Na plese Klubu sebevrahů – část 22.

Autor článku: Aťan Sedmdesátiny pana Bohouše se odehrávaly ve stylu opožděné svatební hostiny. Paní Mráčkovou oslovovali paní Nováková. Nad ohněm se otáčelo selátko. Švédské stoly okupovali čeští strávníci. Kromě ˝novomanželů˝ Novákových a své ženy jsem nikoho neznal.

Společnost byla různorodá věkově, a podle oblečení soudě, i sociálně. Předali jsme dary a děda zahalasil pro celou sešlost: ˝To jsou moji Marešovi – odvedle!˝
Přiznám se, slovo ˝moji˝ mně polichotilo.
Oslovil mě kulatý pán s brýlemi: ˝Vy si s Bohumilem asi dost rozumíte, že ano?˝
˝Mám ho rád, ale ještě jsem mu to neřekl. Tajně doufám, že to ví.˝
Přidalo se k nám ještě pár lidí a probírala se česká politika. Téma rozhovoru mě nudí a tak se rozhlížím po manželce. S paní Mráčkovou-Novákovou zobou jednohubky. Kroužím kolem nich, ale nechci se vnucovat. Z hloučku, kde se probírá politika, občas zazní sprosté slovo.

Jdu si sednout k praseti. Koukám do ohně a popíjím cosi ze sklínky.
˝Politika tě nezajímá, Honzíku?˝
˝Á… oslavenec. Já jsem si s vámi ani pořádně nepřiťukl.˝ Mám horko ve tvářích. ˝Tak na zdraví…˝ Sklenice o sebe cinknou.
˝Proč si taky nezanadáváš na politiky?˝ nedá děda pokoj.
˝A pomůže to? Víte, já mám pocit, že ˝oni˝ jsme vlastně i my. Oni si dovolujou a my jim dovolujeme. A to celé dohromady není harmonie, ale pěknej průser. Jejich, naší i mojí vinou.˝
˝Tohle v duchu vykládáš tomu praseti na ohni?˝ popichuje děda.
˝Řekl bych, že si rozumíme.˝
˝Jinej by ti nerozuměl?˝
˝Možná jo,˝ odpovídám trochu nerad. ˝Nemám přesvědčovací náladu. Je mi dobře u ohně. Co to pijeme?˝
˝Vavřince, Honzíku.˝
Už nepoznám ani vavřinecké. Koukáme na selátko jak odkapává do ohně a občas odřezáváme voňavé plátky masa.
˝Začal jsem psát knihu, pane Bohouš. Mám z toho ale divnej pocit.˝
˝Když tě neúspěch nezlomí, posuneš se dál.˝
˝A když mě zlomí?˝
˝Tak jseš vůl.˝

Přišel jsem z práce a doma i na zahradě byl podezřelý klid.
˝Kde máme děti?˝ ptám se Hanky.
˝U dědy Bohouše.˝
˝Co se děje? To k němu jen tak vlítly?˝ divím se.
˝Volal na ně přes plot, že si pro sebe udělal dva draky a zapomněl na své staré nohy. Děti mu pomáhají draky dostat do vzduchu.˝
Skvělá zpráva. Chci si udělat kafe a hurá s knížkou na zahradu. Můj zaběhnutý stereotyp.
˝Nemáme limonády. Že pro ně skočíš?˝ drasticky mi žena pohodu rozehnala.
V samoobsluze potkávám paní Novákovou.
˝Ani jsem vám pořádně nepoděkovala, pane Majere, že jste nám pomohli s úklidem po oslavě.˝
˝O tom ani nemluvte. Ale víte, že váš manžel lítá na louce s draky?˝
˝Vždyť se na to těšil jak malej kluk,˝ povídá paní Nováková. ˝Nikdy rodinu neměl. Tak dlouho byl zavřený v té své laboratoři, až mu utekl normální život.˝
˝Kde vlastně dělal, paní Nováková?˝
˝Něco pro armádu, pak chvíli učil, než ho vyhodili. Nemluví o tom a já se, to víte, nechci ptát,˝ řekla tajemně. ˝Na vašich blonďatých andílcích může ale nechat oči,˝ nenápadně odvedla téma.
˝Andílcích? Máte je vidět, když se rvou!˝ uvádím její představu na pravou míru.
˝Rvou? Tak sladké holčičky?˝
˝Paní Nováková – to se nevylučuje. Ale váš manžel má na ně zázračný vliv. Kolikrát od něj doma opakují divná slova, že se musím podívat do slovníku.
Paní Nováková mě chytla za rukáv: ˝Víte, Bohouš má někdy divné řeči. Ale s vámi si rozumí, to vím. Mám obavu, že se trochu upne na vaše dcerky. Kdyby vám to vadilo, slibte, že mi to řeknete,˝ šeptá spiklenecky.
˝A vy mi řeknete, kdyby pana Nováka děti moc otravovaly,˝ kšeftuji s paní Novákovou.
˝Asi bych to neměla říkat, ale určitě ve vás vidí syna a v holkách vnučky. Dohání, co mu život nenadělil. Nesmíte mě prozradit… o citech on nerad mluví.˝
˝Budu mlčet jako hrob, paní Nováková.˝
V krku mám knedlík. Nevzpomínám si, kdy jsem byl naposled tak naměkko.

Dovlekl jsem limonády a jdu se rozvalit s knížkou na lavičku. Jak málo mi stačí, říkám si. Rozhlížím se a cítím se jak na vesnici. Ani sloupy elektrického vedení z téhle části zahrady nejsou vidět.
Od branky jdou ke mně dva draci. Holky vyluzují strašidelné zvuky a já předstírám smrtelný chrapot.
˝Tak hrozní draci snad nejsou,˝ slyším za holkami dědu.
˝Nemůžu přeci dopředu odhadnout jejich krvelačnost,˝ úpím.
˝Děda nám dal dráááky, děda nám dal dráááky…˝ vykřikují holky spokojeně.
˝Dáte si něco se mnou, pane Bohouš?˝ ožívám z ˝leknutí˝ a dělám hostitele.
˝Nechci překážet, ale když jsi mě přinutil, dám si to samé,˝ ukazuje na lógr po mé kávě.
Holky šly domalovat draky a tak jsme s dědou osaměli.
˝Vidím že se snažíš,˝ ukazuje Bohouš na čerstvě natřená okna.
˝Spousta lidí se o něco snaží – a prd.˝ Myslím hlavně na jednoho kolegu z práce, který je na invalidním vozíku. Střídá jednu depresi za druhou. ˝Jsou nešťastní anebo mají pocit, že jsou nešťastní. Vyjde to nastejno…˝
˝Stále se s někým nebo s něčím poměřujeme,˝ říká děda a kouká na Lucku, jak drakovi maluje větší zuby. ˝Jsme tak neustále vychovávaný. Školství – s jejich jedničkami a pětkami – přilévá jen olej do ohně. Taky jsem učil, vím, o čem mluvím. Jenže lidi radši chtěj předběhnout jeden druhého na úkor zdraví a ještě v tom vidí POKROK.“
Všechno říkal v klidu. Čekal bych víc temperamentu.
˝Nemá cenu se rozčilovat, Honzo. Od nikoho, ani od sebe, nečekejme dokonalost.˝
Děda Bohouš se má k odchodu. Naposled se koukne na draky i na holky a zdvíhá se od stolu.
˝Jen vydržte. Manželka nese topinky s nivou a cibulí.˝
Klesnul zpět na lavičku.
˝Neřeknu ne,˝ olíznul se.

Autor: Aťan, Foto: Internet