Jsem to ještě já! – román na pokračování, 12

Autorka článku: Maura Zatímco se ti dva chystali k práci, já jsem se rozhodl, že se projdu. To ten kraj mne lákal k sobě a já poslechl vnitřní hlas. Překvapilo mne, jak svítilo slunce! Ani chladný vzduch, který dosud vanul z kopců, nebyl na obtíž. Cítím se výborně. Jakoby ze mne všechna tíha spadla.

Ve srovnání s obdobím, které jsem sotva nedávno tak těžce prožíval, jsem šťastný. Ano, šťastný a nemyslím na problémy ani své, ani jiných lidí. Ať se podívám kamkoliv, ze všech stran jsem obklopen krásou přírody a léčivým tichem. Tu a tam se ještě dostaví tíseň, provázená strachem z pocitu bezvýchodnosti a neodvratitelnosti nastalého chodu současných a budoucích událostí. Ale, před mýma očima se vypínají zalesněné kopce, na jejichž vrcholcích leží sníh. Možná, že moje nadšené pocity vyplývají z toho, že celé dny, když jsem doma, hledím z okna na jeden strom a rok co rok jsem svědkem jeho vzkříšení a klesání do spánku na podzim. Ale teď, vděčně přijímám dar, který na chvíli vytrhl mou mysl z pochmurných úvah. Vím, že to nebude trvat věčně. Ale něco mi říká, že si musím takové chvíle pamatovat, abych měl později z čeho žít. Uvědomuji si, že čas se valí kupředu jako dravý proud. Unáší s sebou lidské bytosti a utápí v nesnesitelném hluku nejhlubší lidské myšlenky. A já bych tak rád, alespoň na chvíli, spočinul na tichém místě, vzdálený světu, tiše usazený na travnatém břehu, abych mohl pozorovat to ohromné divadlo s klidným úsměvem. V tom shonu měříme své životy pouze malinkým měřítkem. Odkud Hrubec a lidé jemu podobní čerpají svou velikost? Z jakého pramene? Odkud se tu bere a kam až sahá? Žije tak skromně, je nenáročný a tichý, jakoby střežil nějaké tajemství. První chvíle našeho setkání se mi vryla hluboko do paměti. A přitom jsem se s ním setkal tak neočekávaně, přišel tehdy sám. Ani se nesnažil o nějaké běžné formality. Cítil jsem, pod jeho pohledem, jak vystupují veškerá má provinění i veškeré mé nejistoty napovrch a jak odhalil jejich příčinu. Z jediného mého pohledu uhodl, jak žiji. Ale já ho nemohu následovat, i když mne to vábí vejít do jeho světa. Jak bych pak žil ve svém světě? Všechno by zaniklo, o tom jsem přesvědčen. Všechny mé, i když nyní chabé ambice, i utrpení, kterým procházím s ostatními lidmi. Můj vnitřní neklid, který se čas od času mění v hněv, by se proměnil ve snášenlivost. Je možné, docela možné, že bych život začal konečně chápat v jeho celé podstatě a nač by mi byla celá věda? A mohl bych pak vykonávat své povolání? Měl bych vůbec ještě, mezi ostatními lidmi, kteří tak nepřemýšlí, nějakou budoucnost?

Musím se vrátit, pomyslel jsem si a chvíli jsem se zastavil, abych si zapamatoval to místo a dočerpal energii. V takovém osamělém tichu v přírodě se člověk cítí svobodně. Ve společnosti krásných stromů cítím mnohem upřímnější přítomnost než ve společnosti mnoha lidí, byť jsou mi blízcí. Je příjemné jarní období, myslím si. A všude leží zbytky sněhu, přes který se už prodírá zeleň. Slunce svítí na všechno kolem. A čas tiše míjí. Minuta za minutou. Moje mysl spočívá nehybně mezi stromy. A já čekám, nyní si to uvědomuji, na příchod krásných vnitřních nálad, které se křehce dostavují a zase odlétají jako pavučiny ve větru. Jsou tak jemná a nepatrná, že se o nich nedá nahlas mluvit. Ale už mám zkušenost, že když si je v sobě nasbírám, budou v mém srdci a já získám vnitřní naději.

Došel jsem k nim přes zpátky přes kopec. Seděli proti sobě u stolu a popíjeli čaj. Můj syn, pomyslel jsem si, je nyní tou studnou, kterou je nutno naplnit dobrou a nezkaženou vodou.
˝Ahoj tati,˝ zamával na mě a pan Hrubec s úsměvem kýval hlavou.
˝Na procházce?˝ zeptal se a žvýkal přitom sousto buchty.
˝Je tu krásně,˝ řekl jsem a nalil jsem si z termosky trochu teplého čaje.
˝Tak krásně, že se člověku ani nechce odcházet,˝ řekl vážně a zadíval se na kopce.
Zahrada byla upravená a uhrabaná.
˝Teď by paní mohla sázet. Bazalku, mátu, nějakou tu zeleninu na polívku a možná rybíz. Ten vám zasadím já.˝
Dojedl a dopil čaj.
˝Tak, abych šel domů. I moje hospodářství potřebuje trochu péče.˝
Přicházelo poledne. V tom tichu bylo zase slyšet kostelní zvony. Seděli jsme se synem a mlčeli. Naše oči se najednou setkaly.
˝Táto, co bude dál se Sylvou?˝ zeptal se a já jeho otázku chápal jako starost o sestru. Ale, jak jsem se později dozvěděl, bylo v tom daleko víc. Byla v tom otázka, co bude, když si děti začnou žít svůj vlastní život.

˝Bude žít dál svůj vlastní život. Dostuduje a bude vychovávat své dítě. My ji budeme pomáhat. Nic víc nemůžeme udělat.˝
Je mi ji najednou líto. Vstávám od stolu, aby Petr neviděl slzy svého otce. Ale necítím už ten bezmocný hněv.
Celý den jsme pracovali a skoro jsme spolu nemluvili. Blížilo se pozdní odpoledne. Brzy podivná hodina soumraku zastínila kraj. Začali jsme se chystat domů. Padla na mne tíseň a obava a v tu chvíli zazvonil mobil.
˝Prosím vás přijeďte rychle domů,˝ volala Marie rozrušeným hlasem.
˝Co se stalo?˝ vyhrkl jsem a krve by se mně nedořezal.
˝Sylvu odvezla záchranka. Samovolný potrat,˝ rozplakala se. Celý jsem se roztřásl. Klesl jsem na lavičku. Nebyl jsem schopen ani slova, ani gesta.
˝Co se stalo?˝ přispěchal Petr.
Podal jsem mu mobil a Marie mu znovu opakovala to, co řekla mně. Já jsem cítil tak hroznou úzkost, že jsem byl zcela ochromen. Strach o svou dceru. Strach, který mi sevřel hrdlo a já jsem obrátil oči k nebi. Ale najednou, místo té smrtelné úzkosti, přišlo najednou zvláštní ztišení. A přes mé oči spadla clona, která způsobila, že jsem přestal vnímat okolní svět. Byl to je okamžik, jen malý okamžik.
˝Jedeme,˝ rozhodl jsem.
Marie seděla v křesle a v ruce žmoulala malou dětskou bačkůrku. Dívala se před sebe a oči měla zarudlé od pláče.
˝Je něco nového?˝ zeptal jsem se. Obrátila se ke mně.
˝Bojují o její život a o život toho malého,˝ řekla a sevřela bačkůrku do dlaní.
˝Pojedu tam.˝
˝Nebudeš nic platný. Buď raději se mnou a čekejme na telefon.˝
Sedl jsem si vedle ní a vzal ji za ruku. Teprve, kdy jsem viděl krabici s dětskými věcmi, které připravovala, aniž jsem si toho všiml, zachvátila mne opravdová lítost a žal, jak nikdy v životě. Objal jsem ji a rozplakal se na jejím rameni. Musel jsem to pustit ven, ten zadržovaný žal nad smrtí každého člověka, který kdy prošel naším špitálem. A opět, vzdor všemu, sedíme tu bezmocní nad osudem naší dcery a nemůžeme dělat nic, vůbec nic.
˝Jak se to stalo?˝
˝Nevím, šla jsem za ní do pokoje, jestli nechce čaj˝
Ale nedořekla to. Obličej se jí zkroutil do bolestné grimasy a brada se rozklepala. Nemohl jsem to pochopit. Někdo cizí ublížil naší dceři a ona teď pro jedinou chvilku, platí a platí. Za sebe i za to dítě.
˝Jestli je zachrání, udělám všechno, aby byl ˝
Ale tuto moji myšlenku přerušil vážný hlas, který se ozýval z nitra.
˝Neuděláš nic. Každý má svůj osud.˝

Autor: Maura, Foto: Internet