Zapomenuté osudy 25.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková OSUD JEDNOHO POSELSTVÍ Na papežské nunciatuře v Berlíně se uprostřed druhé světové války objevil muž v uniformě SS. Byl to dr Gerstein, lékař a chemik, denní svědek osvětimských masových vražd. Riskoval smrt, aby mohl nunciovi předat děsivé propočty o řadách lidí, kteří den co den kráčejí svou poslední cestu k plynovým komorám…

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Tak začíná vyprávění o dramatickém poselství adresovaném lidem, žijícím mimo ostnaté dráty Hitlerova Německa, jak ho zpracoval ve své hře „Zástupce“ Rolf Hochhuth. Diváci, kteří v setmělých hledištích Evropy sledovali napjatě tajemnou hru církevní organizace ani netušili, že tato cesta za papežským nunciem měla kdysi dávno svou reálnou předlohu. S tím ovšem, že poslové byli dva, že nepřicházeli do Berlína, ale do Bratislavy a že měli na sobě místo černých uniforem esesáckých jednotek otrhané civilní hadry a na zápěstí vytetovaná čísla 29162 a 44070. Byl to tenkrát po mnoha desítkách let neúspěšných pokusů o útěk první zdařilý přechod přes ostnaté dráty. A současně velká šachová hra, kterou s esesáckými strážemi svedlo osvětimské podzemí. Hra, v níž sehrály svou roli diagonály ostnatých drátů, opěrné body vysokých strážních věží, ale také odvaha a vytrvalost dvou slovenských Židů.

Staří veteráni tábora Birkenau museli jednoho dne pochopit, že osmdesát lidí, pověšených na táborové šibenici za nezdařený únik, eliminovalo možnost přímého přechodu přes ostnaté dráty. Při večerném apelu bylo totiž v přesném účetnictví tábora zjištěno manko a třicetikilometrový okruh kolem Osvětimi se zatáhl. Od této chvíle se onen třicetikilometrový úsek cesty stal i pro nejzdatnějšího běžce v pruhovaných hadrech sebevraždou. Protože v cílové pásce stáli muži s odjištěnými samopaly a někde vzadu běžela s hlavami skloněnými k lidské stopě smečka psů. Její zběsilý běh zkracoval naděje uprchlíků každým pootočením vteřinové ručičky.

Podzemí tedy začalo připravovat první velký útěk podle pravidel hry, kterou tu zavedli esesáci. Kalkulovalo s večerními apely a s promyšleným strážním systémem, s oním přesným stereotypem, který jednotky SS ani jedinkrát v historii lágru nezměnily. Ti dva, aby zvýšili svou šanci na útěk, museli se ukrýt mezi věnci strážních věží. Mezi tím, který zaujímají muži v uniformách SS ve dne a mezi malým řetězcem, který obsazují strážní v nočních hodinách. Musejí uprostřed tábora přečkat štvanici, kterou si jednotky SS znormovaly na osmdesát hodin. A když pak po třech dnech pronásledování skončí a nad tábor se položí čtvrtá noc, když všechny ozbrojené stráže přejdou na malý okruh věží kolem dřevěných baráků, ti dva budou mít cestu na svobodu otevřenou…

Byl sedmý duben předposledního roku války, když dva muži, vlastně čísla 29162 a 44070, s předstíranou lhostejností vstoupili do skladu dřevěných panelů. Už čtyřikrát podnikli tuto cestu, aby pod bílým pláštěm mlhy připravili svůj úkryt. Tentokrát to měla být cesta poslední. Přátelé z táborového podzemí jim pomohli odsunout vrchní desky na jedné hromadě panelů a ti dva – hoši věkem a starci zkušenostmi a přestálým utrtpením, se spustili do připraveného otvoru. Převlékají se do obleků, které kdysi vyrobil jeden z amsterodamských krejčích a kontrolují chatrnou výbavu, kterou jim tábor uchystal na cestu – zapalovač osvětimské výroby, břitvu, půlku německého chleba, francouzské cigarety, švýcarskou glukosu a láhev kávy. Především ale ohmatávají kovové trubičky s poselstvím, neobvyklou štafetu, kterou lidem za dráty posílá šedesátitisícová masa pruhovaných obyvatel tábora. A dva vyslanci, kteří ji mají předat světu, si v duchu opakují její obsah – štítky od plechovek s otravným cyklonem, plány krematorií, čísla transportů a zabitých… Osm tisíc vězňů je tu zplynováno den co den, čtyři krematoria pracují ve dne v noci. Čtyři nákladní vlaky lidí projdou jejich komíny každých čtyřiadvacet hodin…

Hoši se opírají o sebe zády a hlavou jim víří tisíce myšlenek. „Šťastnou cestu,“ šeptají kamarádi skrze panely. Ještě se ozval smluvený signál, kratinké zapískání prvních tónů písně „Mama son´tanto felice“ a potom, co lidé venku obsypali úkryt tabákem, jednou z nejvyšších směnných hodnot v Osvětimi, prostranství nadobro utichlo.

Dvě čísla osvětimského tábora zůstala na osmdesát hodin v temnotě jen se svými sny o poselství, o nebezpečí cesty a o svobodě za slovenskou hranicí. Hlavou jim běžely propočty – osmdesát hodin, čtyři tisíce osm set minut tady musejí zůstat o hladu a v nesnesitelném napětí, než budou moci znovu odsunout těžkou desku nad svými hlavami. Pak konečně vykročí na svobodu,. Deset dní budou pochodovat ke slovenské hranici… Ale vydrží svůj pochod? A kdo otevře hromadu dřeva kupící se nad jejich hlavami? Budou to opravdu oni sami, anebo to budou jejich vrahové? A vydrží těch osmdesát hodin bez jídla? A co když je navzdory tabáku vyčmuchají psi – usmrtí je pak psovodi SS, anebo najdou sílu skončit svůj život jediným máchnutím břitvy?

Chvílemi se dívají na fosforeskující hodinky, jejichž minutová ručička odměřuje čas svým zelenavým světlem stále pomaleji a pomaleji. A pak se přece jen ozve dupot tisíců dřeváků, které vbíhají na appelplatz, k obloze vyletí raketa a do kraje kolem se zaříznou kvílivé tóny sirén. Manko dvou lidských duší bylo zjištěno… Dvanáct stovek esesáků vybíhá z kasáren, aby pročesali metr za metrem svůj předepsaný okruh kolem Osvětimi. 29162 a 44070 vklouznou do dlouho budovaného kanálu. Ováží si ústa flanelovými hadry a skrčí se do chodbičky metr a půl dlouhé a osmdesát centimetrů široké. Kolik lidí, kteří budou celou noc stát na táborovém prostranství, přežije jejich útěk? Anebo je najdou v několika minutách? I tohle už se tu stalo mnohokrát… Myšlenka střídá myšlenku a co chvíli se až k hromadě dřeva přiblíží štěkot psů, který zaplavil tábor. Chvílemi je cítit jejich dech skrz úzké škvíry v hromadě dřeva. Pak zase na čas zeslábne, aby se ještě bezpočtukrát vrátil…

Pro tentokrát je tabák zachránil… Ale co bude zítra, až zápach vyprchá? Ti dva tam dole v jámě tisknou v rukou studené štafetové kolíky a uvažují o koncích Osvětimi. Jestliže odsud uniknou, pak snad už za měsíc přiletí spojenecká letadla a rozbijí na padrť všechna ta prokletá zařízení, o nichž svět do této chvíle nemá ani ponětí… Hodiny v temnotě se zoufale táhnou… a přece jednou neúprosný čas musel ukončit dlouhou noc. Tam dole je zima, zesláblé žaludky svírá trýznivý hlad a někde kolem Visly pokračuje pátrání. Hoši ani netuší, že v této chvíli vyťukávají dálnopisy po celém Německu naléhavé výzvy: „Pomozte nám zadržet dva uprchlé polské Židy – Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga, kteří přišli do Osvětimi v roce 1942. Dosavadní pátrání je zatím neúspěšné.“

Ani Alfréd ani Walter netuší, že po dvou letech konečně dostali zpět svá občanská jména. „Jména zapomeňte, je to přítěž,“ řval na nově příchozí důstojník SS. „Jméno může být hloupé nebo směšné, ale číslo je vždycky vážné. Stali jste se čísly, jste v německém koncentračním táboře. Říše miluje pořádek, stojí na něm a bude na něm stát tisíc let…“

Kdyby o tomhle všem věděli Alfredovi rodiče… Jak je to dobře, uvažuje chlapec, že matka možná ještě teď věří, že ho opravdu odvedli jen na práci. Že nemá ponětí o vytloukání zubů, o výprascích bičem z volské kůže, po nichž opadávají kousky masa. Bože, a jaká to tady byla práce! Vlastníma rukama tady musel z osvětimských bažin vyprošťovat mrtvoly sovětských zajatců, které se nerozpadly snad jen díky tomu, že je pohromadě udržely pruhované hadry.
Na táborové náměstí zatím přitáhli šibenice, snesl se druhý soumrak, přiblížila se první polovina nekonečného čekání a dva chlapci ve skladišti panelů najednou začínají věřit, že je strážní do svých rukou už nikdy nedostanou.

Zdá se neuvěřitelné, co všechno dokáže vydržet člověk. Když přicházeli, vítal je velitel tábora provoláním, že v Osvětimi nevydrží správný vězeň déle než tři měsíce. A přece jsou to pomalu už dva roky plné náhod, kousků chleba, které jim podstrčili při stavbě krematoria polští civilisté a které jim pomohly přežít! Byla to vlasrtně léta, v nichž i oni dva pracovali na smrti jiných. Budovali smrtící objekty, aby si nakonec přiblížili také okamžik své vlastní smrti…

Osvětim najednou dostává v hlavách dvou svědků, kteří se chystají za dráty, přesné formulace. Teď, už v této chvíli, by měli zasednout k psacímu stroji a psát, nekonečně dlouho psát o všem, co tu na vlastní oči viděli. A uvěří nám vůbec svět, myslí si ti v jámě, že se tohle všechno skutečně odehrálo? Že tu nepracuje jen naše rozjitřená fantazie? Když ubíhaly poslední hodiny, začaly se Walterovi a Alfrédovi, hladovějícím celých osmdesát hodin, jako zázrakem vracet síly. Pak nastala poslední, čtvrtá noc v nedobrovolném vězení. Tábor přikryla mlha, vnější stráže byly staženy na malé území kolem tábora a ti dva se najednou ocitli mimo řady strážních věží. Tisíce elektrických světel rozdělily zemi mezi ostnatými dráty do složité šachovnice. Teprve teď dva pohřešovaní ztěžka odsunuli dřevěný strop nad svými hlavami…

Lezli po loktech mezi pruhy osvětlené země, zdvihli dřevěnými kolíky nejspodnější pruh ostnatého drátu a prolezli vnějším, nestřeženým pásmem. Tábor zářil do tmy, aby ještě na dlouhých patnáct kilometrů zůstal jejich hlavním orientačním bodem, a také nekonečnou výstrahou, která je poháněla stále kupředu, i když už byli na konci svých sil.

Ještě té noci se Alfred s Walterem dostali za území Osvětimi a skryli se v prvním lese na obzoru. Tam vyčerpáni přečkali den, aby se s prvními hvězdami na obloze vydali znovu kupředu. Námaha byla příliš velká a víc než nesnesitelná pro člověka, který trávil dva roky mezi dráty. Museli šplhat po hřebenech svahů, protože v údolích číhali strážní s odjištěnými zbraněmi. Museli volit nejtěžší cestu, aby unikli smrti.

Už druhý den jim začaly natékat nohy a netrvalo dlouho a ti dva s nohama v hadrech se potáceli jako opilí od stromu ke stromu. Chvílemi se vzájemně podpírali, chvílemi lezli jen po čtyřech. Zatím jim došla skýva tvrdého chleba, dokouřili poslední cigaretu a zbývala jen voda, kterou museli tu a tam na svém pochodu překročit. Jedné noci po nich pálili policisté samopaly. Proháněli je reflektory zasněženou plání a Walter s Alfredem sebrali poslední fyzické rezervy k zběsilému běhu temnotou. Sotvaže unikli nebezpečí, položila je na zem únava zmnohonásobenou silou… Na posledním úseku cesty jim pak pomohl polský partyzán. Padli do bezvědomí, sotvaže stačili vyslovit v první slovenské chalupě smluvené heslo partyzánů…

Na těchto několika stranách se ani nedají zachytit všechny obtíže cesty, kterou ti dva odvážní chlapci nastoupili. Alfrédovi bylo tenkrát dvacet, Walterovi osmnáct… A už vůbec se nedostává slov pro střetnutí těch dvou s nedůvěřivým, neinformovaným světem. Jeden z těch, kdo uvěřili napoprvé, neznámý dělník z celulózky, byl zatčen v Žilině.

Setkávají se s pracovníkem Červeného kříže, který věří spíš dementi ministra Goebbelse než očitým svědkům. Švýcarský novinář se vyptává na obtíže cesty. A když vyprávějí chlapci o drátech, o šibenicích, o strážích kolem tábora, pokrčí Švýcar pochybovačně rameny: „Jestli je to tak těžké, jak to, že jste se dostali až sem?“ Když se hovoří o smrti hladem, upozorní je představitel Červeného kříže pan Waren na balíčky, zasílané do všech věznic a táborů. Bylo zbytečné dokazovat, že nikdo z pečlivě chystaných soust jídla neviděl ani obal.

Nakonec předali Alfred s Walterem svou zprávu papežskému nunciovi ve Sv.Juru u Bratislavy. A v době, kdy ti dva odcházejí bojovat do Vlárského průsmyku, dostává zprávu do svých rukou prezident Roosewelt, který ji jako první dokument o Osvětimi vydává ještě před koncem roku 1944 vlastním tiskem. Ale zločiny Osvětimi pokračovaly dál… a tak zpráva, krom toho, že byla poprvé informována americká veřejnost, sehrála svou roli teprve při norimberském procesu jako dokument prvního řádu. Nu a Alfred se pak ještě jednou dostal do německého zajetí, unikl o vlas trestu smrti, znovu prchal, tentokrát za sovětskou bojovou linii a jednoho dne zakotvil v Bratislavě na poverenictvu informací. Zase tahal na zádech rozvodové desky, pomáhal v hasičské zbrojnici, dostal se i do obchodní sítě Zdroj a nakonec jen na čas pracoval v bratislavském antikvariátu…

Když ho pak jednoho dne rozřízli na operačním stole a když se lékaři ptali na původ žaludečních vředů a na eventuelní nerváky v minulém životě, Alfréd Wetzler se jen výmluvně usmál… Bylo krásné odpoledne, když jsme si s bývalým číslem 29162 vyšli po bratislavském nábřeží. Alfréd koukal chvíli po hloučcích mladých lidí, které nás míjely, a pak si najednou, nejspíš pro sebe, povzdechl: „Bože, jak jim závidím. Chtěl bych být ještě jednou mladý… Ne proto, abych ještě jednou a snad klidněji prožil léta, o která jsem byl okraden. Chtěl bych jen, aby se mi vrátily iluze, o které mě život připravil…“

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, internetové fota upravila Olga Janíčková.