Důchodce a duchovní život – Bojovníci

Autor článku: František Benda Dnešní situace se podobá mnohé dřívější jako vejce vejci. Čas od času někoho napadne, že by měl začít se sebou něco dělat. Většinou ale neví co, a vlastně ani kam by se tím mělo dospět. Rozhodnutí vyplývá z nespokojenosti se současným stavem, a je vydatně syceno odvěkou lidskou touhou po neustálé změně.

Změnu vyvolává buď vnitřní přetlak, lačnící po nových zážitcích, nebo naopak tah k něčemu neznámému, zatím ještě nepoznanému.
Praktická náplň dalších kroků bývá různá. Někdo vyhlašuje okázalá předsevzetí (jmenovitě např. s nastupujícím novým rokem nebo jinými, zdánlivě vhodnými příležitostmi), někdo přistupuje ke změně, která po takovém rozhodnutí musí následovat, zvolna a skrytě. Není přece problém si uvědomit, že jakákoliv změna, i nepatrná, nemůže být poslední a konečná. Nutně z ní vyplynou následné změny další a další. Tak proč dělat halasnou reklamu něčemu, o čem nevíme, v co se rozvine?

Okázalé vystupování lze vysledovat u bojovníků, kteří směřují k vysokým nebo dalekosáhlým cílům, pro které budou potřebovat podporu veřejnosti nebo štáb spolupracovníků. Pak ale musí počítat s tím, že budou stále na očích pozorných kritiků, pečlivě sledujících každý jejich krok.

Skrytí bojovníci buď bojují za své vlastní zájmy, o kterých se jim nechce moc mluvit, nebo jsou neprůbojní a na veřejnosti nesmělí. Jejich výhoda je v tom, že pokud ve svém úsilí občas poleví nebo neuspějí, nikdo se to nedoví.
První skupinu tedy tvoří bojovníci udatní, druhou – pokojní.

Udatní se rádi předvádějí. Ke své spokojenosti potřebují popularitu a potlesk davu, což je v jejich úsilí trvale podporuje a povzbuzuje k další práci. Jsou snadněji napadnutelní jak se strany kritiků a oponentů, tak nenápadnými úlisnými silami, které se je snaží svést s cesty. Popularita zavazuje i korumpuje. Ze svých deklarovaných záměrů mohou jen těžko ustoupit, ale mohou pro ně strhnout i davy následovníků.

Pokojní bojovníci se většinou s tím, co tvoří náplň i udatných bojovníků, skrývají. Pracují stranou. Nejsou spoutání žádnými předběžnými závazky; mohou svobodně rozhodovat o změně, urychlení nebo i stažení svého programu. Mají tedy pro své záměry klidnější prostředí, avšak jejich motivace je snižována právě tím, že svou práci mohou bez větších následků kdykoliv přerušit, nebo ji dokonce i opustit. Což je výhoda i nevýhoda.

Oba druhy se ze svého okolí dobrovolně vyčleňují a vytvářejí tak jakousi elitu. Pokud se zorganizují a vyhlásí svůj program, jejich odpovědnost před veřejností se tím přirozeně zvětší. Současně se i otevřou veřejné kritice.

Pak vzniká otázka: kdo vlastně vytváří elitu? Ti, kteří se do takové skupiny už narodili, takže to vlastně už mají v genech, nebo ti, kdo stojí v čele současných trendů dobrovolně, nebo snad ti utajení bezejmenní, kteří se snaží na vlastní pěst vylepšit současnou situaci (která je v každé době považována za kritickou a již dále neúnosnou) a přispět tak k celkovému pokroku?

Pro odhodlané bojovníky jsou potřebné mechanismy předepsány jejich již dříve vyhlášeným programem. Tím tedy jejich cesta končí. Víc se od nich nežádá. Při praktickém použití šlo vždy vlastně o likvidaci protivníka v boji.
Pro pokojné bojovníky je cesta pouze naznačena. Jejich postup se odehrává v oblasti mysli, takže je individuálně rozličný. Mnohdy je jeho součástí i neurčitost základních postupů, pocit marnosti a vtíravé nutkání k beznadějnému návratu do výchozí pozice.

Starověký mystik na úvod varuje: ˝Povedu tě územím, jehož začátku ani konce nevypátráš. Povedu tě krajem, v němž mimo sebe sama a svůj stín neuzříš nikoho, ale přece ty sám se musíš stát světlem, jež vdechne temnotám kolem tebe smysl bytí. Vše musíš vykonat sám ze sebe, ve všem budeš osamocen. Nikdo ti nepodá pomocnou ruku a tvým mistrem bude jenom tvoje svědomí, tento tichý kontrolor tvé opravdovosti a hloubky. Nikdo tě neupozorní, že jsi chybil, ani kdy a kde k chybě došlo. I podnět k nápravě musí vyjít z tebe sama. A tak se vše bude opakovat znovu a znovu, až konečně sám poznáš, že skutečně míříš k cíli.“

Jakkoli to není příliš lákavé, přece jen mnozí neváhají a na takovou cestu se vydají. Jsou ochotni obětovat cokoliv. To se uskutečňuje zcela nezávisle na jakémkoliv jejich společenském postavení, funkci nebo závazcích.
Mnozí se ale snaží vymknout se zavčas z naznačených potíží a najít nějaký kompromis. S tím co už zatím prožili, se nedá už vůbec nic dělat. Ale snad by se našlo řešení jak to, co se zatím v životě podařilo pokazit nebo se v důsledku nedostatečné kontroly samo nevhodně vyvinulo, opravit právě pomocí těch prvků, které k onomu pokažení nebo nedostatečnému vývoji vedly. Nic jiného zatím není po ruce. Není to snadné, ale vybízí to hledat cestu, ke které by měl přístup kdokoli. Tedy ne pouze ti, kteří se dají na výjimečné způsoby hledání a provádění. Ale i ti, kteří si zdlouhavé vyhledávání nemohou dovolit nebo se k tomu ani necítí dostatečně schopni.

Dobrovolní bojovníci jsou jen zřídka organizovaní. Pokusy o hromadný postup ztroskotaly na rozdílnosti názorů. Neurčitost jejich zaměření je pak snadným terčem kritiky.
Bojový typ potřebuje partnera. Není-li po ruce skutečný nepřítel, mění se boj ve sport. Nebezpečí pak ale ztrácí na závažnosti, čímž se sice zmenšují nároky, ale zato se zvyšuje rafinovanost přístupů.
Pokojný typ má partnera v osudu. Řeší tzv. všední události, které se neustále obměňují, aniž by se daly jakkoli předem předvídat. Život je chápán jako kulisa, ve které se odehrává speciální děj, jehož oni jsou bezprostředními aktéry, pokud dokonce nahrají hlavní úlohu.

S těmi, kteří nejsou ani bojovní, ani pokojní, se příliš nepočítá. Vypadávají ze hry. Nejsou pro ně ani pravidla, ani neplatí sliby nebo výstrahy. Tvoří jakýsi střední proud, který se stará pouze o svůj nejbližší píseček a o nenáročný klid.
Svět zachraňujeme tím, že mu sloužíme. Dobrovolná služba není ponižující, nezmenšuje lidskou důstojnost. Naopak – zúčastňuje se na výstavbě celkového etického potenciálu.

Vývoj potřebuje oba druhy bojovníků. Okázalé, utajené i takové, kteří jsou ochotni objevovat nové způsoby poznávání, i když kvůli tomu musí jít na trh se svou vlastní kůží.
Všeobecné poznání se zvolna nalaďuje na ekologický vztah. Ten se snaží přizpůsobí řádu, probíhajícímu v přírodě. Lidská měřítka chápe jako vnucená, s ním nesourodá.
Světa si skutečný bojovník váží, a proto v něm nedělá nepořádek. Pečuje o své tělo, mysl, o prostředí, o celý svět. Slouží všemu a tím vlastně sobě. Úpravou svého okolí navozuje v prvé řadě řád v sobě samém.
Stačí, usiluje-li s čistým srdcem. Konec konců pracuje pouze na svém vlastním pokroku. Sám je svým vlastním posuzovatelem i rozhodčím.

Autor: František Benda, Foto: Internet