Zapomenuté osudy 23.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková UTONULÉ LODĚ I : Číšník, který přežil zkázu Titaniku Každý den skončí ve vlnách oceánů tři lodi. Každý den klesají ke dnu moří rybářské bárky, malé námořní čluny, ale i docela velká plavidla. Lidem se na odvážných cestách mezi kontinenty staví do cesty ledovce, bouře, konstrukční chyby stavitelů lodí, ale i selhání těch, kdo v osudné chvíli stáli na kapitánském můstku. Ani technika našeho věku nedovede vyloučit beze zbytku nekonečné „vis major“ nevypočitatelných oceánů… A muži a ženy, ověšení záchrannými pásy, pak dlouhé hodiny vedou svůj zoufalý boj o uhájení života mezi vlnami…

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Nebýt tohoto osudového pohoupání ve vlnách Atlantiku, asi bychom se nikdy nedozvěděli o Stanislavu Englertovi. Jen někde ve složce osobních dokladů by byl přiložen kratičký životopis člověka, který se už ve dvaceti letech začal proplétat mezi stoly restaurace na bohumínském nádraží. A v osobních charakteristikách by se pak asi psalo, že byl šikovný a svědomitý a že ho brzy přeřadili do jídelního vozu druhé třídy na trati Bohumín – Vídeň. Jako většina číšníků tu v pěkně střižené uniformě mohl také dosloužit. Nebýt ovšem dopisu, který mu z Hamburku adresoval jeho bratr. „Přijeď okamžitě,“ psal, „hledají se dobří číšníci pro britské, španělské, francouzské a americké lodi. Je to vynikající příležitost!“

A Stanislav Englert, posedlý touhou po dalekém světě, který mu dosud za okny rychlíkového vozu jen ubíhal, jednoho dne skutečně sbalil svá cestovní zavazadla a vyrazil z domova. V jeho, dnes už vrásčité tváři, připomínající spíš ostříleného mořského vlka než číšníka, se začal zapisovat daleký svět a plavidla, která už dávno ze seznamu světového loďstva vymazal zub času. Ale tu největší brázdu na stařecké tváři zapsala kdysi největší loď světa – Titanik. Anebo ještě lépe jedna jediná noc velké plavby, která měla své dějiště někde v nedohledném poli grónských ledovců…

„Byla to velká chvíle,“ vzpomíná, „když jsme poprvé zdvihli kotvy Titaniku. Nebyla to první loď, na které jsem pracoval, ale s Titanikem se nemůže měřit žádná jiná. Půl statisíce bruttoregistrovaných tun. Osmset mužů posádky a přes dva tisíce dvěstě cestujících. A také obrovské kotle pro padesát tisíc koňských sil. To už nemluvím o výběru likérů a jídel. A což teprve jaké jsou na Titaniku pokoje. Však také jedna cesta první třídou stojí do Spojených států tři tisíce rakouských korun…“

Najednou jsme si uvědomili, že Stanislav Englert vzpomíná ještě po tolika letech na Titanik v přítomném čase. Jakoby konec té velké lodi nikdy v životě nepochopil. A pak jsme najednou viděli, že pro tohoto prostého člověka to byl největší životní zážitek. Že se už nikdy potom ve svém šedivém životě nesetkal s dílem techniky, které by sneslo srovnání s Titanikem. Ale i Englert sám byl jen tenkrát a jen nakrátko, coby člen posádky, středem pozornosti. A tak v jeho vzpomínkách a představách se ta obrovitá loď ještě pořád vydává na velké plavby Atlantikem. Zůstala také ještě pořád tou největší lodí světa a starý muž, Stanislav Englert, už nikdy v životě nevzal na vědomí plavidla, která Titanik svou tonáží později překonávala.

Usmívali jsme se, když nám před časem líčil, jak všichni, i číšníci, museli umět „čistokrevně plavat“, když vzpomínal na desátý duben roku 1912, na vyzdobený Southampton, na pobřeží plné lidí, na hromady fotografů, kteří i jeho „fotkovali“… A pak se najednou zvedly kotvy a Englert s podnosy prastarých ročníků vín ani necítil, že se těleso plné lidí pohybuje po širém moři …

Číšníkovy vzpomínky, staré více než půl století, byly stále živé… Končil tenkrát čtvrtý den plavby a blížila se půlnoc ze čtrnáctého na patnáctý duben, když nastal okamžik, který dal Englertově tváři ten konečný, doživotní finiš… „Závodili jsme o modrou stuhu, o nejrychlejší přeplavbu Atlantiku,“ vzpomíná, “ a chtěli jsme porazit dosavadního držitele – loď Mauretánii, které na cestu do Ameriky stačilo o několik minut méně než pět a půl dne. Vzpomínám si, že to bylo zrovna 15 minut před půlnocí, když se loď prudce otřásla. Na parketu se v té chvíli tančilo, já roznášel na podnosu skleničky likérů. Jen převrácené poháry a rozbité sklo dalo tušit, co nás čeká v nejbližších minutách.Na moment nastala panika – ale tu přišli námořní důstojníci, vysvětlili, že jde jen o malou srážku s ledovcem a zábava nerušeně pokračovala. Jen personál, který viděl přebíhat námořníky po palubě, vycítil, že se stalo něco opravdu vážného…“ Po chvíli zavolal Englerta a další dva české stewardy známý důstojník. „Potopíme se,“ řekl. „Kapitán odhaduje, že zůstaneme nad hladinou sotva déle než dvě a půl hodiny. Pumpy nestačí odčerpávat vodu, která se valí proraženou přídí. Máme prý dost času, abychom se všichni mohli přepravit na nedalekou loď Californii, ale já vám hoši radím,“ dodal, „abyste se snažili zachránit vlastními silami…“

Od tohoto okamžiku se Englert s přáteli s paluby nehnul. Dovedl si spočítat, že několik málo záchranných člunů bude sotva stačit pro ženy s dětmi a tak si hlídal aspoň záchranné pásy, pověšené na boku lodi.
„Byla to hrůza,“ povzdechl si Englert. „Kapela, v níž byli převážně čeští muzikanti, hrála dál a loď se nepozorovaně začala potápět s námi se všemi. „Když se začali naloďovat do záchranných člunů první lidé – a mezi nimi i ředitel společnosti White Star Line, které Titanik patřil, pan Ismay, nedala se panika udržet. Začal boj o místa na loďkách. Podpalubí, v němž byli natěsnáni cizí přistěhovalci do Ameriky – a bylo mezi nimi hodně českých chudáků, námořníci uzavřeli. Naději – a to ještě velmi malou, měli jen cestující první a druhé třídy. Český šéfkuchař Klička si udržoval náladu alkoholem. Englert ho pozoroval, jak upíjel whisky rovnou z lahve a jak do posledního okamžiku nevázaně tančil na nejvyšší palubě lodi. Možná, že zdvihal náladu i odsouzencům k smrti. „Neměli jsme v té chvíli na palubě už co dělat,“ vypráví starý trosečník. „Shodili jsme přes zábradlí záchranné pásy a já jsem vzal s sebou i malou holčičku, která bezradně pobíhala davem.“

Bylo nás ve vodě dohromady devět. Aby nás moře neroztrhalo, svázali jsme se proužky plátna natrhaného ze zástěr a plavali jsme rychle od místa katastrofy… „Když Englert pozoroval z chladné hladiny těsně nad sebou největší námořní kolos všech dob, teprve v té chvíli pochopil, jaké to bylo dílo… Míjely je záchranné čluny, nabité dětmi a ženami, se spoustou mužů navěšených kolem okraje lodi. Všichni o překot unikali víru, který potápějící se loď měla už zakrátko rozčeřit celou hladinu. A hudba někde vysoko na nejvyšší palubě hrála dál. Hladina byla klidná a kolem těch devíti opuštěných mužů s dítětem pluly tiše kusy grónského ledu. Na přídi Titaniku zářilo jasně zelené světlo naděje, tentokrát ovšem nadarmo. tu a tam se ozval pláč dětí. Ve dvě hodiny začaly vyletovat k obloze spršky zelených raket jako signál pro loď Californii, kotvící údajně jen několik mil odsud. Zbytečně – loď se nepohnula z místa… Pak se zelené světlo na přídi začalo naklánět k hladině a námořníci, přivázaní k pásům, šeptali: „Ted to bude trvat už jen chvíli.“ A Englert si představil tváře českých hudebníků, kteří ze vzdálené tmy začali hrát starou českobratrskou píseň „Blíž k tobě, Bože, blíž…“ pak zelené světlo nadobro zmizelo ve vodě, záď Titaniku se zvedla, jakoby rostla proti obloze a temnotu proťal poslední zoufalý křik těch, kdo až do této chvíle zůstali na palubě. I když svítily hvězdy, byla to nejtemnější noc Englertova života.

Pak bylo ticho… Až k ránu se před trosečníky objevilo bílé a červené světlo. Neklamné znamení, že přijíždí loď Carpathia. Napolo zmrzlé je vytáhla na palubu. Všech devět osamělých mužů s dítětem bylo v bezpečí. Teprve ve chvíli, kdy skončilo počítání, pochopili všichni strašný rozsah katastrofy. Té jediné noci se utopilo 1513 lidí… Ani my jsme se stařičkému Englertovi nedivili, že se už nikdy nechtěl vrátit na moře. Ještě dlouho dělal číšníka, ale zajížděl pracovat nejdál do jugoslávských lázní. A nakonec, protože se mu, jak nám prozradil, už začaly třást ruce, nechal číšnické práce nadobro. Byl už pár let na penzi, a protože v něm pořád něco neklidu zůstalo, našli jsme ho v partě figurantů na pláních za Ostravou. Tam nám to všechno také vyprávěl.

A my jsme pochopili, proč na Titanik do dnešního dne nezapomněl. Proč vzpomínkám nevadí, že člověk postavil od té doby daleko větší plavidla. A tak ten Englertův Titanik, největší dílo své doby, žil dál. A když se starý muž čas od času ponořil do dávných snů svého mládí, viděl vždycky znovu mezi vlnami světových oceánů obrovskou loď, která se právě vydala na cestu za modrou stuhou…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, internetové fota upravila Olga Janíčková.