Když se žena topí – román na pokračování – 25

Autorka článku: Irena Fuchsová JEDNO OKO NEZžSTALO SUCHÉ Otevřely se dveře knihovny a vstoupil starší pán, který před chvíli mluvil na náměstí s paní Peškovou. „Dobrý den, pane doktore.“

Mirunka se na něho usmála a já mu šla naproti, abych se mu představila.
Pan doktor se zastavil a koukal na mě. Jeho oči mi někoho připomínaly. Někoho strašně známého. Někoho, koho denně vidím.
Pan doktor měl oči úplně stejné jako já.
Byl to můj táta.
Když mi dal tehdy Kryštof svou navštívenku, měla jsem pocit, že to městečko, kam odchází, odněkud znám. Naposledy jsem tady totiž byla jako čtyřletá u tátových rodičů. Tátovo jméno jsem náhodou objevila v počítači, když jsem tady byla poprvé a Mirunka mi ukazovala kartotéku čtenářů. Když jsem tam tátovo jméno uviděla, všechno se mi z doby před šestatřiceti lety vybavilo.
I podoba babičky a dědečka, u kterých jsem tehdy bydlela.
A teď jsem koukala do očí mému tátovi.
Uviděla jsem v nich břeh rybníka. Na břehu stála matka s tátou. Byli mladí. Matka tátu pevně držela za ruce a křičela. Její hlas se nesl po rybníku a vracel se zpátky.
„Nech ji být! Musí se naučit plavat! Nepustím tě k ní! Nepustím! Musí se naučit plavat!“
Táta se snažil matce vyškubnout.
Někdo malý se v rybníku kousek od nich topil.
Někdo malý tam křičel.
Ten někdo malý, byla čtyřletá holčička Martina.
„Tati! Tati! Kde seš! Tatínku!“
Ta holčička volala z posledních sil, protože její hlavička mizela pod vodou.
Táta se matce konečně vyškubl, odstrčil ji a ona upadla na břeh. Skočil do vody, doplaval k holčičce a vzal ji do náruče. Holčička pořád křičela a plakala.
„Tati! Tati! Tatínku!“
Slyšela jsem její hlas zřetelně. Jako by volala kousek ode mě. Rozhlédla jsem se. Mirunka na mě vytřeštěně koukala. Byla jsem to já, kdo křičel.
„Tati! Tati!“
Můj táta, místní veterinář v důchodu, rozpřáhl náruč a já se k němu rozeběhla.
Pevně mě držel a já byla šťastná. Můj táta je u mě! Nenechá mě utopit! Už se nebojím ničeho! Jsem u svého táty!
„Holčičko moje! Držím tě! Neboj se! Neutopíš se mi! Už tě nikdy neopustím! Nikdy! Martinko moje! Dceruško moje! Holčičko moje!“
Drželi jsme se v objetí.
„Tati, proč jsi od nás odešel?“
To bylo první, na co jsem se svého táty zeptala.
„Ona tě přede mnou týrala. Tvým týráním mě týrala. Proto jsem odešel. Aby neměla důvod tě týrat.“
„Tati, ona mi nikdy nedala žádný tvůj dopis ani fotografii.“
Přikývl. Oba jsme měli v očích slzy.
„Holčičko, našla jsi mě. To je hlavní! Teď už se nikdy neopustíme. Máme před sebou spoustu času. Všechno si vynahradíme!“
Někdo vešel do knihovny.
„Martinko, dovol, abych ti někoho představil.“
Můj táta mi poprvé v životě chtěl někoho představit.
„To je můj nástupce, doktor Kryštof Burský.“
Pomalu jsem od táty odstoupila a uviděla jsem druhou náruč. A pak mě náruč mého medvěda chytila a pevně držela.
Byla jsem schovaná v Kryštofově náručí a když jsem přes jeho rameno uviděla svého šťastného tátu, ucítila jsem po dlouhých letech pod nohama pevnou zem.
Naučila jsem se konečně plavat.
KONEC

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet