Když se žena topí – román na pokračování – 24

Autorka článku: Irena Fuchsová TEĎ, KDYŽ MÁME CO JSME CHTĚLI, DO RACHOTY ZVESELA … „Tak holčičky, mějte se moc hezky! Já se na vás budu chodit dívat!“ Spokojená paní Pešková potěžkala tašku. „Doufám, že už jsem si odnesla všechno. A jestli jsem na něco zapomněla, je to vaše, Martino!“

Usmály jsme se na sebe.
Myslím, že jsem v paní Peškové získala nejvěrnější přítelkyni už před měsícem, čtrnáctého srpna. Tehdy jsem do městečka přijela podruhé a paní Peškové jsem nabídla, že za ni v knihovně to její šéfování vezmu.
Byla tak šťastná, že zařídila, aby se ještě ten den sešlo městské zastupitelstvo a od prvního září odsouhlasilo můj nástup na šéfku knihovny. Navštívily jsme spolu také majitele realitní kanceláře, se kterým jsem se setkala v restauraci, když jsem tady byla poprvé. Domluvila jsem se s ním, že si do konce roku pronajmu v městečku malý byt. A až se tady rozhlédnu, že bych měla zájem možná i o menší dům.
Paní Pešková mi postupně všechno předala a dnes, třináctého září, v knihovně definitivně skončila. Zaťukala jsem prstem na kalendář.
„Nejste pověrčivá?“
Mávla rukou.
„Já jsem se, holčičko, třináctého vdávala. A manželství mám šťastné. Nebojím se to říct. Šťastné. Sice je možné, že moje štěstí je malé a chudé, ale to mi nevadí. Důležité je, že jsem šťastná. Nebo si to aspoň myslím.“
Mirunka zvedla ruku jako žáček ve škole.
„Martino! My jsme se s Boříkem také brali třináctého! A já jsem také šťastná! Nebo si to aspoň myslím!“

Paní Pešková zakroutila hlavou.
„Aby ne! Takové dva zamilované blázny jsem ještě neviděla!“
Měla pravdu. Bořík Mirunku doslova nosil na rukou. Měl instalatérskou firmu a svůj dům přestavěl na bezbariérový ráj. Oba byli členy ochotnického spolku. Bořík byl prý jeden z nejlepších herců, Mirunka dělala nápovědu a když to šlo, tak si i zahrála.
Poznali se před pěti lety v lázních, kde se Bořík léčil po úrazu na motorce. Z lázní odjeli společně a za měsíc měli tady ve městečku svatbu.
Usmála jsem se.
„Přesvědčily jste mě! Slibuji vám na svou čest, že podruhé se budu vdávat jedině třináctého!“
Paní Pešková nám beze slova podala ruku a odcházela. A najednou jsme měly všechny tři slzy v očích.
Podívala se po nás a rozhodila bezmocně rukama.
„Tak tedy jo, holky. Říkaly jsme si, že brečet nebudeme a brečíme. Tak jo. Dneska upeču a zítra vám sem přinesu buchty. Takže nebrečte! Uvidíme se zítra!“
Opatrně vyšla ze dveří, protože pro slzy neviděla…
Procházela jsem knihovnou, rovnala knihy a občas jsme se na sebe usmály s Mirunkou. Četla mi z kartotéky jména čtenářů a ke každému mi něco řekla. Představovala mi celé městečko. Když někdo přišel, přestala a pro změnu představovala čtenářům mě.
A tak to šlo už od druhého září, kdy jsem pod vedením paní Peškové v knihovně nastoupila.
A dnes tady začínám.

Martina Michálková, vedoucí místní knihovny a Mirunka Nováková.
Mirunka mě vrátila do života. Její úsměv. Její optimismus. Její chuť žít. Její obyčejné starosti, jestli stačí dojet do zeleniny dřív než zavřou, aby koupila k večeři květák, protože Bořík by se po něm utloukl a ona mu ho ráno slíbila.
S Mirunkou za zády jsem se domluvila s Karlem, že mě vyplatí. Ivaně jsem předala vše, co ještě potřebovala vědět ohledně firmy. Bylo toho málo, moc času jí to nezabralo a tak se mohla chystat na svatbu. Stěhovala se ke Karlovi a ten svůj byt chce prodat a peníze dát našim mladým.
Mladí ode mě také dostali nějaké peníze a navíc auto a garáž.
A hospodyni. Domluvila jsem se s paní Hlaváčkovou, že bude Markétce se vším pomáhat. Bude dohlížet na byt, když oni budou v Praze, zaleje kytky, poklidí i uvaří. Zaplatila jsem jí na rok dopředu. Nechtěla nic, ale když viděla, že jí ty peníze chci opravdu dát, vzala si je.
„Ale za rok už nic nechci! Když bude Markétka chtít něco koupit, dá mi na to. A že jí tady něco udělám, za to mi přece nebude platit! Ty peníze budete mít u mě uložené.“
Když jsem protestovala, debatu stroze uzavřela.
„Knihovnice jsou špatně placený. Když nebudete mít na nájem, zavoláte a já vám pošlu, kolik budete potřebovat.“
Markétka byla z téhle hospodyně v šoku, ale když jsme si všechny tři sedly a všechno probraly, její šok se změnil v nadšení. Maminka se jí sice odstěhuje, ale místo ní bude mít doma babičku, kterou nikdy neměla. A za maminkou můžou s Jirkou kdykoli přijet. Autem to není zas až tak daleko.

A Luboš? Ten byl rád, že mě bude mít z očí. Nebyl dvakrát odvázaný z toho, že bych k nim chodila na návštěvy a jezdila na procházky s jejich synem. Nedivím se mu. Já mít doma svého medvěda, o Luboše bych taky nestála.
Koukla jsem na náměstí.
Na horním konci stála paní Pešková a spokojeně klábosila s nějakým starším pánem. Šťastná manželka a šťastná důchodkyně, pomyslela jsem si, ale nezáviděla jsem jí.
Nevím, kde se ta jistota ve mně brala, ale prostě jsem věděla, že i já budu šťastná. Nebo si to aspoň budu myslet.
Pronajala jsem si byt na druhém konci náměstí. Z oken jsem viděla na knihovnu. Měla jsem to do práce coby kamenem dohodil. Auto jsem nepotřebovala.
Peněz jsem měla dost na to, abych si koupila, co budu chtít. Byt, dům, auto. Ale nepospíchala jsem. Sice bylo fajn, že jsem peníze měla, ale teď nebyly důležité.
Městečko jsem zatím moc neznala, ale o to víc jsem se snažila poznat knihovnu a své čtenáře. A to se mi dařilo k oboustranné spokojenosti
.
Všechno chce svůj čas. Jak to říkal Kryštof?
„Když člověk něco opravdu chce, tak se mu to podaří.“
Kryštofa jsem ještě neviděla. Nehledala jsem ho a neptala se na něho, protože jsem věděla, že do knihovny určitě přijde. Byl pravidelný čtenář a poslední várku si bral koncem srpna, než jsem nastoupila.
Možná přijde už dneska.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet