Jak využívat moc našeho podvědomí – 90

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel V předcházejícím článku jsem psal o mužích a ženách, které a kteří nikdy nepociťovali strach ze stáří. Končil jsem tím, že mnozí lidé si myslí, že ˝snad jedinou z mála spravedlností, které máme na tomto světě, je, že každému stejně přibývají léta.˝ To je však jen první a nepříliš hluboký pohled a já si dovolím odporovat.

Už jsme si říkali, že každý je jen tak starý nejen jak se cítí, ale zejména, jak myslí. A to nejen zda pociťuje či nepociťuje strach ze stáří, ale jde o jejich celkové myšlení, jeho charakter, zaměření a obsah. Uveďme si jeden příklad, na němž si ˝přihřeji svou polívčičku˝.

Před časem jsem četl, že Jiří Suchý, když s ním dělali interwiev u příležitosti jeho 75. narozenin, prohlásil, že se cítí na 37. Tehdy jsem si pomyslel: ˝Já jsem o dva roky mladší, tak bych se mohl cítit na 35.˝ A tak jsem to někdy i v žertu o sobě říkal. Později už to nebylo úplně jen v žertu, protože jsem si uvědomil,že i tento způsob myšlení mi pomáhá udržovat se mladší než mi dokazuje datum narození. O tom, že na své roky nevypadám, dotvrzuje i malá příhoda z rychlíku na trase Brno-Praha. Podotýkám, že jako muž nad 70 let mám nárok na poloviční jízdenku. Když jsem se tedy tou jízdenkou prokazoval, paní průvodčí, ta si mne chvíli prohlížela a pak mne požádala o občanský průkaz. Důkladně si prohlížela také moji ˝občanku˝ a pak mi sdělila: ˝To bych neřekla, že už je vám pětasedmdesát˝ Poděkoval jsem jí za tento kompliment a přiznám se, že mne to potěšilo.

To se ale nechlubím samoúčelně. Chci k tomu dodat, že kdo chce být i ve stáří čilý, aktivní a zdravý, nesmí se v žádném případě litovat a nebýt pohodlný. A také pro to musí něco dělat. Například zahnat lenost a každý den cvičit. Nemusí chodit do posilovny, stačí doma několik cviků. Zaručuji se, že nikomu neuškodí, pokud nebude chtít naráz zdolat světový rekord a bude si tu zátěž zvyšovat postupně a s ohledem na svou kondici. A když se zaručuji, pak musím uvést, že i já denně cvičím. A to hned po probuzení – ještě na lůžku – nejméně 10 krát zdvih dolních končetin sounožmo (je to dobré na svaly nohou i břišní), což doplňuji ˝jízdou na kole˝. Poté jsem se zpočátku jen umyl do půl těla studenou vodou a dnes se již sprchuji ledovou vodou a je mi fajn. Zkuste to také a dáte mi zapravdu.

Když jsem tohle asi před rokem napsal do časopisu Meduňka, oyvalo se mi několik čtenářů. (Je zajímavé, že šlo jen o muže.) Kromě výtky, že se chlubím, mi pan J. ironicky napsal, že ˝se tak činím, abych umřel docela zdravý˝. Tomu jsem odpověděl, že jsem se nechlubil samoúčelně a že má jen částečně pravdu. Protože já se tak ˝činím˝ ne proto, abych zemřel úplně zdravý, ale abych mohl i ve svém věku žít plným a aktivním životem – a to až do své smrti. Věřím, že rozumíte tomuto rozdílu v obou větách..K mému otužování mi pan K. položil otázku, zda snad nechci plavat s otužilci v ledové Vltavě nebo brněnské přehradě. Odpovím nejprve trochu oklikou. Již jsem uvedl, že kdo chce být i ve stáří čilý, aktivní a zdravý, nesmí se v žádném případě litovat. a také pro to musí něco dělat. Například zahnat lenost a každý den cvičit a umývat se do půl těla studenou vodou.

O měsíc později jsem si tak trochu ˝vystřelil˝ z posměváčků, když jsem napsal, že tuto informaci dementuji a opravuji. Prostě už se neumývám studenou vodou. A dovolil jsem si předpokládat: ˝A teď vidím, pánové J. a K., případně A. až Z, jak se škodolibě usmíváte a říkáte si: ˝Vytahoval se a sklaplo mu.˝) Omlouvám se, že vám kazím radost. Já jsem se totiž přestal umývat studenou vodou, protože jsem přešel k vyššímu stupni – sprchuji se denně studenou vodou. A je mi nejen fajn, ale báječně.

Pokud jsem takto polemizoval i s některými čtenáři těchto web-stránek, kteří měli podobné myšleny, chci také naznačit, že je třeba i při otužování postupovat od snadnějšího k těžšímu. Začít třeba jen omýváním obličeje, pak přidávat paže, ramena, krk, hrudník – až k tomu sprchování. Je to proto, že si tělo musí zvyknout. Kdybyste na to šli hrrrr, tak by vás to také mohlo odradit. To samozřejmě nepíši jen pro pány. Stejně tak mohou postupovat i dámy. A proč píši o sobě, pane K.? Kdybych to napsal jen jako výzvu, abyste takto postupovali, určitě byste si řekli: ˝Nojo, papír snese všechno. Jemu se to radí, když to sám nedělá.˝ Takže proto.

Na závěr ještě tři stručné příběhy o ženách, které se postavily svému ˝kalendáři˝.
První z nich je pilotka Louisa Sacchiová. Jako šestasedmdesátiletá létala přes Atlantik s různými typy letadel – často i dvakrát týdně. Jednou uprostřed zimy jí ve výšce 3000 metrů vypovědělo službu topení. Dolétla při teplotě minus 25 stupňů Celsia.
Američanka ale není jedinou starší dámou, která podávala takové výkony. Před třiceti lety začala – tehdy dvaaosmdesátiletá Angličanka A. Bruceová – znovu létat. Mimochodem, jde o ženu, která vynalezla povolání stevardky a v roce 1930 v malém sportovním letadle obletěla zeměkouli. A začala znovu létat prý proto, aby nezapomněla na svůj oblíbený sport.

A do třetice: ˝Nejrychlejší ženou světa˝ byla vyhlášena Francouzka J. Aurilová, šedesátiletá zkušební pilotka, která létala na všech typech proudových letadel a překonala mnoho rychlostních rekordů. Mám také trošku pikantní příběh ze 17. století. Ale to až příště. Zatím se můžete těšit.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet