Důchodce a duchovní život – Analýza reality

Autor článku: František Benda Ve snaze poznat pravou podstatu skutečnosti byla vyvinuta speciální technika, která má tento přístup umožnit. Bere v prvé řadě v úvahu to, co se zdá každému na první pohled zcela nesporné: existenci okolního světa.

Ať už se jej zmocňujeme jakýmkoliv způsobem, tj. např. prostým nazíráním, zkušeností nebo pomocí jemných čidel a měřících přístrojů, bereme jejich výsledky vážně a popisujeme je pomocí všeobecně dohodnutých termínů, o kterých předpokládáme, že jim víceméně každý rozumí. Tento zdánlivě logický a samozřejmý přístup ale u některých myslitelů naráží na nedůvěru. Poukazují na to, že jsme vlastně v zajetí nedokonalých a proto nedůvěryhodných čidel, popisujících pouze některé vlastnosti předmětů a jevů, totiž právě jen ty, na které svými schopnostmi stačí. Vlastnosti, které nejsou žádným způsobem zaznamenatelé, pro nás vlastně neexistují, takže se o nich nic nedozvíme, leda snad z nějakých jejich nepřímých, vedlejších účinků. Na svoji mysl pak, která je posledním zpracovávatelem a hodnotitelem takto získaných zpráv, se musíme dívat jako na instanci když už ne zcela podvedenou, tedy alespoň nedostatečně informovanou, která si následkem toho vytváří o okolním světě klamné závěry. Suma sumárum tedy víme o okolním světě velice málo; přesněji řečeno nemáme ani tušení jakou část možných poznatků jsme už získali, ani jsou-li to právě ty podstatné a nejzajímavější.

Takto vzniklá nedůvěra byla podnětem k hledání jiných přístupů než oněch známých, tzv. logických, získaných osvědčeným ˝selským rozumem˝.

První, co je nutno při zkoumání jakékoliv věci opustit, je naše zaujetí jejími vlastnostmi pro nás příjemnými nebo nepříjemnými. Ty mají sice velký význam při vytváření uspokojivého způsobu života, ale s poznáním skutečné podstaty věcí nemají společného vůbec nic.

Budeme-li se u zkoumaných jevů zaměřovat pouze na ty jejich stránky, které nás přitahují či odpuzují, můžeme se ptát, čím to je, že si přednostně vybíráme právě tyto vlastnosti a opomíjíme jiné, které by mohly být neméně důležité, anebo ještě důležitější. Je všeobecně známo, že např. ve stavu zamilovanosti nebo alespoň zaujetí se zabýváme přednostně tím, co nám právě lahodí, a přímo zavíráme oči před tím, co v sobě skrývá nedostatky, jakkoli jsme na ně třeba naším nezaujatým okolím upozorňováni. Dalo by se říci, že máme kdesi ve vnitřní zásobě celou škálu výrazů od krajní příjemnosti do naprostého odporu, takže nová věc, která se náhle ocitne v zorném poli našeho zájmu, si z tohoto arzenálu myšlenek ten vhodný výraz prostě ˝vytáhne˝. Pokud se tomu nějak nebráníme, povede se jí to poměrně snadno, neboť – jak se zdá – je naše mysl k tomuto způsobu spolupráce neustále nejen připravena, ale dokonce i přátelsky nakloněna. Přidruží-li se pak ono nekritické zaujetí, mysl na svém omylu s nadšením spolupracuje. Jiná možnost představy je v ˝zabarvení˝. Nový jev má nějakou vlastnost, a tu naše mysl – rovněž bez větších zábran – snadno přijme za svou, ˝zabarví se˝ jejím odstínem a na okamžik se s ní ztotožní. V komentářích se používá příměru s kouskem skla, který také zdánlivě přijímá barvu předmětu, na který je položen.
Z těchto důvodů se mysl potřebuje vyzbrojit značnou nedůvěrou, neboť závěry tohoto druhu nevedou k harmonickému poznání. Ba právě naopak: ještě více rozjitřují již tak dost bouřlivý přísun informací z vnějšího světa.

Nejde ovšem ani tak o to, zda něčemu projevit či neprojevit důvěru, jako o to, dobrat se nějakého, byť dílčího poznání, na kterém bychom pak mohli dál stavět.

Zatím máme dvě složky: tzv. realitu, která je neoddiskutovatelně hmatatelná nebo očividná, a pak svět emocí (ono líbí/nelíbí), který tato realita vyvolává v naší mysli. Žádná z nich, zdá se, nepopisuje skutečnost. Za touto ˝realitou˝ mohou být ještě jevy, které nejsme schopni registrovat, kdežto emoce vypovídají o tom, jak se tato ˝realita˝ odzrcadluje v naší povaze. Takový odraz nemusí být vždy stejný. Může se s časem i dost značně měnit. Podléhá řadě vlivů; většinou se mění podle naší okamžité nálady. Obě složky jsou tedy navzájem vázány možností jedna druhou ovlivňovat. To, že některé jevy, anebo jejich pouhé představy, vysají nebo vyrazí z naší mysli myšlenky, označitelné jako nežádoucí, není vina oněch jevů nebo představ, které k nim vedou, nýbrž to padá zcela na vrub nedostatečného ovládání našeho intelektuálního aparátu. Ten, místo aby přiznal vlastní neschopnost se ubránit, je dokonce nakloněn zdánlivého ˝původce˝ pronásledovat a trestat. Je pak rozdíl v tom, jestliže předmět, který vyvolává naše nevhodné myšlenky, pouze odstraníme ze zorného pole svého vnímání, nebo jestliže jej za toto působení ještě trestáme, či dokonce fyzicky zlikvidujeme. Historie zná takových případů víc než dost. Mocní mravokárci ovládali nesmyslným terorem celé dějinné epochy.

Projevy ˝vnějšího˝ světa by měly být považovány za reálné (nic jiného ostatně po ruce nemáme), takže ke změně – pokud se odhodláme na něco takového přistoupit – by mělo dojít v naší mysli, a to ve sféře vznikajících emocí. Tato složka není neoddělitelným produktem našeho těla. Rozvíjí se a pracuje v něm sice zcela samostatně, ale její schopnost sebereflexe jí umožňuje kultivovat sama sebe ve velmi širokých mezích. Jestliže své úsilí zaměří a napne ke zcela určitému cíli, dokáže mnohé získat. Číhá zde ale ono již zmíněné nebezpečí z přílišného zaujetí pouhou omezenou částí jevů. Jednostrannost je vždy ošidná.
Výhodnější cesta se nabízí v tom, abychom všechny emoce, vzniklé v naší mysli, považovali za dílčí projevy poznávání a nepřikládali jim konečný význam. V praxi to znamená omezovat mysl v jejích projevech, neboť žádný výraz nedokáže popsat i jednoduchý jev v celé jeho obsažnosti. U zkoumaného jevu bychom měli sledovat pouze jeho nejjednodušší význam, tj. bez jakýchkoliv důsledků na jeho další osud nebo na rozsah působení ve vztahu k nám. Tím se v naší představě zklidní natolik, že se nebude projevovat v širším měřítku, což způsobí, že ani v naší mysli nebude schopen vyvolat žádnou mimořádnou odezvu. Pak mohou stát oba fenomény vedle sebe bez obav, že vyvolají v mysli nějaké mylné hodnocení, nebo naopak že je mysl falešně obviní z nějakého nezamýšleného úmyslu.

Ve skutečnosti se toho ani mnoho nezmění. Pouze vnějšímu jevu nepřikládáme ještě jiné vlastnosti nebo působení než ve skutečnosti má, a vlastním myšlenkám nedovolíme, aby rozšiřovaly svévolně pole svých emocí, ale přidržovaly se hodnocení co nejstřízlivějšího.

Poznávání by se pak mohlo ubírat dvojí cestou: jedna by vedla ke studiu projevů reality a odkrytí toho, do jaké míry otvírá či zakrývá skutečnou existenci jevů, druhá by musela obsahovat neustálé utišování a kultivování emocí, reagujících na projevy reality – což se v obecné rovině nazývá prožívání.

Takový postup vede k tomu, že se mysl postupně vzdá prožívání ve prospěch posuzování. Život se pak místo neklidného procházení mezi emocemi může změnit ve stav trvalého pozorování vznikajících a rozhořívajících se emocí, po čemž bezprostředně následuje jejich zařazení do patřičné přihrádky, což jim prakticky odnímá náboj vzrušení a vyřazuje je tím z oběhu. Není-li upřednostňováno nic příjemného ani zavrhováno nic nepříjemného, jevy mohou být nazírány v jejich čistotě a celistvosti.

Autor: František Benda, Foto: Internet