Jak využívat moc našeho podvědomí – 91

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Minule jsem vám slíbil trošku pikantní příběh ze 17. století. Jsou to vlastně fakta, která vypovídají o tom, jak tehdejší dámy byly až do vysokého věku objektem zájmu mužů, obklopeny vážností a úctou, ale i ctiteli a milenci.

Pani Ninon de Lenclos, která se dožila devadesátky, totiž nebyla jedinou dámou tehdejší pařížské společnosti, o níž básník prohlásil: ˝Stárla jako rozkvétající růže, šířící omamnou vůni˝. Zralé ženy tehdy nepožívaly vážnosti jen ve Francii, ale i v Itálii, Španělsku či Rakousku. Dochovalo se například svědectví jedné Angličanky z roku 1716, která v dopise své přítelkyni napsala: ˝Vídeňským dámám ani šedivé vlasy nebrání v cestě za dobýváním nových srdcí˝ K tomu lze jen dodat, že nadarmo nevzniklo lidové rčení: ˝Láska kvete v každém věku˝. A my bychom mohli dodat, že právě ona je jedním z těch ˝zaručených léků na stáří˝.

Mimochodem, víte o tom, že podle nejnovějších údajů je Jihomoravský kraj již dnes ˝krajem stoletých˝? Žije tu totiž pětaosmdesát žen a mužů, kteří překročili tuto magickou věkovou hranici. A jejich počet se nejen nebude podle názorů odborníků snižovat, ale v budoucích letech ještě zvyšovat. Sociologové tuto skutečnost tím, že na jižní Moravě jsou příznivé životní podmínky a dobré klima pro spokojený život. A já bych dodal, že lidé v této jižní části republiky myslí většinou pozitivně, umějí se ze života radovat a nemají tolik příčin ke stresu jako my ostatní. To všechno platí zejména pro Znojemsko, Břeclavsko, Hodonínsko a Uherskohradišťsko než pro Brno, ale částečně i pro ně. Faktem také je, že za posledních sto let se průměrná délka života v Česku téměř zdvojnásobila a z průměrné délky života 40 let na přelomu 19. a 20. století je dnes 79 u žen a 73 u mužů. Očekává se, že v roce 2050 se lidé budou běžně dožívat těch dnešních vzácných sta let. Ovšemže tomu napomůže i pozitivní myšlení, umění radovat se ze života a všechno to, o čem jsme již mluvili a ještě mluvit budeme. Ale teď se – po těch aktuálních a futuristických údajích – vraťme k tomu, o čem jsem psal minule i dnes v úvodu.

Když to všechno shrneme, tak můžeme konstatovat, že všechny ty ženy a ti muži, o kterých jsem psal v minulých článcích, nikdy neuvažovali o ˝krizi středního věku˝, o tom, že jim ˝ujíždí vlak˝ nebo, že se před nimi ˝zavírají dveře˝, abych použil jen několik příměrů, které označují jediné – strach ze stárnutí. Toto téma je velmi frekventované nejen mezi lidmi, ale také se jím zabývá hodně uměleckých děl. Je třeba říci, že mnozí lidé také utrácejí svůj drahocenný čas neplodnými vzpomínkami na ˝staré zlaté časy˝ nebo klábosením na lavičce v parku. A to už nemluvím o tom, jak otravují své okolí tím, že každému líčí jak je bolí žlučník, jaké mají potíže s prostatou, jak trpí závratěmi a já nevím čím ještě. Neuvědomují si, že tím, jak často mluví o svých neduzích, čím více si stýskají, jak rychleji stárnou, protože si ty své problémy, včetně stárnutí a bezmoci, vlastně ˝hýčkají˝ a dávají jim prostor, aby ovládly jejich myšlení. Toto negativní myšlení je nakonec i předčasně pohřbí.

Naproti tomu člověk, který i v důchodu má stále co dělat, nemyslí jen na sebe, uvažuje pozitivně, vlastně ani nemá čas stárnout. Výzkumy dokazují, že u takových lidí se stárnutí do určité míry zpomaluje. A to i pokud jde o jejich vzhled. Prostě, vypadají lépe než jejich vrstevníci, kteří se utápějí v negativním myšlení. Z toho plyne, že druhým ˝lékem na stáří˝ je samozřejmě moc podvědomí. Už proto, že naše podvědomí nestárne a nikdy nezestárne. Zákon času pro něj neplatí, neboť je součástí univerzálního vesmírného zákona a kosmické energie.
Dr.Murphy píše, že ˝únava a stárnutí nemohou mít duševní či duchovní příčinu˝. Tým lékařů a vědců z Ohia zjistil, že lidskému duchu a tělu neškodí sám čas, ale strach ze stárnutí. Podle těchto vědců nenesou odpovědnost za projevy stáří a opotřebování přibývající léta, ale ˝neurotický strach z negativních důsledků zvyšujícího se věku˝. Proto dalším ˝lékem na stáří˝ je činorodost a aktivita. To konečně prokazují všechny příklady o vrcholných výkonech i ve vysokém věku, které jsem uvedl a ještě uvedu příště. Původně jsem chtěl kapitolu o stáří dnes ukončit. Změnil jsem ale svůj záměr pod vlivem této e-mailové zprávy, kterou jsem dostal od paní Evy M.: ˝Ty příběhy ˝přestárlých˝ lidí, jak se jim hanlivě říkalo za minulého režimu, jsou velice zajímavé a inspirující. Pokračujte v nich. Možná, že to někomu poskytne motivaci, jako mně. Je mi 79 a přestárlá se opravdu necítím. Se svým přítelem stále žijeme i po sexuální stránce.˝ Protože jsem podobných ohlasů dostal více, vybral jsem pro vás další příběhy. Dnes bude dámský, příště pánské.

Začnu citací autorky, která se podepisuje Susanna Kubelka. Ve své knize ˝Konečně přes čtyřicet˝ (Nakladatelství Motto Praha 2000) píše: ˝Mé matce je 79 letJe to věk, který mnozí nazývají ˝vysokým stářím˝. Když proti ní ale stojíte, slyšíte její smích a cítíte její vitalitu, nutně vám tento pojem připadá absurdníProžila druhou světovou válku, hlad, inflaci, bombardováníOna ale nežije v minulosti, nýbrž v dnešku.Proto zůstává mladá. A mladě působí, protože se za starou nepovažuje.˝

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet