Důchodce a duchovní život – Avalokitéšvara

Autor článku: František Benda Opravdu duchovní lidé prožívají své přesvědčení tak živě, jako by se jednalo o záležitosti reálného světa. Jelikož ale nejvyšší hodnoty jsou prostým rozumem dost nepochopitelné, hledají se různé obchůzky, jak se k nim přece jen nějak přiblížit.

V podstatě se ujaly dvě cesty. První je dost zajímavá, ale funguje – je to cesta přímluvců, orodovníků. Jakkoli je Nejvyšší považován za vševědoucího a nanejvýš spravedlivého, přece jen k němu rádi přiřazujeme někoho, kdo je nám bližší a proto dosažitelnější, který by za nás mohl u něj lobovat v některé naší záležitosti. Něco jako duchovní ombudsman. – V křesťanském světě mají někteří svatí přímo určené vlastní rezorty, v jejichž intencích se na ně můžeme obracet. Zvláštní postavení pak zaujímá Panna Maria, která má působnost univerzální.

Východ nezná svaté, tudíž ani přímluvce. K bohu se zde může propracovat vlastní snahou každý, aniž by potřeboval vnější pomoc. A to je cesta druhá. Mnohým se to už podařilo – ty můžeme učinit svými patrony. Kudy právě procházíme my, prošli i oni, takže jistě chápou naše problémy. Ve své nedozírné laskavosti by nám tedy mohli pomoci nebo alespoň v lecčems poradit.
Kdo se nechce obracet ke zprostředkovatelům může jít přímo k Tvůrci. Ten je ale tak všeobsažný, že uchazeč neví na které dveře na Ministerstvu Ducha má zaklepat. Orient to vyřešil tak, že si představovanou nejvyšší Osobnost (lze-li ji vůbec za osobnost považovat) rozdělil do několika aspektů podle odpozorovaných lidských vlastností. K těm se začal obracet, ty začal – podle své okamžité potřeby – vzývat.

Silně se to podobá katolickému dělení na svaté s přidělenými rezorty. Jenomže v Orientě jsou považováni přímo za bohy se vším příslušenstvím, což znamená že jsou jim zasvěcovány chrámy a sestaveny patřičné rituály.

Tomuto dělení neunikl ani buddhismus. Sice žádného boha neuznává, ale lidé, kteří vnitřně cítí, že bez nějaké představy boha nemohou žít, si do nejvyššího úřadu přece jen Buddhu pozdvihli. Pro pravověrného buddhistu je Buddha všudypřítomný učitel, pomáhající a radící v nejrůznějších životních situacích. Pro laického nebo naivního věřícího je také kdesi vysoko na nebesích a proto stejně nepřístupně vzdálený jako západní třeba Nejsvětější Trojice. Aby byl Buddha lidové tradici alespoň trochu přístupnější, rozdělila si ho také podle některých aspektů do více osobností – ty mohou být v případě potřeby vzývány snadněji. Pokud ani to ještě nestačí, jsou po ruce božstva, zosobňující přímo některé lidské potřeby – jsou sice služebně nižší, ale stále dost významná, aby se k nim mohl člověk v případě potřeby s důvěrou obrátit.

Jedním z nejznámějších a nejuctívanějších buddhistických božstev je Avalokitéšvara. Je to milosrdný bůh, který vidí problémy a slyší prosby všech žádajících o pomoc. Ve své laskavosti se sklání k člověku a dává mu k dispozici své jméno, aby s ním mohl kdykoliv navázat spojení. Pro hledající a usilující mysl je to velká pomoc, ale je v tom i nebezpečí, že člověk si snadno přestane uvědomovat jeho vysoké božství a začne se k němu chovat familiárně. Důvěru ale vzbuzuje již to, že je zobrazován s tisícem rukou a s vidoucím okem v každé dlani, aby dokázal spatřit všechny potřebné a o pomoc volající.

Jestliže Avalokitéšvara vše vidí, pohlíží tedy v současnosti i na mne. Má lidská existence není zajisté tak zajímavá jako problémy, kterými prochází lidstvo. Zde tedy, stejně jako v mnoha jiných případech, je na místě utéci se k opakování jména Avalokitéšvary, což vymete z mysli upřílišněná rozhodnutí a vnese do ní klid. Oddělím-li své emoce od svých současných problémů, také je mohu vidět v jejich nahotě, jako on. Jeho pohled je ovšem božský, sice chápající, ale na mých starostech principiálně nezúčastněný. Nicméně o pomoc ho kdykoli požádat mohu. Zabývá se mnou výhradně v důsledku svého milosrdenství, kdežto můj pohled je pouze pragmatický, neboť se nacházím uvnitř problémů, pokud jimi sám přímo nejsem.
Je v tom ale velký příklad: božstvo, jakkoli je na mně zcela nezúčastněné, přece jen na mne milostivě shlíží. Také já bych se měl dokázat nezúčastněně dívat na problémy, které se nabízejí mé mysli a lákají ji, aby k nim přilnula a zabarvila se jimi. Pomoc božstva je v tom, že ono se stykem se mnou nemění, takže můj i případně postupně se měnící postoj v něm vždy nachází neměnnou, pevnou základnu.

Obdobně by se měla chovat i má mysl: neměla by připustit, aby ji změnilo cokoliv, co přišlo zvenčí, aby na ní neulpělo ani zlo, ani dobro, takže tím, že si od nich zachová shovívavý (nikoli odmítavý či dokonce arogantní) odstup, je odsune do kategorie oblaků na obloze, sice různých odstínů bílé a tmavé, ale vždy volně připlouvajících a odplouvajících.

Orientální specialitou představy božstva Avalokitéšvary je, že má i ženský aspekt, a to božskou Táru. Ta plní stejné úkoly jako její mužský protějšek, jenomže je žensky krásnější a mateřsky laskavější. Je v tom výhoda: i naše starosti potřebují řešení někdy cestou síly a rozumu, někdy pomocí laskavosti a citu.

Vždy je ale nutno mít na paměti, že to vše jsou pouhé představy, jen pomocné prostředky, napomáhající k hlubšímu pochopení duchovních zákonů. Pro běžný život ale zcela postačí – odtud jejich popularita.

Autor: František Benda, Foto: Internet