Zapomenuté osudy 24.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková UTONULÉ LODĚ II : Zapomenutá loď Cap Arcona Když skončí mezi vlnami oceánu svou plavbu některá loď, když hynou na rozbouřeném moři trosečníci, odsoudí muži v talárech k vysokým trestům všechny, kdo selhali. Každého, kdo mohl katastrofě zabránit. Na lavici obžalovaných sedí kapitán a kormidelník a smyčky paragrafů se otočí kolem hrdel námořních důstojníků…

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

A tak, když v mrazivé noci najel plovoucí gigant Titanik na velký ledovec a když zahynulo mezi ledovými krami víc než 1500 lidí, byl na pranýř postaven jednou provždy Stanley Lord, kapitán lodi California, kotvící údajně jen několik málo mil od místa katastrofy. Nikdo za celá desetiletí mu neprominul, že zaspal osudnou půlnoc, ve které umírali lidé. Hájil se proti hroznému obvinění celý život marně. Ještě na smrtelném lůžku opakoval šeptem svou obhajobu: „Nemohl jsem je zachránit, vždyť jsem tam nebyl…“

Teprve poté, co rodina spustila černou rakev do otevřené hrobky, zasedla porota ještě jednou, aby Stanleye Lorda rehabilitovala. Britská admiralita nezvratně dokázala, že oné tragické noci zaujala údajné postavení lodi California rybářská loď Samson, která lovila nelegálně v amerických teritoriálních vodách. Nortští námořníci v domnění, že vidí signální rakety americké hlídkové lodi, zvedli kotvy a prchali na severovýchod. Kapitán lodi Naess si pak po rekonstrukci tragedie napsal do svých osobních zápisků: „Ta věc mi nepopřává klidu, stále mě pronásleduje…“

Proč se ještě jednou vracíme k Titaniku? Inu proto, že se od té doby odehrály daleko větší katastrofy, nebo ještě lépe námořní zločiny. A přece jim byla věnována jen minimální, ne-li vůbec jaká pozornost. Soudní poroty, tvořené lidmi, prostě neměří všem stejně. Ostatně někdy se nenajdou ani žalobci a zmizí tak viníci velkých tragedií a lavice obžalovaných tak zůstanou jednou provždy prázdné.

Ten zločin, o němž vám chceme vyprávět a jehož obětí se stala i hrstka zapomenutých Čechoslováků, se odehrál kdysi na hladině Baltiku. Nevypočitatelný běh událostí tenkrát zavál tisíce lidí na pobřeží severního Německa. Katastrofa, k níž spěl bezpočet lidských osudů, tam přikryla jednou provždy jména těch, kdo se už nevynořili z hlubin. A zbytek mužů, jejichž život byl silnější než hrůzy zločinu, se krátce potom rozešel po celé Evropě. A tak už nikdo nikdy nesestaví úplný seznam obětí a jen těžko kdo pořídí z kaménků drobných svědectví přesnou mozaiku žaloby. I my můžeme nakreslit tahy svého pera jen jeden z drobných úlomků té veliké mozaiky. Zapsat jeden z příběhů, jak nám ho vyprávěl obyčejný člověk Zdeněk Fišera.

Stíny mraků se nesly nad rozbitou zemí, všude, kam se člověk podíval, umírali lidé a přece i uprostřed smrti rozkvetlo jaro doznívající války. Vzduch nasáklý střelným prachem byl už také prosycen blížící se svobodou, kdesi za horizontem se ozývalo dunění děl a na vlnách lübeckého přístavu se poklidně kolébal dopravní parník Thielbec, lodě Deutschland, Stheny a Cap Arconsa, poslední zbytky německého obchodního loďstva. Kdesi na pobřeží se tísnilo devatenáct tisíc pasažérů, kteří měli obsadit všechny prostory lodí na hladině Baltiku. Většinu těch podivných cestujících pohltila Cap Arcona, loď multimilionářů, vybavená nádhernými bary, nejdražšími orientálními koberci a nábytkem z drahých tropických dřev. Kdekdo z cestujících se s tímto luxusem setkal poprvé v životě. Vlastně nikdo z pasažérů tak docela beze zbytku nezapadl do onoho promyšleného luxusu, přizpůsobeného mohovité elitě a napěchovaným peněženkám. Bylo tu jako obvykle trochu námořnické modře, něco černi esesáckých uniforem, ale především vládly kabinám modrošedé pruhy vězeňských hader. Jejich nositelé byli na hladinu moře staženi ze všech koutů Německa, z koncentračních táborů likvidovaných těsně před příchodem fronty. V této chvíli zbýval Hitlerově říši už jen kus pobřeží a zakrátko to měly být jen paluby posledních lodí na volném moři.

Po pobřeží se ze dvou stran blížilo dunění kanonů. Co chvíli se mohla vynořit za obzorem první tanková věž s bílou či červenou hvězdou. Vězni se střídali u malých okének, vyhlíželi ke břehu a v kabinách každou hodinou jen narůstalo nesnesitelné napětí nejistoty. Nikdo z oněch devatenácti tisíc lidí neměl a nemohl mít tušení o tom, že se šéf lübeckého gestapa dohodl s pohlaváry SS na likvidaci armády korunních svědků, hovořících dvaceti čtyřmi jazyky světa. Sledovali jen esesáky sbírající plovací vesty, pozorovali vodu čeřící se kolem lodí vyplouvajících na volné moře a rozpoznali mezi vlnami čtyřicet žraločích ploutví nacistických ponorek. A semtam pronikly do kabin zprávy, že kapitán Cap Arcony odmítl provést jakékoli násilí na bezbranných vězních. Chvílemi se mluvilo o cestě do neutrálního Švédska… Bylo to cosi neuvěřitelného – lidé, kteří poznali fašismus v jeho nejbrutálnějších podobách, byli ochotni ještě teď věřit dobrotivým báchorkám. Ale spíš nedovedli pochopit, že by nacisté dokázali vraždit ještě pět minut po dvanácté. Že by byli s to proměnit čtyři plavidla na širém oceánu ve velké kovové rakve pro devatenáct tisíc lidí…

Na ortel smrti tu čekal dramatik E.F.Burian, belgický státní příslušník nadvládní dr André Maudryks, stejně jako polský student teologie Andreas Hrabczynski, či holandský knihkupec Kornelis Harthorn. Na palubě Arcony byl i francouzský důstojník Jack Ramon, český dělník Zdeněk Fišera, sovětský dětský lékař Ivan Michajlovič Didyk i německý antifašista Erwin Geschonek. Stáli tu na moři den, dva, tři, natěsnáni po dvanácti v jedné kajutě, určené původně pro jednoho, dva lidi. Na osobu připadalo sotva půl čtverečního metru.

Na Thielbecku to bylo ještě horší – tři tisíce vězňů byly napěchovány bez kapky vody mezi haldy černého uhlí v hlubokých útrobách podpalubí… Nebylo divu, že denní počet mrtvých jen na jedné lodi – na Arconě, překonával šest desítek… Nemohlo být vlastně nejmenších pochyb o tom, co se chystá mezi vlnami Baltiku. Aspoň ne od chvíle, kdy Arconou otřásla nepříliš vzdálená detonace. Sotva kilometr od lodi byly zakotveny dva říční čluny, kyždý po pěti stovkách žen ve vězeňských blůzách. Jedna z lodí vyletěla v noci z druhého na třetího května do vzduchu. Ani jediná z žen se nezachránila.

Jenže s probouzejícím se třetím květnem dostaly události tak rychlý spád, že zaskočily i nepočetné posádky esesáků bezradně pobíhajících po palubách. Nad flotilu přiletělo anglické průzkumné letadlo, aby vydalo zbytku loďstva příkaz k vyvěšení bílých vlajek a k návratu do nejbližšího přístavu. Cap Arcona odpověděla palbou. Jen kapitán lodi Atheny změnil kurz své plavby. S necelými dvěma tisícovkami vězňů se obrátil znovu k pobřeží. V té chvíli už všichni lidé v pruhovaných hadrech vytušili, že ve vzduchu visí katastrofa. Ještě dlouhé dvě hodiny museli čekat, než se spustila z oblohy smršť z formací stříbřitých bombardovacích svazů. Moře se zlomilo ve vysokých vlnách, Cap Arcona se rozkolébala z boku na bok. Jedna z pum proletěla hlavním schodištěm až do kotelny. Thielbeck šel ke dnu dřív, než se kdokoli stačil vyškrábat ze špinavých útrob na palubu. Pak najednou bylo zase ticho. Strašné, skličující… Jen na okamžik, aby vzápětí ještě víc vyniklo syčení plamenů a zoufalé výkřiky raněných. Několik odvážlivců běželo k pumpám a k hadicím, ale přívod vody byl uzavřen. Střed lodi plál jako jediná velká pochodeň a tisícové davy se před jejím žárem tísnily na přídi a na zádi Cap Arcony.

Loď Deutschland, která se rozlomila v půli, klesla zatím ke dnu a tisíce mužů na Arconě pochopilo, že jediná cesta úniku vede z třicet metrů vysoké paluby na hladinu moře. Zoufalci vyhazovali přes palubu nábytek, skříně, stoly, anebo jen kusy dřeva. Hladina kolem, osmdesát či sto metrů od lodi, připomínala potopenou pilu. Samé dřevo… A mezi tím tisíce hlav lidí, kteří pološílení zápasili o každý prám. Voda u hořící lodi se zatím blížila bodu varu a Čechoslovák Hanáček v ní ztratil obličej. A o kousek dál začínal chlad, v němž udolávala vyhladovělé, pohublé vězně křeč. A do této spouště začaly pomalu, vytrvale bubnovat kroupy…

Zdeněk Fišera prolezl mezistěním kajutního okénka. Ještě na okamžik zahlédl bílý jas kvetoucích stromů na pobřeží a pak se i jemu ztratil horizont a naděje vzdálená dobrých deset kilometrů. Byl donucen probojovat si stometrovou cestu zoufalstvím tonoucích, kteří se chytali každé třísky. Když se na hladině před Arconou objevilo pět záchranných člunů, dosáhlo šílenství vrcholu. Všichni ve vodě byli nazí a tak britští stíhači, kteří kosili vychladlá těla na hladině, snad ani netušili, že si pro tentokrát našli společný cíl s vrahy v černých uniformách. Stříleli do vězňů stejně bezohledně jako německá námořní pěchota z paluby dvou minolovek.

Vzduch bičovaly výstřely, provázené tisíci malými vodotrysky, vystřikujícími všude tam, kam dopadly olověné střely. Pak utichla i palba a zbytek těch, kdo přežili, bojovali každý na svou vlastní pěst, celých deset kilometrů o život. Mnoho z té poslední hrstky lidí se ještě utopilo. A ti, kdo byli nejúspěšnější – námořníci v pruhovaných blůzách vězňů se smyslem pro orientaci a se znalostí pravidel boje proti hlubinám, byli na pobřeží hlídkami SS postříleni. Zahynuli, protože připlavali příliš brzy. Ve chvíli, kdy měli muži v černém ještě čas…

Bylo tenkrát jaro jako každé jiné. Ale když těch několik málo mužů, kteří se zachránili, vyšplhalo na pobřeží, když si spočítali, že neméně než čtrnáct tisíc kamarádů zahynulo ve vlnách, pak se už nikomu z nich nedostávalo sil k vychutnávání volnosti. Nakonec se celá událost ztratila ve vzpomínkách několika svědků. Už nikdo se nikdy nezeptal, kdo byli oni muži, kteří z paluby minololvek pobíjeli tisícové masy vězňů. Nikdo se nezeptal po autorství zločinu. Nesháněli kapitány lodí a nikdo nepřivedl před soudní tribunál esesáky, kteří toho jara vehnali devatenáct tisíc lidí na širý oceán.

Když se kdysi potopil Titanik, strávil jeden kapitán život v nesnesitelné obžalobě, druhý v těžkých výčitkách svědomí. Když skončilo svůj život ve vlnách čtrnáct tisíc lidí, vyplavovalo moře ještě několik dní spálené a rozstřílené mrtvoly jako ohavnou připomínku velkého zločinu. Pak přišel klid a katastrofa toho jara byla definitivně zahalena do pláště zapomnění. A první dny svobody rozvály poslední svědky do všech končin Evropy, aby je už nikdo nikdy nespočítal.

Zdeněk Fišera skončil zase v Roudnici… Z Cap Arcony zůstal jen mlhavý pás vzpomínek, jeden z těch kaménků, které nikdo nesestavil do velké mozaiky zločinu. A z lodí zůstala jen jedna jediná fotografie. Plaví se na ní hrdé plavidlo německého loďstvba ve svých nejlepších letech. To když v kajutách cestovaly ještě nabité peněženky, nádherné šperky, večerní toalety a fraky milionářů…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, internetové fota upravila Olga Janíčková.