Důchodce a duchovní život – Bezprostřední pomoc při soukromých tragediích

Autor článku: František Benda Otázka zní: jak řešit případy ˝soukromých tragedií˝ u lidí, kteří nevědí vůbec nic nebo jen něco málo o jakémkoliv duchovním směru. Řešit takové případy pouze na hmotné úrovni je dost problematické. Jsou-li ale alespoň trochu duchovně založení, dokáží si řešení zpravidla nalézt sami.

Jakýkoliv návod si však nemůže dělat nárok na jedinečnou výlučnost a správnost. Jistě existují i návody jiné, obdobné, nebo i lépe působící. V žádném případě se asi nepodaří odstranit jakýkoliv problém zcela. Jde spíš o to, najít nějaký obstojný a snesitelný způsob přežívání až do příznivějšího obratu.
Je v lidské povaze, že u všeho, s čím nesouhlasíme, hledáme vnějšího viníka. Jen zřídka jsme ochotni připustit, že na vývoji událostí také zajisté neseme vinu – byť třeba jenom částečně – i my sami. Většinou si nekriticky fandíme, takže požadujeme zadostiučinění, omluvu a změnu situace tak, aby byly splněny všechny naše – jak jsme přesvědčeni oprávněné – nároky. Někdy dokonce toužíme aby byl předpokládaný viník náležitě potrestán, pokud se nedokážeme pomstít osobně. Jen obtížně se chápe, že v řadě situací vůbec žádný viník není. Přednostní požadavek proto bývá vznesen na změnu prostředí a okolností, přirozeně v náš prospěch a bez našeho zásahu.

Nic takového ovšem nepřipadá v úvahu v duchovní oblasti. Utrpení jakéhokoliv druhu je zde chápáno jako nedílná součást cesty, na které má hledající prokázat svou schopnost vyrovnat se se všemi problémy silou svého ducha. Seznámit ovšem někoho právě postiženého s těmito závěry mu spíš vezme i poslední kousek odvahy, pokud ještě nějakou má, než aby ho v jeho neštěstí posílilo. Proto je nutno postupovat velice obezřetně. V prvé řadě je nutno utišit emoce, ve kterých by se postižený snadno mohl dopustit nějakého neuváženého přehmatu, ať už ve žhavé touze po odvetě, nebo naopak v případě kolapsu typu ˝mně už je všechno jedno˝.

O soukromých tragediích je řeč proto, že při nich zůstává jedinec zpravidla ve svém soukromí sám. O jeho postižené partnery se mohou postarat nemocnice, sociální ústavy nebo pohřební služba, ale on zůstává nakonec osamocen. Ošizen, okraden, vyloučen, se spoustou starostí na krku, někdy zcela bezradný. Právě v těchto chvílích je pomoci nejvíce třeba.
Škola nás naučí spoustu potřebných věcí, ale nikdo se nezmíní jak ovládat smutek, hněv, samotu, žárlivost, odloučení apod. Přesto, že takové pocity vznikají již v dětských letech, zůstává na jejich řešení v podstatě každý sám .

Které jsou to problémy, jež mají za následek vznik nebo pocit soukromých tragedií? Lze je dost dobře srovnat se známými překážkami soustředění. Ty také dokáží rozbouřit mysl natolik, že je téměř nemožné v ní nastolit alespoň nějaký pořádek, natož pak klid. Mohou to být: selhání v oblasti sexuálních vztahů nebo zdravotního stavu, v oblasti hmotného zabez-pečení nebo společenského postavení a v oblasti uvědomování si neuspokojivé vlastní inte-lektuální nebo duchovní úrovně. Vždy se ale jedná o pociťovaný rozdíl mezi stavem, který si představujeme jaký by měl být, protože jej považujeme pro sebe za normální, a mezi stavem, jaký skutečně je.

Oblast společenského postavení se zdá nejrůznorodější. Jde tu nejen o nás, kteří se cítíme raněni v některé citlivé oblasti, ale i o ty, za které máme nebo cítíme odpovědnost: jsou to jak naši nejbližší (partneři, děti, rodiče), ale někdy i o osoby vzdálené (přátelé, žáci, učitelé, národ, lidstvo). Všichni se navíc měníme tím, že procházíme střídavě úspěchy a neúspěchy. Zatímco úspěchy považujeme za samozřejmé a nepozastavujeme se nad nimi, neúspěchy pociťujeme úkorně a snažíme se proti nim něco dělat. Pokud naše snaha naráží na takové překážky, že ke zlepšení dochází jen zvolna, nebo je vůbec znemožněno, cítíme to jako stav nešťastný, který silně ovlivňuje náš běžný život.

Má-li se poskytnout pomoc osobě duchovně neškolené, je potřeba vyjít z jejího současného psychosomatického stavu. Ten bývá v těchto chvílích rozkolísaný a nevyvážený; postižený se většinou soustřeďuje pouze na jeden, zpravidla nejbolestivější problém nebo na malý okruh kolem něj. V něm vidí ohnisko svých obtíží a pociťuje potřebu zasáhnout. Stále se k němu vrací (vnitřní argumentace), takže je velice obtížné mu v tomto bodě cokoliv poradit, protože sebelépe míněnou radu není momentálně schopen zcela pochopit a přijmout. Je proto výhodné s ním mluvit delší dobu a jeho problémy rozebírat, až nastane taková situace, kdy sám přijde na to, že se dané problémy dají řešit způsobem, který se mu snažíme naznačit.

Sebelepší teorie je ovšem zcela planá, pokud neprolne do praktických opatření, ke kterým musí ovšem přistoupit postižený sám a dobrovolně. Je proto nutno začít zcela radikálně uplatňovat některé nové životní zásady. Radikálně proto, že zlepšení může nastat jedině pomocí metod, kterých se až dosud neužilo. Při setrvávání v dosavadním stavu a pouhém obměňování způsobů, které již několikrát selhaly, je výsledkem pouhé točení se v kruhu nebo přešlapování na místě. K novým způsobům ale bývá pociťována nedůvěra a k experimentům nechuť, takže jen málokdo v tom uspěje.

Do praktického života by bylo prospěšné zavést co nejdříve tyto návyky:
1/ pravidelně jíst a spát. Neznamená to přejídat se ani hladovět. V krizových situacích se celková chuť k jídlu snadno ztratí, zatímco stresové situace naopak vyvolávají chuť na sladké nebo na jídlo vůbec. To je nejsnadnější cesta k obezitě. Je dobré vyvolat pocit vojáka nebo sportovce před důležitým utkáním, který ví, že k vítězství mu nepomohou ani tak vybičované emoce (pocit spravedlivého nároku, touha po odškodnění, po pomstě apod.) jako dobrý tělesný stav. Prospěšné je i občasné potěšení – zakoupení něčeho nového nebo rozptýlení v nezávislé společnosti. Jídlo – i jeho přípravu – a různé drobné práce plně prožívat, asi tak jako by nebylo na starosti nic jiného. K usínání použít zklidňování myšlenek, nikoli hypnotika. – Jakkoli by měl být život duchovně zaměřeného člověka vyplněn trvalým soustředěním na věčné hodnoty, v některých chvílích shovívavá lehkomyslnost může být věci jen ku prospěchu.

2/ dýchání a relaxace. Zařadit pravidelná dechová cvičení s koncentrací na průběh dechu. Dech buď plný, nebo co nejpomalejší.
Relaxovat buď delší dobu vleže nebo uprostřed dne v jakékoliv poloze na malou chvíli. Tělo se musí dostat do pravidelného a kontrolovaného režimu. Během tohoto ˝odstavení od problému˝ se umožní jeho ozdravujícím silám aby zasáhly. Problémy a potíže se z mysli alespoň na čas zcela vytěsňují. Občasné návaly smutku a pocity ublíženosti okamžitě zaplašit. Snažit se nasměrovat své myšlení na odpuštění, shovívavost, lásku a pochopení těch, o kterých jsme přesvědčeni, že nám ubližují, stejně jako na omluvu těm, kterým jsme možná – nevědouce – ublížili snad zase my.

3/ Koperníkovský obrat. V geocentrické soustavě byly na obloze pozorovány některé nevysvětlitelné jevy (např. tzv. Merkurova smyčka); v soustavě heliocentrické byly pak snadno vysvětleny. Stejně člověk, který učinil středem vesmíru své ego, se setkává s nepřekonatelnými překážkami; jakmile trochu toto sevření uvolní, leccos se vyjasní samo od sebe. Navíc je nutno se smířit s rozbitím některých ustálených stereotypů, což rovněž může vést k vylepšení celé situace. Setrvání na starých návycích těžko přivede k něčemu novému, natož aby dokázalo vyřešit nějaké potíže.

4/ věřit v obrat k lepšímu; snažit se neodporovat řádu; plnit ty povinnosti, ke kterým jsme právě svým postavením určeni a které jsou od nás očekávány (rodič, učitel, důvěrník, vedoucí pracovník). Neomezovat cizí rozhodování (to není naše cesta), ale dbát abychom se sami nedopustili přestupků. Odpovědnost sice neseme pouze za sebe, ale musíme myslet na ty, kteří nám byli svěřeni a kteří nám důvěřují. Nedomnívat se, že musíme být za každou cenu osobně šťastni – alespoň ne právě v tomto okamžiku.

5/ své žaly analyzovat na složky. Rozlišit co nás trápí proto, že nás to v souvislosti s novou situací nutí do nějaké nepopulární činnosti, nebo že se bojíme ostudy či lidských řečí, nebo že jsme se zklamali ve svých nadějích, nebo co vyvolává náš žal proto, že bychom chtěli něco změnit a nedaří se nám to. I pak je ještě na místě úvaha je-li naše úsilí o změnu skutečně žádoucí, zda o ně druhá strana stojí a je-li vůbec ve prospěch věci.

6/ vyvarovat se upřílišněné činnosti ve vztahu k předmětu, který chceme zlepšit, tj. velkorysosti, obětavosti apod. Ta vyvolává spíše nedůvěru a ne vždy pomáhá. Spíš je vhodné projevit zdrženlivost a snahu nechat věcem volný průchod (˝Jsem tichý svědek, nezúčastněně sledující události, které vznikají a zanikají na jednotlivých úrovních˝). I když duchovní přístup vyzývá ke skromnosti, je neprozřetelné se ve chvílích rezignace např. vzdávat majetku a hmotných výhod. Budoucí dny, s kterými určitě počítáme, budou podstatně rozdílné od dnešních; budeme přece žít dál, takže materiální základna se bude vždy hodit. Bez ní by pak mohl být život ještě komplikovanější.

7/ nepřerušovat zaběhnutý způsob vlastního života. Neuzavírat se do svých problémů a svého hoře, pokračovat – i když vzhledem k novým okolnostem možná omezeně – ve společenském, tvůrčím a jiném životě. (˝Když je mi nejhůře, vezmu si svůj nejlepší klobouk˝). Prostředí se neustále mění; staří umírají, mladí dospívají, nezralí se umoudřují. Co platí dnes, nemusí platit zítra. I my budeme za čas jiní, a to, po čem dnes toužíme, by nás mohlo po čase třeba obtěžovat. Čas lidského života je příliš vzácný, takže se vyplatí prožívat horlivě a důsledně právě ten okamžik, kterým procházíme. Je ovšem možné, že důvodem k pocitu nespokojenosti je právě nemožnost žít v některé z těchto oblastí, a to proto, že zcela zmizela, nebo se v ní pouze živoří. Takový stav je nutno chápat jako dočasný a přechodný. Mnoho pomůže, dokážeme-li se svých i oprávněných nároků co nejvíce vzdát a být vděčni i za to málo, co zůstalo.
Není-li to možné, musíme se ozbrojit trpělivostí a chladným rozumem – hořekování rozhodně nic nezmůže, spíš uškodí. Rozhodně nesmíme v žádném případě připustit myšlenku na jakýkoliv druh kolapsu. Od toho tu nejsme, abychom se vzdávali. Vzdání by nám ostatně stejně k ničemu nepomohlo – karmické závislosti běží dál, takže bychom museli začít někde jinde znovu, a navíc ještě nést následky tohoto současného selhání.
Všechny potíže chápat jako léčky, nastražené potměšilým osudem. Podaří-li se mu zaklapnout za námi past, lhostejně nás odepíše. Zvedneme-li ale rukavici, mnohdy nám s úsměvem pomůže znovu získat vše, o co nás dříve tak strastiplně připravil.
8/ jsme postaveni před tento úkol, protože jsme byli vybráni jako potenciálně schopní jej zvládnout. Nevpustíme-li si jej příliš do své mysli a do svých emocí, nemusí to být ani tak těžké. Po letech budeme se zájmem vzpomínat na dnešní vzrušené dny, a mrzel by nás každý ukvapený krok, pro který dnes třeba nacházíme zdánlivě objektivní zdůvodnění.
Všechny neuvážené emotivní myšlenky a činy, jakkoli se v této chvíli zdají oprávněné, škodí pouze jejich autorovi, to jest nám. Stáhneme-li se dočasně do sebe, nebudiž to proto, že bychom zanevřeli na svět a odvrátili se od něj, jako spíš že se nechceme nechat vyprovokovat zraněnými city k nějaké neuváženosti.

9/ nejsme to my, kdo mají být obsluhováni, ale jsme obsluhujícími. Jsme pouze dočasnými služebníky, kterým může být kdykoliv cokoliv odňato a mohou být kdykoliv propuštěni ze služby. Analyzujeme ale i svůj případný láskyplný postoj, jestli jím vlastně někomu v něčem nepřekážíme nebo se nežádoucím způsobem nevnucujeme. Cílem by mělo být oproštění se od jakýchkoliv vazeb – ale to je příliš vznešené, než aby to mohlo být hlásáno bez předběžné přípravy. Rozhodně asi ne v této chvíli.
10/ v neposlední řadě je ke prospěchu pravidelné provádění jakékoliv disciplíny.
Přistupujme sami k sobě se shovívavou laskavostí a důslednou přísností, jako bychom pečovali o někoho, na kom nám velmi, velmi záleží.

Autor: František Benda, Foto: Internet