Jsem to ještě já! – román na pokračování, 14

Autorka článku: Maura Jednou jsem řekl, že nevěřím mystikům. Ale Hrubcovi věřím, protože žije tím, co cítí. A cítí to, co dělá. Dosáhl jakési jednoty, kterou nechápu a neumím dosud rozumem uchopit. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, to přiznávám. Moje prostředí, v kterém celý život žiji a pracuji, mne nutí k pokrytectví, běžné, ty nejběžnější události v mém životě, ve mně vyvolávají emoce, které se odráží v mých náladách a tak reaguji i na své okolí.

A to mi zpětnou vazbou vrací všechno, co vysílám. Je to jednoduché a přitom tak složité, myslím si. Jak by člověk neměl reagovat na drzosti, křivdy, útoky, nespravedlnosti všeho druhu? Copak někdo pochopí, že nejste slaboši, když se chováte i navzdory urážkám – smírně, filozoficky, na základě všech poznání zákonitostí spirituálního života? Lze si vytvořit vnitřní život i v prostředí, které člověka deformuje tak, aby se prostě přizpůsobil potřebám celku a byl snadným nástrojem těch potřeb? Ale z druhé strany, pokud chci žit na určité úrovni a vykonávat povolání, jaké vykonávám, musím se přizpůsobit k tomu, co se po mně žádá. Jinými slovy, táhnout za jeden provaz a nevymykat se společnému zájmu. Anebo se odstěhovat do lesů, zapomenout na všechno a věnovat se duchovnímu růstu. Tak jsem přemýšlel, když jsem seděl s Hrubcem na verandě, dívali jsme se do kraje a popíjeli čaj. Jeho oči byly klidně upřené do prostoru a zdálo se mi, že mě ani nevnímá.

˝Na co myslíte?˝ zeptal se mne s úsměvem, který mi naznačil, že to ví. Ale asi chtěl, abych to vyslovil.
˝Myslím na to, zda může člověk, který žije v reálném světě, žít jako třeba vy.˝
˝Ale já taky žiji v reálném světě,˝ řekl docela vážně.
˝Myslím, tedy když je závislý na svém standardu a na způsobu života, který si v určitých podmínkách vybudoval.˝
˝Jediné slovo z toho, co jste řekl, se mi líbí slovo ˝závislý˝. A o tom to všechno je, příteli.˝
˝Nechápu, co tím myslíte,˝ řekl jsem úmyslně, abych ho podnítil k další rozpravě.
˝No, dobře. Někteří lidé se celý život pachtí za tím, aby měli hodně peněz, dobrá postavení, krásné domy, krásné ženy. Jsou závislí na své jediné představě tyto věci mít a neumí si představit nic jiného. Ale i když toho dosáhnou, není to zase takové vítězství, jak si to zprvu představovali. On takový krásný dům potřebuje opravu, péči a tak jsou nuceni zase vydělávat spoustu peněz, aby si ty věci udrželi. A mezitím ty krásné ženy zestárnou, krásné domy vypadnou z módy a zevšední mezi krásnějšími domy, peníze ztrácí na hodnotě a najednou si ten člověk uvědomí, že je sám. Že neměl čas milovat, že si nevybudoval pevná pouta s blízkými lidmi, že vlastně o životě neví zhola nic. A na prahu smrti pochopí, že to všechno bylo vlastně marné. Jediné, co si vezme s sebou, je duše a té neporozuměl. Nemá co věčnosti nabídnout.˝
Povzdechl si a položil ruku na stůl.
˝A vy tedy preferujete chudobu?˝ zeptal jsem se.
˝A to ne, příteli. Chudoba je zlo. Já preferuji přiměřený život. Víte, co tím myslím?˝
˝Vysvětlete mi to,˝ pobídl jsem ho.
˝Jste lékař. A určitě úspěšný lékař. Máte své povolání, svůj byt, teď chaloupku se zahradou, ženu, děti a nyní i vnuka. Milujete se navzájem. Toužíte po tom, abyste žili nerušeně, aby vás nestíhala neštěstí a abyste se dožili pěkného stáří. A vy víte, a ví to i vaše žena, že musíte své vztahy budovat, denně, každou chvíli, která je vám dopřána. Trápíte se myšlenkou na smrt. Jste závislí na svém štěstí, na rodině. A kdyby se stalo, že někdo z vás odejde, budete trpět zármutkem a steskem, až nakonec svět kolem vás přestane mít smysl a význam. Nebudete se už na nic ptát. Myslíte si, že je to správné z hlediska duchovního života?˝

Zamyslel jsem se. Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel.
˝Žádná závislost není zdravá, protože odvrací člověka od budování vnitřního života. Závislost je k ničemu. Tlačí vás k tomu, abyste neustále něco sháněl, co už vlastně dávno máte, ale nevidíte to, nevnímáte to, a proto žijete stále v napětí a otroctví svých závislostí.˝
˝Chcete snad říci, že člověk má být, jak bych to řekl, lhostejný?˝
˝To slovo se mi nelíbí, příteli,˝ mávl nespokojeně rukou,˝člověk má být sám sebou, aby měl stále co nabídnout druhému. Láska ho nesmí vyčerpávat, ani starostlivost o blízké lidi, ani strach, co bude, kdy bude, jak bude. Strach nikomu neposlouží. Místo strachu si dosaďte obezřetnost, péči o sebe i o druhé. Nezotročujte druhé svou láskou a nevyžadujte od nich stálou pozornost. Přijímejte to, co jsou schopni vám dát, a žijte v pokoji.˝

˝Léčil jsem jednu ženu,˝ řekl jsem, ˝která měla neustálé bolesti. Různě se stěhovaly a my jsme nemohli přijít na příčinu jejich potíží. Testy nic neprokázaly. A tak jsem se rozhodl, že s ní promluvím. Vyprávěla mi, jak má krásnou rodinu, jak se o ně stará, jak se stará o vnoučátka a já jsem se jí zeptal, jak se stará o sebe. Zasmála se. Nemám na sebe čas. A pak nejsem sobec, jako ty ostatní ženské, co pořád běhají k doktorovi, na kosmetiku. Víte, že jsme nikdy nebyli na dovolené? Obětavá paní, že?˝
˝To znám. Takové ženy jsou závislé na projevování svých obětí pro druhé. A čím více samy strádají, tím si myslí, že naplňují svůj život. Ale ony naplňují jen svou představu o svých úkolech. A nejhorší na tom je, že si pak ke stáru vyžadují, aby se zase druzí obětovali pro ně. A strádají pocitem, že jsou všichni nevděční. V rodinách je pak stálé napětí a strach, aby něco nepokazili, aby nezpůsobili konflikty. Já si myslím, že to dělá hodně žen a je to ukázka pokřiveného pohledu na vnitřní život ženy. Žena není předurčena k oběti. Jsou to všechno výmysly. Nikdo není předurčen k oběti.˝
Odmlčel se na chvíli a napil se čaje.
˝A co dceruška?˝ zeptal se.
˝Pořád na ni myslím, ale se ženou o tom raději nemluvím. Měl bych asi dojít za matkou toho chlapce, s kterým čeká dítě a dát to do pořádku. Alespoň aby se vyřešily základní věci.˝
˝Tak, tak. Jestli se k dítěti přizná nebo ne. Jaké příjmení bude chlapec mít a měl by platit.˝
˝Ale abych řekl pravdu. Pane Hrubec, nemám vůbec chuť tam chodit. Ta rodina je podivná.˝
Podíval se na mne zkoumavě.
˝A víte vůbec něco o nich bližšího?˝
Zavrtěl jsem hlavou.
˝To se mi dvakrát nelíbí, příteli. Ten chlapec ani neví, co se stalo. Nechte ho, ať se sám vyjádří a projeví svou vůli. Pak můžete teprve něco vykládat. Asi paní matinka mluví za něho. Třeba vaši dcerušku miluje.˝
˝Řekl jí, že si ji nevezme,˝ odpověděl jsem tiše.
˝Musíte to dát do pořádku, jak jste řekl. A to co nejdřív.˝
˝Já jsem pořád na vážkách,˝ přiznal jsem se.
˝Víte proč? Vy i vaše paní jste si řekli, že dítě budete s dcerou vychovávat sami, když si ji ten její pacholek nechce vzít a najednou se před vámi otevřela naděje, že budete mít zase pro co koho žít, když jsou vaše děti už dospělé. Ale příteli, to je sobectví, na které nakonec nejvíc doplatí vaše dcerka i ten chlapec. Musíte se alespoň pokusit, aby vaše dcerka měla svou rodinu, ne jen vás. I ona musí, stejně jako vy, prožít svůj život s otevřenýma očima a třeba i s bolestí a neúspěšně. Ale nelpět na představě, že jste její jediné možné zázemí. To není pravda, příteli.˝
Mluvil ke mně naléhavě a přitom mírně. Položil mi ruku na rameno.
˝Nebojte se. Něco jsme si už tady povídali o životě a teď to zkuste v praxi, jak jste na tom. Bude to pro vás taková první zkouška. A bude jich víc. Nic není zadarmo, ani to duchovní poznání, to rozhodně není zadarmo.˝

Autor: Maura, Foto: Internet