Na plese Klubu sebevrahů – část 23.

Autor článku: Aťan Při luxování si pouštím Led Zeppelin. ˝Co s dědou na zahradě pořád řešíte?˝ volá na mě Hanka z kuchyně. ˝Ještě jsme nevyřešili nic. Povídáme si.˝ ˝O čem?˝ nedá pokoj.

˝To je různý, ale vlastně… pořád o tom samém: jak se mít dobře, když ti je blbě.˝
˝Napiš mi recept a strč ho do kuchařky,˝ překřikuje Hana vysavač i Zeppeliny.
Nebudu na ironii reagovat.
Oknem zahlédnu Lucku, jak k Novákům prolézá dírou v plotě s Vlastivědou v podpaží.
˝Řekla Lucka někomu, že jde za dědou?˝ volám do kuchyně.
˝Tobě i mně. Jenže ty přes ten rachot neslyšíš. Děda holkám slíbil pomoc s učením, když se jim rodiče na některý otázky budou zdát moc mladí. Probírají Žižku, tak si Lucka myslela, že se s ním asi neznáš,˝ povídá věcně Jana.
˝Dědovi je sedmdesát a ne 600 let. Ale jsem rád, že tam jde. Teď aby byl rád i děda,˝ překřikuji Zeppeliny, ale už ne vysavač.
˝Za takovou chvilku už máš vyluxováno?˝ diví se Hana mé šikovnosti.
Neodpovídám. Beru si z knihovny ˝Dějiny v datech˝ a prosmeknu se na zahradu.
____

Ptáci na zahradě cvrlikají, vítr šumí v zeleni stromů. To bych určitě slyšel a viděl, kdybych neusnul. Lavička na spaní není dobrá. Jsem rozlámaný. Lucka se vrací od Nováků a vede si dědu.
˝Na co ses to, Honzo, dal?˝ ukazuje na Dějiny v datech.
Promnul jsem si ještě jednou oči. ˝Chtěl jsem Lucku oslnit daty a jmény, kdyby se mě náhodou zeptala na husitství. Proč já si data a jména pamatuju nejvejš dva dny? Je to tichá forma kreténismu?˝
Konečně vidím dědu se chechtat.
˝U tebe je to možný, chlapče. Ale pak je tu druhá varianta: do podvědomí si ukládáš podstatný myšlenky a detaily zahazuješ.˝
˝Ale já možná zahazuju i podstatný myšlenky,˝ povídám smutně.
˝To já nevím. Ale vím, že pamatovat si, jaké měl třeba Čapek ponožky, když rozmlouval s Masarykem, je krávovina,˝ říká děda a kouká přitom na moje lahvové.
˝Pane Bohouš, neutečte, hned jsem tady s desítkou,˝ odbíhám.
Přináším piva tři, Hanka chlebíčky a holky medvěda. Děda si všímá hlavně medvěda.
˝Nó jó, Armstrong je tady. Copak nám zatroubíš na trumpetu, kluku černá?˝ dráždí děda moji nejmladší.
Evička našpulí tvářičky: ˝To není trubač, ale kosmonaut. Ale dneska ne. Dneska je policajt,˝ říká vzdorovitě.
Snažím se situaci vysvětlit: ˝Viděla v televizi policisty zasypaný dlažebními kostkami od demonstrantů. Povídali jsme si trochu po tomhle zážitku. Tvrdil jsem, že žádná pravda není tak veliká, aby umřel jediný člověk. Pravda kohokoliv a jakákoliv.˝
˝Tak dej pozor, Evičko,˝ říká děda mírně, ˝ať ten policista nikoho na oplátku moc nezvalchuje.˝
˝Bude se jen bránit,˝ volá Evička z druhého konce zahrady a mlátí do Lucky medvědem hlava nehlava. Lucka je ale silnější a nedá si to líbit. Zasahuji.
˝Já se u vás mám jak na zámku,˝ kouká děda na prostřený stůl.
Hanka využívá, že je mezi námi konečně autorita a ptá se dědy: ˝Měli jsme včera s Honzou spor.˝
˝Nadávala mně,˝ upřesňuji.
˝Já tvrdím,˝ nenechá se Hana přerušit, ˝že se holky na ty demonstrace nemají dívat, aby neměly šok. Ale Honza si je posadil na klín k televizi a říká: Podívejte holky, jak lidi řešej´ spory, když to neuměj.˝
˝Byl to od Honzy risk,˝ povídá pomalu děda. ˝Kdyby došlo v přímým přenosu ke smrťáku, už by to moc výchovný nebylo.˝
˝Tak vidíš,˝ sykla na mě Hana.
˝Zaprvé, mrtvolu jsme neviděli,˝ bráním se, ˝a zadruhé je právě důležité, jak se s dětmi rodič o tom baví. Jestli průser bagatelizuje, zatajuje, podporuje, nebo se najde poučení…˝
˝Musím souhlasit s Honzou v tom, že chyby jsou poučný. Ale, jak říkám, v určitým věku to může škodit.˝ Děda si bere druhý chlebíček.
A zase s Hankou víme velký kulový
____

Plaveme v koupelně. Žena vytírá a já spravuji prasklou hadici od pračky. Stojím po kotníky ve vodě a slyším Lucku: ˝Tatíí, tatíí, děda je v nemocnici!˝
˝…do prdele…˝ Vyběhnu z koupelny a ještě s mokrýma nohama vlítnu do bot.
____

Procházím dlouhé chodby v nemocnici.
˝Prosím vás, hledám pana Nováka,˝ oslovuji někoho v bílém plášti.
˝A vy jste kdo? Příbuzný?˝
˝Synovec, Mareš,˝ zalžu.
˝Už si vzpomínám… Mareš jste, ale soused. Viděli jsme se na Bohoušových narozeninách. Jsem jeho přítel déle než vy,˝ říká doktor. ˝Pojďte se mnou do kanceláře.˝
Usadil mě v křesle a nabídl mi cigaretu. Dávno jsem přestal kouřit, ale teď si beru.
˝Je to s ním zlý?˝ ptám se.
˝Budu upřímný – nevím. Abyste chápal, Bohouš má ojedinělý druh rakoviny. Sledujeme ho od osmdesátého druhého roku, ale takové příznaky, jako u Bohouše, nejsou nikde známy. Byl silně ozářen radiací.˝
˝Jak to?˝
˝Strana ututlala pěkný malér v armádě. Z padesáti sedmi lidí byli do tří let, až na něj, všichni exitus. Rozumíte? On je poslední žijící s nevídaným časovým přesahem.˝
˝Můžu se zeptat, pane doktore, jak se ta nemoc projevuje?˝ koukám vyděšeně.
˝Neurochirurg doktor Hájek tvrdí, že mozek dostává nezvyklé chemické impulsy. Vy se s ním hodně stýkáte, pane Mareši. Jak na vás působí?˝
Drbu se ve vlasech. ˝Nó… normálně. Zahrajem si mariáš, sem tam nějaké pivko… klídek,˝ odpovídám váhavě. ˝Můžu se na něj podívat?˝
˝Běžte, je na pokoji 315,˝ propouští mne. Cítím v zádech jeho pohled.

Děda nevypadá vůbec dobře, pomyslím si. Z nosu hadičky, v rukou kapačky… Sedám si vedle postele a nejsem si jist, jestli o mně ví. Přeci… – začal pohybovat rty.
˝Ahoj Honzíku, na co se tě ptali?˝ Skoro mu není rozumět.
˝Na vaši inteligenci, dědo…˝ šeptám mu do ucha.
˝Cos´ jim řek´?˝
˝Že hrajete mizerně mariáš a podvádíte.˝
Děda zavřel oči a pusa se roztáhla do úsměvu. ˝Jsi mazanej, Honzíku…˝
Seděl jsem u dědy, dokud neusnul.

Autor: Aťan, Foto: Internet