Na plese Klubu sebevrahů – část 21.

Autor článku: Aťan Deset dnů se dědek neukázal. Za tu dobu jsme se s Hankou stačili párkrát pohádat a naštěstí zase udobřit. Nic vážného. Dědu jsme potkali ve městě. Seděl v zahradní restauraci, do které jsme šli s holkama na zmrzlinový pohár. Rukou nám pokynul ať si přisedneme. Před sebou měl kávu.

˝Zdravíčko,˝ mám radost že ho vidím. ˝Říkal jste, že vám doktor kávu zakázal.˝
˝Ten doktor umřel. Už k němu nemám tu důvěru…˝
Holky našly skluzavku. Objednal jsem a Hana začala dědu oťukávat:
˝Pane Bohouš, to vaše povídání o zklidňování mysli, přiznám se, na mě zapůsobilo. Ale jen tak na dva dny. Pak mě Honza naštval a bylo to v háji˝.
˝Vy máte, paní Marešová, ráda květiny, že ano. Když je nezalijete, tak vám uschnou. To samé se stane s pozitivním pocitem. Ten se musí nejen zalévat, ale i přihnojovat. Receptů jak se to dělá je dost, ale bez osobní motivace to nepůjde. Tyhle věci se vnutit nedají.˝
Lucka sedí na Evičce, a ta sjíždí bříškem po skluzavce. Děda je zpozoroval.
˝Moc se na mne spoléháš, Honzo˝.
Pochopil jsem a letím pod skluzavku zachraňovat. Zkusím místo facky domluvu. Hanka zatím s dědou rozmlouvá, rozhazuje rukama. Asi si na mě stěžuje. Radši je chvíli nechám. Pozoruji dědu, jak se na manželku dívá klidnýma očima. Hana má určitě pocit, že ji Bohouš chápe. Divný. Hučí do něj – já ji nepoznávám…
Přinesli zmrzlinové poháry a tak se k nim vetřu.
˝S vesmírem a velkým třeskem je to podle mne trochu jinak, paní Marešová.˝
Ježíši… manželka se stará o velký třesk!
˝Vesmír dýchá jako vy, je to živý organismus,˝ poučuje děda. ˝Nádech – výdech. Smršťování – velký třesk – rozpínání a zase nádech. Nebuďte překvapená z toho, že před nádechem bude ve vesmíru roztroušeno jen pár fotonů, elektronů a neutrin. Kdo si počká, ten se dočká. Stačíte mne sledovat?˝
˝Já ne,˝ přiznala se Hanka.
˝Já jo,˝ hlásím hrdě, ˝ale skoro nic nechápu.˝
Děda na nás nebral zřetel a pokračoval: ˝Všechno a všichni jsme těmi nedělitelnými částicemi propojeni. Propojeni prahmotou, chápete?˝
Odpovědi se nedočkal.
˝Život je i tam, kde byste to nečekali,˝ dědek přidává na důrazu. ˝Tahle zmrzlina před námi, vy, já, strom, plazma v jiném vesmíru… prostě všechno ŽIJE. Vy chápete jenom ve čtyřech rozměrech, tak se to špatně vysvětluje.˝
Podívali jsme se s Hanou na sebe. Ten dědek je vážně cvok. Když bude nejhůř, praštím ho popelníkem.
Zeptám se nesměle: ˝Kdo s těma částicema hejbe? Bůh?˝
˝Správná otázka. Ano Bůh. To znamená – já, vy, tahle zmrzlina, strom, plazma v jiném vesmíru, a tak dál. My všichni a všechno, to celé dohromady, je Bůh. Anebo Absolutno, Nejvyšší forma inteligence – jak je libo.˝
˝Abysme si rozuměli, pane Bohouš. Tak vy jste zrovna takovej Bůh jako já?˝ koukám jako tele.
˝Ano, přiženil jsem se minulý týden k paní Mráčkový. K vaší sousedce.˝
Sundávám ruku z popelníku. ˝Proč jste se mi proboha představil jako Bůh?!˝
˝Cože?˝ zbystřila manželka.
˝To nic, paní Marešová, my jsme tady s Honzou trochu zaháněli nudu.˝
Evička mi převrátila zmrzlinový pohár do klína. Asi už půjdeme domů.

Mám na uších sluchátka a poslouchám kapelu Dream Theater. Televize běží jako kulisa, kde se střídají upracované tváře politiků. Před obrazovkou stojí Hanka. Nadzdvihla mi jedno sluchátko a křičí do ucha: ˝Jsme pozvaní na sedmdesátiny. Volala paní Mráčková, že už není Mráčková a ten její nás chce mít na narozeninách.˝

Napadá mě, že jsem vůbec nepátral po dědově příjmení a teď se ho dovím od Hany. ˝Jak se jmenuje, ten její?˝
˝Nevím.˝
Plodu poznání jsem se nedočkal.

Autor: Aťan, Foto: Internet