Na plese Klubu sebevrahů – část 20.

Autor článku: Aťan Ples se chýlí ke konci. Picasso s Rudánkem se drží kolem ramen a na plné pecky zpívají moravské lidové, přestože muzikanti spustili poslední swing. Číšníci pobíhají mezi stoly a sklízejí sklo, někdy jen střepy. Renata na mne mává, že jde do šatny napřed. ˝Tondo, kdo to sedí s dědou Bohoušem?˝ zeptal se mne Pepan.

˝To je Honza Mareš, přítel Bohouše. Chodí za ním dost často i s rodinkou. Ty dvě malé blondýnky, co tu potkáváš – to jsou Marešovy dcerky. Myslím, že tak velké přátelství jsem tu ještě neviděl. To je pro Bohouše asi jediná naděje, jak se z toho dostat.˝
˝Tak to není Mareše táta? Já jen, že mu ty žabky říkají dědo…˝
˝Děda to sice je, ale ne jejich. Honza Mareš mi o Bohoušovi vyprávěl takový věci, že jsem si tu málem nechal i jeho. Pojď se mnou do ordinace… něco ti ukážu.˝
Ženským jsme řekli, že si na chvilku odskočíme o patro výš. V mé ordinaci jsem otevřel malý trezor.
˝Mareš si u mne něco schoval. Podívej.˝
˝Tý vole… Co to je?˝
˝Klíč k vesmírnému internetu…˝

PŘÍBĚH DĚDY BOHOUŠE

Zdědili jsme vedle blázince malý domek se zahradou. V poměru s průměrnou súdánskou rodinou se máme výborně. Naše rodina – já Jan Mareš (29), manželka Hana (27), dvě dcery Evička (6) a Lucka (8) – prostě naše rodina na sebe zbytečně neupozorňuje. Alespoň pokud vím.

Sobotní večer. Obě dcerky už dostaly pusu na dobrou noc a manželka usíná u televize při první reklamě. Nesu si kafe a knížku za barák do zahrady. Těším se na pohodu. Dojdu ke své lavičce a za stolkem sedí nějaký dědek.
˝Dobrý den. Přejete si?˝ začal jsem opatrně.
˝Zajímavá otázka. Bude těžké na ni odpovědět aby jsi tomu porozuměl. Já jsem totiž Bůh.˝
˝Těší mě, Honza Mareš,˝ a ohlížím se, čím bych ho praštil, kdyby byl nebezpečný.
˝Nejsem nebezpečný, ale rozumím ti, měl jsi jiný program. Dcery opusinkoval, manželku uložil k televizi a teď chceš mít klídek.˝
Děda mě začal zajímat. ˝Dáte si taky kafe?˝
˝Ne, děkuju, doktor mi ho zakázal.˝
˝Podívejte, jestli jste Bůh, tak jste pěknej šprýmař. Jestli ne, tak taky.˝
˝Ty mně nevěříš a děláš dobře. Slepá víra už pozabíjela lidí…˝
˝Od vás bych tyhle úvahy nečekal.˝
Dědek si hraje na Boha. Neměli jsme se stěhovat tak blízko blázince. Je ale dost možný, že mě tam jednou také ubytují.
Vystydlo mi kafe.
˝Vystydla ti káva, Honzíku.˝
˝Poslyšte, jak to máte zařízený s Boží spravedlností?˝ Vyzkouším si ho.
Dědek si promnul bradu. ˝Hodně lidí si myslí, že když budou teď chudí a hodní, po smrti se budou mít dobře – narozdíl od bohatýho zločince. Jenže tak jednoduchý to zase není. V čem vidíš Boží spravedlnost ty, Honzíku? Chceš se mít dobře? Rodina? Všichni?˝
˝Nezlobil bych se.˝
˝Mám toho moc,˝ drbe se za uchem děda.
˝Dobře, ale pochopte, že člověka zajímají hlavně lidský záležitosti. V novinách jsou samé hrůzy… Jdeme jako civilizace vůbec správným směrem?˝
˝Jdete blbě.˝
Nastala chvíle ticha. Koukám na dědu. Ošívá se, asi hledá slova, aby mě to moc nesebralo.
˝Přirozeně vás sleduju. Sumer, Egypt, Čínu, Byzantskou říši… ale pořád jedete v rovnici otrokář – otrok s různýma obměnama. Obdivujete pyramidy, ale u otroků, kteří je museli stavět, jsem to nadšení postrádal. Pletete si vývoj s pachtěním. Dnes máte takovou technologii, že jste sami sobě daleko nebezpečnější než dřív.˝
˝Co byste radil?˝
˝Pro začátek by stačilo, kdyby jsi mně přeci jen udělal to kafe,˝ usmívá se děda.
Než jsem se vrátil, děda byl pryč.
˝Vypijte si to třeba studený!˝ volám do tmy a nechávám kafe na stole.
_____

Před spaním mě napadaly šílený myšlenky. Dědek bude mít v ústavu vycházky a mám ho na zahradě znova. Ale jestli je blázen, tak zas úplně blbej není. No jo, ale mám děti a aby se mně tu procházeli magoři…
Pak mě napadaly ještě šílenější myšlenky – že bych dědu opět rád viděl. Trochu mně připomíná tátu, dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Celý život ležel v knihách, zbyla mi po něm spousta poznámek, výstřižků. Nikdy jsme ale o vážných věcech nemluvili. Nebo si to nepamatuju. Snažil se všechno otočit v žert, a když to nešlo, tak radši mlčel.
Zítra je neděle, blázinec má vycházky. Jestli dědek přijde, naleju mu něco ostřejšího.
_____

Dnes je slušné vedro. Předstírám činnost na zahradě. Dcery Evička a Lucka se kolem motají. Vzduchem proletí medvídek, protože je ˝kosmonaut˝. A hele, dědek se šourá kolem našeho plotu. Mám ho pozvat dál? Vždyť ani nevím, jak ho oslovit. Pane Bože? Pane bože! To je situace…
˝Dobrý den. Nedáte si mešní víno?˝ Zkusil jsem to bez oslovení, abych nevyděsil děti.
˝Dík, Honzo, dal bych si Vavřince.˝
Tak on nejenže nezapomněl moje jméno, ale já ve sklepě nic jiného než dvě lahve vavřineckého nemám. Dědek se mezitím přišoural na ˝své˝ místo a děti zpozorněly.
˝Ten medvěd je Gagarin nebo Těreškovová, Evičko?˝ rozptýlil děda ticho.
˝Armstrong,˝ špitla dceruška a sedla si dědovi na klín.
To to pěkně začíná, říkám si v duchu. Jak ho sakra budeme oslovovat?
˝Dědo,˝ volá Lucka na neznámého, ˝jak se jmenujete?˝
˝Klidně mi, děvenko, říkej dědo.˝
˝Ale nám jeden děda umřel,˝ povídá Evička.
˝Já jsem děda vás všech.˝
Ježíšmarjá, doufám, že děda ušetří alespoň moje holky.
Manželka zaslechla slovo vavřinec a nese občerstvení a slané tyčky. Jak je sní, není Bůh, pomyslím si. Vzal si dvě najednou.
Hanka odběhla zamíchat s obědem; děti jdou broukama krmit medvěda.
Než jsem se stačil dědy zeptat, sám povídá: ˝Před paní mi říkej Bohouši, ať nejsou mrzutosti.˝
˝Pane Bohouš, rád bych navázal na včerejšek…˝
˝Myslíš to studený kafe.˝
˝Ne, myslím, jestli podle vás lidi civilizaci přežijí, nebo jestli nás civilizace zabije.˝
˝No lidi jsou dost nedokonalí.˝
˝Jenže kdybych přijal myšlenku, že jste Bůh,˝ nechal jsem se unést vavřineckým, ˝co vám brání nás geneticky vylepšit?˝
˝Nezlob se, ale proč bych měl geneticky pomáhat zrovna vám a ne jinému druhu? Odolnějšímu?˝
Chvíli jsem měl chuť holkám zakázat dědovi říkat dědo.
˝Umíš zklidnit mysl?˝ zeptal se.
Oběd je asi dostatečně zamíchaný, protože si k nám přisedla manželka.
˝Nezlobte se, že jsem vás tak trochu poslouchala. Jak mám třeba já zklidnit mysl, když jsem celej den rozlítaná? Dělám do odpoledne pro zaměstnavatele, potom běhám kolem rodiny a v noci otravuje manžel.˝
˝Musíte si najít chvíli jen pro sebe, paní Marešová. Krást se nemá, ale když to jinak nepůjde, tak si tu chvilku budete MUSET ukrást. Teď jde o to, co s ní uděláte. Jestli se kouknete v televizi na zprávy, abyste se víc rozčílila, nebo si budete číst něco slabomyslného, aby vám utekl čas, pak Pán Bůh s vámi.˝
˝Co byste radil?˝ chytla se Hanka.
Mám pocit, že se nám pálí oběd.
˝Zklidněte mysl. Hodně lidí si myslí, že takhle vypadá lenošení. Výsledek je ale přesný opak. Probudíte kladnou energii a pak se dá udělat spousta UŽITEČNÉ práce. Zlepší se i vaše komunikace s okolím. Třeba s Honzou,˝ culí se děda.
˝Já jdu pro druhou láhev,˝ povídám.
˝A já jdu vyhodit spálenej oběd,˝ zvedla se manželka k odchodu.
Než jsem se vrátil, dědek byl pryč.
˝Děda povídal, že už musí domů,˝ volá Lucka zavěšená na suché větvi.
Doufám že mi ji Bůh Bohouš ochrání.

Autor: Aťan, Foto: Internet