Jsem to ještě já! – román na pokračování, 13

Autorka článku: Maura Seděli jsme vedle sebe, drtili jsme si vzájemně ruce až k bolesti a svírala nás tíseň a strach železnou obručí. Nemluvili jsme, protože nebyla na světě slova, která by byl schopna vyjádřit naše zoufalství. Nikdy jsem si nepomyslel, že by se i mohlo něco takového stát. Nám, mně a Marii, té skromné, chápající a milující ženě.

Stiskl jsem ji ruku ještě pevněji a v tom zazvonil telefon. Vyskočila a pak se na mně obrátila. Očima mne prosila, abych to vzal já. A tak jsem vstal. Jsem přeci muž. Jsem také otec
˝Doktor Hanych,˝ řekl jsem přiškrceným hlasem.
˝Doktorka Janečková. Takže, vaše dcera je stabilizovaná a těhotenství bude zdárně pokračovat. Plod není poškozený, jak jsme zjistili. Ale ještě si tu poleží, počítám, že do porodu.˝
˝Děkuji vám, paní doktorko.˝
˝Nebojte se,˝ řekla tiše.
˝Děkuji, děkuji vám. A kdy ji můžeme přijít navštívit?˝
˝Hned zítra.˝
˝Ano, ano.˝
Položil jsem sluchátko a obrátil jsem se k Marii. Prohrabovala se v košíku s dětskými oblečky.
˝Kam jsem dala ten háček?˝ zeptala se mne a její oči mi naznačily, že se všechno zase vrací do normálního běhu.
Rozhodli jsme, když jsme zjistili, že je Sylva v pořádku a že se těší, až se dítě narodí, že strávíme pár dní na chaloupce.
˝Stejně nemám doma žádné stání,˝ řekla Marie, ˝upeču panu Hrubcovi tvarohové buchty a trochu se porýpeme spolu v hlíně.˝
˝Na to se těším, jak si s ním posedíme. Mám hodně otázek.˝

Ano, měl jsem hodně otázek a žádnou odpověď na ně. Ale všiml jsem si, že se mi stále častěji dostavují ty krásné nálady, i když na okamžik, ale já je už čekám a jdu jim naproti. Už. Když jsme přijížděli, spatřili jsme ho, jak jde pomalu po polní cestě, směrem k našemu domu.
˝Pane Hrubec, pane Hrubec,˝ volala na něho Marie z povytaženého okénka. Zvedl ruku s holí a pokynul nám.
Zastavil jsem u chaloupky a čekal jsem, až dojde. Měl svůj rytmus chůze, aby neunavil tělo a jeho mysl mohla po svém pracovat.
˝Pojďte na čaj, pane Hrubec. Upekla jsem vám ranec buchet.˝
Marie se mu dívala přímo do očí a jakoby brala do svých očí světlo, které z nich vycházelo. Odemkl jsem a oba vešli.
˝Tak jsem vám zasadil ty rybízy. Černý a červený, pěkně na střídačku. To bude úroda, to se podivíte. A taky aronii,˝ začal.
˝Víte, stalo se nám ˝
˝Já vím, já vím.˝
Marie uvařila čaj a na mísu poskládala buchty.
˝Lidský život je podivný a většinou bolestný, ubohý a i nepříjemný,˝ řekl a vybral si vypečenou buchtu. Zakousl se do ní a zapil čajem.
˝Zkusili jsme si,˝ řekl jsem.
˝Hlavně, že to dobře dopadlo. A možná, že budete mít ještě radost z toho malého.˝
˝Tak, říkáte, že to bude chlapec?˝ usmála se Marie.
˝To víte, Jako buk. Někdy se prostě stává, že to nejde, jak by mělo. Ale to lidské utrpení pochází z nedokonalosti. Ale lidé nemohou být bez strádání, jinak by přestali toužit a to by bylo špatné pro tento svět.˝
˝Jak to myslíte?˝
˝Tak, jak to říkám. Byli jste nešťastní, když jste se dozvěděli, že dceruška bude chovat. Představovali jste si pro ni jiný život. A teď na nic jiného nemyslíte, než na lásku k ní a k dítěti, mám pravdu?˝
Marie se usmála se a vzala ho za ruku.
˝Máte pravdu.˝
˝To je ten života běh. Daru si člověk začne vážit, až když ho málem ztratí. A úzkost nás vede k získávání vnitřního klidu a tím rosteme. Co na těle pozbýváme, tím rosteme na duchu. A pak získáme posilu. Tak to je a ne jinak.˝
˝To je pravda,˝ usmál jsem se, ˝taky jsem byl naštvaný, když Marie koupila tu chaloupku a nakonec jsem zjistil, že to vydržím bez ní jen týden.˝
˝Vzpomínám si, jak jste tu bezradně stál a nevěděl, kde začít. A vidíte, nakonec je to roztomilé místo i pro vašeho vnoučka. Už máte pro něho místečko.˝
˝Udělám mu houpačku,˝ řekl jsem.
˝A vidíte, to je nápad,˝ řekl, ˝mám pěkné dřevo.˝
Dopil čaj.
˝Tak, konec řečí a jdeme něco dělat. Dokud je půda kyprá a dokud je sluníčko.˝
˝Jdu se převléknout,˝ řekla Marie a odnesla nádobí do chalupy.
Hrubec smetl drobky ze stolu a hodil je do trávy.
˝Ptáci a mravenci si to seberou,˝ řekl s úsměvem.
˝Nikdy jsem neviděl tolik věcí, jak nyní, když jsem s vámi začal rozprávět.˝
˝To máte tak doktore. Vy jste učený člověk. Vy musíte postupovat tak, jak vám to diktuje vaše prostředí, ale já jsem svobodný člověk. Mohu si myslet, co chci, pracovat jak chci a přesto mi nic nechybí a zbývá mi ještě pro ostatní. A nemyslete, že vidím víc než vy. Nemám jiné oči, nemám jiné smysly, nejsem osvobozen od bolesti, ale mám dar vnitřního života.˝
˝Zdá se mi, že jste dokonale šťastný,˝ řekl jsem.
˝Nemohu být dokonale šťastný, i když z vašeho pohledu, se to tak může zdát. Ale zbavil jsem se pocitů zklamání, nespokojenosti, utrpení. Teď, když jsem už na konci života, dívám se na všechno jinak. Také jsem žil váš život. Než jsem se sem přistěhoval, měl jsem ženu a děti. Měl jsem i své povolání. Ale to je jiná kapitola, a ta je už uzavřená.˝

Udělal gesto rukou, které znamenalo tečku, a já pochopil, že se nikdy nedozvím žádné podrobnosti. K čemu by mi konečně byly?
Dar vnitřního života? Znamená to snad, že všechno je pomíjivé, ale to uvnitř je ta duše, ten věčný život, ta láska a smíření? Uvědomil jsem si, s pocitem jisté trpkosti, že k dosažení toho všeho mne dělí pořádně dlouhá cesta. Ale nyní, po prožité úzkosti kvůli Sylvě, jsem pokročil kousek dopředu. Ještě nejsem moudrý, ale jsem na cestě k moudrosti. Pokud se mi to nezkazí. Moje mysl je jako sinusoida. Od pocitu vrcholného štěstí až po nejhlubší propad k zoufalství, smutku a duševního utrpení. Nic mezitím. A já vím, že musím najít rovnováhu mezi štěstím a utrpením, protože trpět není hanba a pocity štěstí by člověk neměl skrývat třeba ze strachu, že je zaplaší nebo že nejsou oprávněné. Je to cesta k něčemu vyššímu ve mně samotném, jak jsem to pochopil. Pokud jsem to pochopil správně.
˝Tak co je s tebou? Ty nebudeš s námi pracovat?˝ zeptala se mne Marie, když mne našla za stromem, jak se dívám do kraje a přemýšlím.
˝Když mi dáte nějakou práci,˝ usmál jsem se na ni.
˝Tak, tady máš hrábě a uhrab ty záhony nalevo, než začneme sázet.˝
˝ A to se mně jednou stalo,˝ řekl Hrubec a přitom ryl do země, ˝ že mně najednou při práci pěkně ruplo v zádech. Nemohl jsem se hnout. Taková bolest, lidi, to jste nezažili. Tak jsem se opřel o rýč a přemýšlel jsem, jak se dostanu, těch pár kroků do chaloupky. To víte, já jsem už starý chlap a musím s takovými věcmi počítat. A když je člověk sám, je to o to těžší, že vás nikdo nikam nezavede a musíte se sami o sebe postarat.˝
˝A co jste dělal?˝ zeptala se Marie z druhého konce zahrady.
˝No, zkoušel jsem to. Pomaličku jsem se belhal až k prahu a přitom jsem prosil, abych byl té ukrutné bolesti zbavený. Dveře byly otevřené. Tak jsem odhodil ten rýč a chtěl se opřít o futra. A průvan ty dveře zabouchl. Co teď? Pomyslel jsem si. Klíče byly pochopitelně v domě a já neměl náhradní. Takový jsem byl hlupák. Ale taky jsem věděl, kdybych se mohl pořádně do těch dveří opřít, že by povolily. On ten můj zámek není v pořádku a stejně, kdo by mohl něco ukrást? Pár kousků toho nádobí, pár lahviček tinktur? Vždyť já, lidičky drazí, nic zvláštního nemám,˝ rozesmál se.

Marie přestala pracovat a opřela se o rýč.
˝A jak to bylo dál?˝ zavolala na něho. Obrátil se k ní.
˝No, jak? Nezbývalo mi nic jiného, než se opřít do dveří. Oběma rukama jsem se opřel o dveře a dal jsem do toho všechnu sílu. Totiž ta potřeba se dostat dovnitř byla silnější, než bolest, kterou jsem přemáhal. A dveře vzdorovaly, záda vzdorovala. Už se začalo smrákat a kolem nebyla živá duše, aby mi pomohla. Tak jsem si musel pomoci sám. Trochu jsem poodstoupil a pak jsem se do dveří opřel znovu. A rup. Narovnal jsem se. Nic nebolelo. Byl jsem celý zmáchaný potem. To vám řeknu. Chvíli jsem stál a pak jsem se přesvědčil, jestli mne skutečně už nic nebolí. Bylo to tak. A znovu jsem se pověsil na ty dveře a konečně povolily. Vešel jsem dovnitř, do mého domova. Sedl jsem si za stůl a díval se kolem sebe. Na ty staré krámy, na tu moji petrolejku, na to harampádí, které jsem chtěl už dávno vyhodit. A já byl najednou spokojený, že ty věci mám!˝ zvolal a smál se, ˝ byl jsem vděčný za to, co mám a že se mohu na to teď dívat.˝
˝To jsou dobré chvíle,˝ zasmál jsem se.
˝To je chvíle, kdy člověk uzdravuje sám sebe. A tak je to se vším v životě.˝
Odmlčel se a sehnul se, aby vyplel plevel. Pozoroval jsem ho. Ani jedno nezměnil výraz své tváře. Byl stále tentýž.

Autor: Maura, Foto: Internet