Když má šéf pět žen – román na pokračování 1

Autorka článku: Irena Fuchsová Povídání o jednom obchodě, svérázném šéfovi a jeho pěti prodavačkách – ANTONÍN Antonín se spokojeně rozvalil do rohu hospodské lavice, kde měl své místo už od doby, kdy do téhle hospůdky s hrdým názvem Hospoda U chlapa, začal chodit s partou, co by student průmyslové školy, která je hned za rohem. Nepřemýšlel nad tím, kolik je to let a radši kývl na vrchního Josefa, který mu točil pivo do jeho půllitru.

„Josefe! Pospěš si, umřu žízní!“
„Tu radost mi neuděláš, neřáde,“ ozvalo se od výčepního pultu dobrácky a stůl kolem Antonína se rozchechtal. Ale to už Josef přinášel pivo. Pomalou chůzí připomínal starou kachnu a Antonín náhle přesně věděl, kolik roků sem už chodí.
Bude mi čtyřicet dva a chodím sem skoro pětadvacet let. Josefovi bylo v té době kolem pětatřiceti a už tehdy jsme se mu smáli, že je starý mládenec. Říkal, že by byl blázen, kdyby si uvázal na krk ženskou a svoje slova dodržel a neoženil se dodneška.
Já jsem se oženil, než jsem šel na vojnu. A než jsem přišel z vojny, byl jsem rozvedený. A měl jsem k tomu secsakra pádný důvod! Tak pádný, že na to nechci myslet ani teď, po dvaceti letech. A od té doby říkám totéž, co Josef.
Byl bych blázen, kdybych si uvázal na krk ženskou.
Josef má svou Hospodu U chlapa a v ní své štamgasty a já mám zase svůj obchod.
U náměstí, a v něm svých pět žen. A jsem spokojený, stejně jako Josef. Je mu šedesát a až na ty nohy, které ho zlobí, je pořád ještě ve formě a to jenom proto, že ho v životě nesužovala žádná ženská, to mi tedy věřte! Začíná mu tady pomáhat jeho synovec, sice šikovný kluk, ale Josef z něho nebude nikdy, protože Josef tady s námi zestárnul a to se už hned tak někomu nepovede.

Přistálo před něho pivo.
„Copak je, Toníku? Starosti s personálem,“ zeptal se ho starostlivě Josef.
Antonín přikývl.
„Znáš to, Josefe. Také podnikáš jako já. Ty čekáš, kdy ti přivezou pivo, a já čekám, kdy mi přivezou chleba.“
Josef se na něho pátravě díval dál a jeho laskavé oči zářily dobrotou.
„Už jsi četl nová parte, Toníku,“ zeptal se důvěrně a stůl ztichl.
Antonín zavrtěl hlavou.
„Nečetl. Kolem Pohřební služby moc nechodím. Proč se ptáš, Josefe? Umřel někdo známý?“ Počkal raději s prvním lokem, až co Josef odpoví.
„Někdo známý? Ne, alespoň o nikom nevím,“ odpověděl s potutelným úsměvem Josef. „Ale kdybys tam kolem náhodou šel a přečetl sis ta parte pozorně a hlavně to, kdo je mezi pozůstalými, tak tam určitě objevíš nějakou čerstvou vdovu pro svůj obchod.“
Hospoda zařvala smíchy a Josef přidal třešinku na dort.
„To víš, my podnikatelé většinou hledáme nové zaměstnance na Úřadu práce, ale jenom ty je hledáš na krchově!“
Antonín se usmál a konečně se s chutí napil. Pak královským gestem utišil hospodský lid.
„Jo, to bývávalo, pánové, že všechny moje prodavačky byly šťastné vdovy! Bývávalo! To byl panečku stmelený kolektiv! Přál bych vám, být s nimi pohromadě o polední přestávce v naší Odpočívárně! To byste slyšeli, jak si notovaly! Co chlap, to běs! Až jsem se někdy styděl, že jsem chlap! Ale vždycky jsem si řekl, že výjimka potvrzuje pravidlo.“
Antonín si významně poklepal na hruď a pak stejně významně zvedl opět svůj půllitr.
„Na vaše zdraví, pánové!“
Pánové, kterým nevadilo, že je Antonín degradoval do role mužských běsů, pozvedli své půllitry také a napili se s ním.
„Proč ty vlastně přijímáš do toho svého kšeftu samé vdovy,“ zeptal se Antonína zvědavě Oldřich, městský psycholog, který pomáhal řešit krize předmanželské, manželské, pomanželské i nemanželské.

„Protože mám jistou teorii, Oldřichu,“ odpověděl Antonín a hned pokračoval. „Chlapi jsou rozmazlení všiváci! Otrokáři! Ženská, která pracuje a má doma chlapa, nemůže odvádět v zaměstnání stoprocentní výkon! To mám za ty roky vyzkoušené! A proto jsou moje prodavačky nejenom vdovy, jak sice správně, ale neomaleně naznačil Josef, ale jsou také rozvedené a svobodné! A protože všechny moje prodavačky mají špatné zkušenosti s mužskou chátrou, není nebezpečí, že by se jejich šťastný a svobodný stav v dohledné době změnil! A hlavně nemají důvod cokoli měnit! Já jsem na ně totiž hodný!“
Antonín se po této dlouhé řeči znovu napil, ale ještě si ani neutřel pusu od pěny a ozval se hlas Petra, zaměstnance Úřadu práce.
„Diskriminuješ potencionální zájemkyně o práci v tvém obchodě! Ale nic jsi neřekl! Já nic neslyšel!“

Antonín přikývl.
„Ale řekl jsem, řekl! A ještě řeknu! Máš pravdu, Petře! Diskriminuju. A to jsem ještě na sebe neudal všechno! Při přijímání nové pracovnice mám ještě jednu podmínku! Moje prodavačky nesmí mít děti!“
Z hospody se ozvalo nesouhlasné zabručení, ale Antonín dělal, že nic neslyšel.
„Děti jsou totiž stejné pijavice, jako mužský! Ženská, která má doma dítě, je pro mě, jako pro zaměstnavatele, tabu! Já potřebuju, aby milovala svou práci a můj obchod a ne chlapa a děti! Tak, Petře a co mi řekneš teď?“
Petr pokrčil rameny.
„Kde není žalobce, není soudce.“
Antonín vítězně zvedl prst.
„Vidíš! Všechno totiž záleží na správném výběru! Já svým správným výběrem předcházím tomu, aby moje ženy byly u mě nespokojené. Protože požaduji od svých žen plné nasazení, vím moc dobře, že by u mě neobstála mamina, co má dvě děti a chlapa, který se jde po práci rozvalit na pivo, místo aby klusal do školky pro děti a udělal večeři. To by bylo samé náhradní volno a paragrafy na nemocné děti a já nevím co ještě a nakonec by si na mě ještě ten její počkal a rozbil mi hubu, protože by na mě žárlil a myslel by si, bůhví co s ní nevyvádím, když chci, aby zůstala v krámě chvíli přesčas.“
Chlapi se rozchechtali, ale Antonín po nich mávl rukou.
„Všichni víte, že by mi tu hubu rozbil zbytečně, protože mě znáte. Všichni víte, že mě ženské nezajímají, stejně jako nikdy nezajímaly Josefa.“

Antonín ukázal k výčepu a Josef, který ho poslouchal, jenom vážně přikývl a nespustil oči z rychle se naplňujícího půllitru.
„A to nemluvím o tom, co by taková černá ovce udělala s mými ženami,“ pokračoval Antonín, spokojený Josefovým souhlasem. „Jak by k tomu přišly, aby na ni dělaly? Začaly by se hádat, a kdo by to nakonec odnesl? Já! A já mám takových starostí s kšeftem, že se snažím nepřidávat si na tu svou cestičku životem zbytečnosti a dělám dobře! Já ostatně dělám dost věcí dobře, jak jste si už určitě všichni všimli!“

Antonín se usmál.
„I Jitka to říká! Jitka, to je jedna z mých žen. Jitka říká: Tony, seš si jedničkou! Dobré, co? Seš si jedničkou! Jitka každou chvíli něco plácne. To byste ji museli znát…“
Antonín se zadíval před sebe nad hlavy chlapů a okamžitě uviděl v kouřovém hospodském oparu siluetu rusovlasé Jitky, ale ze zasnění ho vyrušil Jiří, budoucí spolumajitel Cukrárny, kterou měl v nejbližší době vyženit.
„Poslouchám tě a učím se, Tony. To víš, jako budoucí šéf Cukrárny a vlastně tvůj budoucí kolega, to budu potřebovat. Řekni mi, prosím tě, jedno. To od tebe nikdy žádná prodavačka neodešla dobrovolně? Protože se jí u tebe přestalo líbit? Tos nikdy žádnou nemusel vyhodit, protože se ti přestala líbit?“
Antonín zvedl ruku a zjednal si pozornost všech. I Josef, který právě nesl pivo vedle ke stolu, se zastavil.
„Pánové, nikdy! Ode mě ještě nikdy žádná prodavačka neodešla, protože by si našla něco lepšího a nikdy jsem nemusel žádnou propustit! Nikdy! Ano, odcházejí ode mě, když už si samy chtějí odpočinout. Šťastné vdovy si zaslouží šťastné stáří.“
Antonín smutně pokýval hlavou.
„Poslední tři roky mi odešly čtyři šťastné vdovy a tak jsem musel čtyři nové prodavačky přijmout. Bohužel ani jedna z nich není vdova! A dokonce jsem musel udělat i jeden ústupek…“
Antonín se podíval do oparu, jestli se tam Jitka ještě nevznáší a protože tam nebyla, pokračoval.
„Vdovy mají něco do sebe. Mají nadhled. Jsou nad věcí. Prošly si peklem a váží si ráje. Zbyla mi jenom jedna vdova! Moje milá Agáta. Tu nemít, tak tady dneska s vámi tak spokojeně nesedím! Agáta je u mě pětadvacet let! Prožili jsme si spolu únorové, prvomájové a říjnové výzdoby výloh. Prožili jsme si spolu vylepování plakátů Občanského fóra i vylepování plakátů mé strany…“
„Pšuk! Pšuk! Pšuk,“ ozvalo se ze všech stran a Antonín pokýval hlavou.
„Klidně si pšukejte. Stejně vás podezírám, že jste ten háček udělali na moje plakáty vy. Měli jste strach, že se stanu starostou a přestanu sem chodit, protože nebudu mít čas.“
Antonín zavzpomínal na začátek devadesátých let, kdy se rozhodl, že založí v Kolíně stranu PSUK neboli Potkali se u Kolína. Nechal si natisknout plakáty a pozval kolínské občany na první setkání. Druhý den byl ale na všech plakátech namalovaný háček nad písmenem S, takže se z jeho strany PSUK, stala strana PŠUK.
Antonín se naštval a tím pro něho cesta na radnici jednou pro vždy skončila.
„Byli jste sami proti sobě! Kdyby se mi stranu PSUK podařilo založit, zvítězil bych se svým programem ve volbách, stal bych se starostou a dneska byste se v tomhle městě měli tak dobře, jako se mají moje ženy v mém obchodě U náměstí.“
„Ano, správně, tvoje ženy!“ Jiří Antonína vrátil zpátky ke vdovám v jeho obchodě. „Dopověz nám to, Tony. Teď máš v krámě jenom jednu vdovu. A co tedy jsou ty další, když to nejsou vdovy?“
Antonín se rozhlédl po hospodě. Jejich stůl byl už plný. Vešlo se kolem něho deset chlapů pohodlně a dvacet, když to muselo být. Teď tady sedělo dvanáct chlapů a všichni se zájmem poslouchali, o čem se mluví.
Židlí bylo v Hospodě U chlapa všude dost a Josefovi nevadilo, když u jednoho stolu seděli dva hráči šachů a u druhého stolu se mačkalo deset karbaníků.
„V mé hospodě jsou židle cestovatelky,“ odpovídal, když se ho někdo zeptal, jestli si může dát židli k jinému stolu.
Tomu stolu, kde seděl Antonín, říkal Josef Beseda. Kolem Besedy sedávali jeho nejmilejší hosté. Tenhle stůl měl hned před výčepem, aby mu nic neuteklo a teď kývl bradou na Antonína, aby nezdržoval a povídal

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet