Zapomenuté osudy 22.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková EDISON VŠEDNÍHO DNE Jmenoval se Bohumil Jirotka a byl o dobré čtyři roky starší než výroba oceli v Thomasových konvertorech. Bylo mu o devět let víc než plnicímu peru, byl o třináct let starší než Kodak a měl o dvacetšest let víc než celofán, vzducholoď Zeppelín a první radioný signál Marconiho. Když startovali poprvé v letadle bratří Wrightové, bylo mu už dvacetosm let. V jedenatřiceti letech se dožil zrodu elektronky, která dala jednou život radiu a televizi. Roku 1965, kdy lidé začali dobývat Měsíc, bylo mu devadesát.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Snad se bude zdát trochu neobvyklé, že do jednoho lidského života vkládáme tolik mezníků světové techniky. Ale děláme to jen proto, že tento člověk k technice, z níž se zrodilo naše století, neoddělitelně patří. Spoluvytvářel éru, jíž se také říká věk elektřiny, atomové energie, kosmických letů… a bůhví kolik ještě přídomků má čas, v němž žijeme. Paradoxní je snad jen to, že tyto přídomky pomáhal na dvacáté století přivěšovat tento nenápadný člověk, který nebyl nic víc a nic míň než vyučený kovář… Když jsme stiskli tlačítko zvonku u jeho pražského bytu, očekávali jsme, že nám podá třesoucí se ruku sehnutý, nedoslýchavý stařeček. Místo něj se ve výplni otevřených dveří vynořila robustní postava svěžího muže, a my ani na okamžik nezapochybovali, že máme tu čest s Jirotkovým synem. Omyl – ta urostlá postava patřila devadesátiletému Jirotkovi. Když mu bylo šedesát, jezdil ještě vesele na koni a nevypadal o nic mladší než ve své devadesátce.

O lidském životě rozhodují zřejmě ony nenápadné chvíle, ve kterých dostanou nepochopitelným během událostí osudové cesty svůj pevný řád. Ten Jirotkův rozhodující okamžik se dostavil už ve čtrnácti letech, když se v hlavě malého vynálezce zrodila první epochální myšlenka, ktzerá časem dobyla celý svět. Čtrnáctiletý školák chtěl usnadnit otevírání plechových krabiček s krémem na boty a přidělal tedy na jejich boční stěny malé proužky plechu. Vytvořil tak otvírák, za který později inkasoval dva tisíce marek, mnoho vděčnosti a trvalou, i když neadresnou slávu po všechny časy…

Řezání dřeva si Jirotka zase usnadnil tak, že připevnil pilu na spodek zavěšené houpačky. Tento vynález, spojující užitek a zábavu se ovšem ani Jirotkovi neosvědčil a tak Československo přišlo o jeden z nesporně originálních patentů… Jestli se dá mluvit o nějakém přínosu tohoto nepochopeného vynálezu, pak snad jen v souvislosti s útěkem Bohumila Jirotky z domova. Klukovské hlavě plné nápadů přestala vonět kovářská dílna a nakonec se v ní zrodil i plán útěku, který vedl Bohumila na vlny světových oceánů a za velkou technikou přelomu století.

V osmnácti sbalil nejnezbytnější výbavu a vydal se bez jediného dokladu do Hamburku. Trvalo mu to hezkých pár dní, než se v jedné přístavní krčmě seznámil s dívkou, která Jirotkovi – jehož jedinou devizou byla odvaha – našla existenci. Představila ho coby bratra kapitánovi německé lodi a ten vzal Bohumila na zkušební plavbu Baltikem. Hned první den plavby se rozpoutala bouře a zatímco se námořníci krčili v podpalubí, vyskočil začínající plavčík přes palubu. Uviděl dvacet metrů od boku lodi převrácený člun s napolo utopenou dívkou, ujal se té oběti a svedl boj s vlnami, který mu přinesl první novinové zprávy, slávu a jisté místo na lodi, která odplouvala do Mexika. Císařský a královský konzulát ovšem neváhal vydat Jirotkovi duplikát pasu, který se údajně ztratil ve vlnách. Tak měl tenkrát ten mladý chlapec všechno o čem snil – dokumenty, slávu i vyhlídky na cestu kolem světa.

Námořní sny však opustily chlapce ještě než přistáli v Mexiku. Tam bez řádného rozvázání pracovního poměru opustil loď a zkusil na čas kovbojské řemeslo. S loveckými výpravami prošel jako nosič optiky a zbraní hezkou částí Latinské Ameríky a západní i východní Afrikou. Za opravu signalizačních světel ho odvezli na lodi do Bombaje. Tam se přidal jako mechanik k výpravě, která putovala k nejvyšší hoře světa – k Mont Everestu. Na čas se přeměnil i v elektrotechnika zaoceánského parníku. To jediné, co do té chvíle o elektřině věděl, vyčetl v brožurce, kterou zakoupil v přístavu těsně před vyplutím.

Takto nahodile i nenahodile obeplul třikrát celou zeměkouli. A když se nakonec moře nabažil, skončil v Berlíně jako opravář tiskařských strojů. Snad v tom bylo kus klukovské drzosti, ale jistě i notná dávka sebevědomí a sázka na zručné ruce, že nabídl své služby v oboru, o němž neměl ani potuchy. Hlavní však bylo, že měl – jako ostatně všude – své velké úspěchy a že ho za pár měsíců už nechtěli propustit. Jakmile však začala strahlsundská továrna na acetylenové lampy hledat odborníky, vydal se k Severnímu moři a nastoupil k montáži. Už po krátké době vynalezl nový typ acetylenové lampy, zvítězil na výstavě ve Stuttgartu a dostal první zahraniční patent. Brzy vyprojektoval i centrálu pro osvětlování několika místností najednou – postavil svá zařízení ve Švýcarsku a ve Vídni a nakonec se přestěhoval k berlínské firmě Elektra, která projevila zájem o jeho benzinovou pumpu. Tam také sestavil svůj tiskací přístroj pro bezdrátovou telegrafii.

Roku 1902 nastoupil už Jirotka jako renomovaný inženýr konstruktér u společnosti AEG. Studoval tu důkladně především bezdrátovou telegrafii a Rentgenovy paprsky. Už o rok později patentoval vylepšený přístroj pro bezdrátovou telegrafii, první telefonní automat a automatický hlásič ohně. Vyrobil i rentgenovou lampu chlazenou rtutí, navrhl aparát na zvlhčování vzduchu v textilkách a na lékařském kongresu v Berlíně upozornil roku 1906 poprvé na škodlivost paprsků X. Nevěřili mu… Nechybělo mnoho a byli by Jirotku ze sálu vypískali. Škoda – už o rok později přišli někteří z posměváčků s těžce popáleným,i prsty za vynálezcem, který sestrojil první komplet ochranných prostředků – rukavice a zástěru, naplněné olovnatou solí. Vynálezcem byl zase Jirotka. A protože až doposud všechny rentgenové přístroje používaly jen stejnosměrného proudu, objevil Jirotka také nový typ rentgenu na střídavý proud.

Aby nedošlo k mýlce – Jirotka se neomezil jen na seriozní vědecký výzkum – když mu v oblíbené vinárně začal vadit nepříjemný zápach kuchyně, vyrobil ozonizátor – aparát na výrobu ozonu. I k vínu měl náš vynálezce blízko. Zabýval se umělým stárnutím vín a podařilo se mu tříleté burgundské ošidit tak dokonale, že mu odborníci hádali 23 let. A co byste řekli plastickým hmotám? Tedy v diluviu umělých hmot na počátku dvacátého století zažehl Jirotka první plamen – objevil nehořlavé dřevo, neboli plastický materiál Jiroxyl. A protože jeho první letecké pokusy – skoky z kladenských hald s primitivními křídly na zádech skončily ve školních letech velkými haváriemi, pokoušel teď Jirotka své choutky ve velkém.

Roku 1909 vstupuje do berlínsdkého leteckého spolku, staví dřevěné letadlo a vyhrává další „zlatou“. Pomáhá na stavbě Zeppelinů a objevuje nové vlastnosti hliníku. Nalezl totiž cestu, jak zušlechtit tento vynikající materiál pokovením. Světová technika do této chvíle o možnosti pokovování hliníku jen snila…A když se nakonec na berlínském patentním úřadu objevil Jirotka se spisem, obsahujícím přesné receptáře, páni radové v klotových rukávech mu nevěřili. A tak se tedy dostavili na úřad osobně Jirotka senior a junior v jedné osobě. Jirotka mladší předvedl nevěřícím Tomášům pokovení podle otcova předpisu.

A když se Evropou přehnala bojiště první světové války, stal se Jirotka osobností světového jména. Spojené státy nazývaly pokovování hliníku „jirotkováním“ a pozvaly vynálezce jako experta pro stavbu vzducholodí. Někdejší spolupráce s panem Zeppelinem byla zřejmě dostatečnou zárukou velkých zkušeností. Pro Anglii projektoval Jirotka stroj na loupání cibulek. Holanďané nakoupili procesy na umělé stárnutí vín a v Paříži ho vítala na ulicích neonová světla, která patentoval. Ve Španělsku krom toho, že tu vybudoval první továrnu na margarin, oženil i svého syna… Jednou vyhledali Jirotku i Italové. Nejdřívě ho pozvali na laboratorní zkoušky do Milána a nakonec i na banánovníkové plantáže do Somálska. Chtěli totiž, aby Jirotka zpomalil zrání banánů, které už cestou Středozemním mořem podléhaly hnilobě. Musela to být zřejmě příšerní odvaha, přijmout takový úkol, říkáme si, když listujeme albem fotografií. Ale Jirotka uspěl i tentokrát. Objevil injekci, která vbodnutím do zeleného trsu dala banánům náramnou odolnost. Od vstupu Jirotky do Somálska vydržely banány i dlouhou plavbu po moři.

Doma připravil vynálezce nové léčebné preparáty, zhodnotil rašelinové lázně v Poděbradech, zlepšoval ampliony a předvedl svůj pokus o plastický film. Pěstoval také poprvé zeleninu a květiny bez země, připsal si na konto automatickou brzdu pro lanové dráhy, stroje na sázení řepy, brýle pro svářeče a reflexní odrazová skla proti oslnění řidičů, ale i lehký beton, do něhož se daly pohodlně utahovat šrouby.

Dohromady jsme vyjmenovali nějakých čtyřicet vynálezů. A teď si představte, že jich Jirotka vymyslel o hodně víc než jeden a půl tisíce. Až otočíte knoflíkem radia, vzpomeňte na něj – začínal ho konstruovat v době krystalek a říkal mu ještě „mluvící magnety“. Až si nasadíte sluneční brýle, které jsou pokoveny tenkou zrcadlovou vrstvičkou, vzpomeňte, že je poprvé vyrobil Jirotka. A až se postavíte před štít rentgenu, až podáte telegram, uvidíte za výlohou hydroponické roztoky či rozsvítíte neonová světla, vzpomeňte si, že někde v pozadí je neznámá práce neznámého českého člověka.

Nebylo asi náhodou, že mu kdysi firma Telefunken jako projev zvláštního uznání nechala nakreslit návrh firemního znaku. Jirotka nakreslil dvě věže, mezi nimi moře a na obzoru loď, která jako blesky vysílala signály na špičku majáku. Ještě dnes, po tolika letech nesou výrobky Telefunken kresbu, kterou navrhla ruka českého vynálezce. A když se kdysi dávno objevil Jirotka v Americe, psaly o něm slovutné deníky jako o evropském Edisonovi, který přistál na půdě Spojených států. A to se o Edisonovi říkávalo, že se už těžko najde člověk, který by zvládl všechny technické obory a který by měl tolik nápadů, že by si jimi mohl vydělávat na živobytí. Bohumil Jirotka do dokázal.

Snad měl kámen mudrců, po němž prahli celá staletí poctiví i nepoctiví dobrodruzi, napadne vás ve chvíli, kdy uvidíte před sebou řady uznání, výstřižků,, fotografií a medailí. Ale na tuto otázku sotva najdeme odpověď, Víme jen, že měl ve velké matné láhvi elixír života. Dal nám dokonce ochutnat. Lék proti stáří ho prý naučili míchat domorodci na Kanárských ostrovech. Přísně tajený obsah se údajně skládá z koření, které si Jirotka kdysi dávno z ostrovů přinesl.

Chtěl sloužit lidem, vyráběl pro ně všechno co potřebovali a dělal to dobře, ať už to bylo elektrické pero pro slepecké písmo, anebo magnet pro vytahování elektrických třísek z oka. A když jsme se ho ještě tenkrát zeptali, co dělá právě teď, usmál se a se samozřejmou převahou nám odpověděl: „Když někdo potřebuje nějaký vynález, tak mu ho udělám!“

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, foto Bedřich Kocek a archiv B.Jirotky upravila Olga Janíčková.