znovu z pekla indického vnitrozemí.

Hned druhý den vyměřil a vykolíkoval inženýr Zeman své budoucí pracoviště. Nazí a bosí dělníci začali širokými a dlouhými motykami kopat první základy. Nakopanou hlínu odnášeli v koších na hlavách na okraj staveniště. To byly také jediné mechanizační prostředky (snesou-li koše a motyky tento výraz), s nimiž tu měl být vybudován ostrov mnoderní civilizace. Současně započala čtyřista metrů odsud stavba cihelny, jejíž primitivní polní pece měly vyrobit stavební materiál. Šestnáctého května začaly výkopy základů pro opěrné kovové pilíře. Beton odnášeli zase jen v koších na hlavách a ke kropení cementu posloužily vydělané kozí měchy. Voda tryskala do směsi kozími nožkami.

Sotva se však práce jen trochu rozeběhla, ohlásil se každoroční nevítaný hnost – morová nákaza. Všichni dělníci dostali po injekci a následující čtyři pracovní dny mohly být škrtnuty, protože osazenstvo leželo v horečkách. Když se lidé postavili zase na nohy, přihnal se první tropický liják – řítil se na zemi jako stěna a nebýt toho, že najatí dělníci drželi zvenčí Zemanův stan všemi silami, mohl by se pan inženýr se svým obydlím docela dobře rozloučit. Jakmile se bouře přehnala, vyměnil šéf stavby svůj chatrný vigvam za rychle vybudovaný domek. Ještě hůř dopadly základy – déšť do nich nahrnul zpět zeminu, kterou lidé pracně vykopali, anebo je aspoň důkladně zaplavil vodou. Vyplavil také cihelny, a zničil celou zásobu cihel, které čekaly na své vypálení.

A přece už 28.května přišla první dodávka nových zvonivých cihel. Zatím byly základy kolem cukrovaru vyplněny rozbitými cihlami a vápenitou maltou a druhého června započali indičtí dělníci vyzdívat první stěny. Jako lešení posloužily bambusové pně svázané kokosovými provazy. Prkna vyrobená z místního materiálu si dělníci navzájem půjčovali. Začátkem června přijela i první polovina montérů – totiž jedna ze dvou dvojic. To už Indové odkryli také základy kotelny a komíny. Betonové desky pod železné sloupy zatím zvolna tvrdly a čekalo se už jen na první dodávky plzeňské mostárny. Ty se objevily na železniční stanici 19.června. Protože však byla trať mezi Dillí a Lehorem průběžná a protože tu denně projíždělo i několik rychlíků, museli si indičtí dělníci se skládkou hezky pospíšit. Přes všechny Zemanovy protesty shazovali dovezené zboží docela prostě jen za pomoci dřevěných sochorů rovnou do příkopu podél trati. Díky tomu pak museli několik pořádných nosníků dodatečně rovnat na staveništi.

22.června byl den, „kdy nastaly deště“. V několika minutách plavalo staveniště se vším všudy ve vodě. Barák inženýra Zemana zbudovaný z vepřovic a bez základů se při tom řádně roztopil ve vodě a celá západní strana primitivního obydlí se povážlivě naklonila. Rozmočily se i vyzděné stěny budovy, proudy vody odnesly i kus železniční trati a železné konstrukce, složené v příkopech podél kolejí zmizely nadobro v kalné vodě. Nakonec spadly i sloupky verandy a cihelny musely ukončit svou práci. Inženýr Zeman se musel nejdříve poohlédnout po cizích cihlách. Už zakrátko je začaly přivážet nákladní vlaky, zatímco lidé znovu vynášeli vodu z rozbahněných výkopů. Do třicátého června pak pršelo každý den a lidé přece jen zdvihali zdi až do výše prvního patra. Prvního července postavili indičtí dělníci první čtyři ocelové sloupy a započala se opravdová montáž.

Čtvrtého července přišly další vagony – pečlivě zabalené kotle a zbytky železných konstrukcí. Tentokrát je spouštěli Indové z vagonů po šikmých trámech. Dole uložili tuny kovu na dřevěné sáně, které pak zvolna strkali celých osm stovek metrů po silných trubkových válcích. Byla to práce stále úmornější. Jakmile začaly montáže kotlů a ostatního zařízení, museli Indové po každém dešti čistit nejen staveniště, ale také aparatury, jimž hrozila koroze. Dvacátého července podemlela voda i průčelí Zemanova domku, stěny se sesuly docela a pan inženýr se přestěhoval do staré chatrče u nádraží mezi ještěrky a tropické hady.

Až v polovině srpna se počasí trochu umoudřilo. I když lidé courali stavbou po pás v kalné vodě a beznadějně vyprošťovali z příkopů potopené součásti cukrovarnického zařízení, pokročila stavba zase o kousek kupředu. Koncem července došla i zásilka šesti několikatunových míchadel pro cukrovinu. Když je Indové vytahovali za pomoci kladkostrojů, museli je zdvihat šikmo. aby je protáhli všemi průvleky v konstrukci. Hned první se však dostal těsně pod prvním patrem do kritického bodu, v němž se nedalo desíti tunami pohnout ani nahoru ani dolů. Všichni dělníci tedy poklekli a začali se dojemně modlit, zatímco spěšně povolaný sáhib Zeman pootočil věcně třetím kladkostrojem, aby nehybný kolos vyprostil.

Třináctého srpna přijela i druhá dvojice montérů a započala se montáž železné konstrukce pro kotle. Ve druhé polovině srpna zahájili čeští montéři také stavbu prvních parních strojů. V té době, v posledních dnech srpna, byly už dodávky Škodovky pomalu u konce a na trati stálo šedesát vagonů. Dalších třicet vozů bylo rozházeno po kolejích v délce 150 kilometrů kolem staveniště. Do dvou týdnů byl však přece jen celý materiál vyložen.

Osmnáctého září se krajina ještě jednou a naposled přeměnila v jezero, z jehož kalných vod vyčnívaly jen na vyvýšených místech bedny se strojním zařízením. Ještě štěstí, že oba elektrické generátory byly pod střechou. Tak se stalo, že mnoho následujících týdnů strávily desítky Indů jen čištěním zařízení, zanesených blátem. Za tři měsíce tu napršelo dohromady stoosmdesát centimetrů vody. koncem září dostaly budovy už i střechy, v říjnu začaly vyrůstat v halách konstrukce mlýnů, převodových soukolí a poháněcích strojů. V provizorní dílně však zatím ještě poháněli indičtí dělníci soustruh a ventilátor kovářské pece jen vlastníma rukama. Teprve osmého listopadu dal dieselův motor stavbě první elektrické světlo a lidé zůstávali na stavbě den co den až do půlnoci.

Třtina zatím dorůstala a nemělo-li tady utrpět dobré jméno Škodovky, nebylo radno otálet. 21.listopadu odzkoušel anglický odborník kotle a bezpočet aparátů bylo poté pospojováno měděnými trubkami. Indové se ovšem v montáži trubek nevyznali a dokonce i osmdesáticentimetrové průměry chtěli řezat obyčejnou pilkou na kov, třebaže měli po ruce svařovací agregát. Takřka všechno museli čeští montéři svým pomocníkům demonstrovat. A konečně po dvacátém prosinci se stalo to neuvěřitelné – cukrovar začal pracovat jako v kampani, s tím ovšem, že inženýr Zeman nechal zatím všechny aparáty napájet místo třtiny vodou, aby vyzkoušel těsnost kondenzátorů, vývěv, varostrojů a potrubí.

24. prosince pan ředitel podniku vhodil na dopravník první hrst třtiny. Druhou inženýr Zeman a další čtyři čeští montéři a dobrou stovku ještě všichni ti, kdo dotlačili každou součást od trati až sem. A zatím se zeširoka zdaleka začali scházet lidé s buvoly a velbloudy, přivážejícími první zásoby cukrové třtiny. Škodovka tedy zase jednou obstála a dostala brzy zakázky na další dvě desítky třtinových cukrovarů.

Sedmasedmdesátiletý inženýr dovyprávěl. Byl ve světě ještě mnohokrát, uzavíral kontrakty ve Finsku, stavěl v Íránu a v Sýrii, procestoval celý Blízký Východ a prodával i v Holandsku. Ale dramatický zápas člověka s časem a souboj s nepohodou přírody, vybojovaný v Indii, už neměl nikdy mít svou reprízu. Zůstal po něm jen v lihu naložený škorpion, malý model mlýnice na třtinu, pár nevítaných společníků z hmyzí říše, napíchaných na dno krabice od doutníků a ovšem i láhev posvátných vod z řeky Gangu. Poslední připomínky okamžiků, které se dají prožít jen jednou v životě. A možnost prožít je, je dána jen opravdovým lidem… od té doby uplynulo víc než tři čtvrti století. Avšak pochybuji, že by si dnešní průmysl v tak neuvěřitelném čase poradil s tak velkou a nekonvenční zakázkou. Inu i minulost se může stát někdy snem.

A tak člověk může zkrátka najít dobrodružství a romantiku i v docela prozaickém zaměstnání. Jenže to pochopíme teprve tehdy, až nás s odcházející pubertou začnou opouštět touhy po koltech, zavěšeních proklatě nízko u pasu a sny o večerech kolem táborového ohně indiánů, jimiž už od začátku století propadají všechny generace evropského kontinentu.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, foto Bedřicha Kocka a internetu upravila Olga Janíčková