Zapomenuté osudy 26.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková NĚMÁ FRONTA Kdybychom vyjeli ze středních Čech a dodržovali směr přesně na severozápad přes Dresden, Leipzig a Halle, dorazili bychom posléze do velmi půvabného kouta Německa, bohatě přírodou nadaného a mnoha spanilými díly lidských rukou ozdobeného, do kraje, jehož souborné jméno je – odvozeno od pohoří, které mu dává krajinou tvářnost – Harz.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Patří mezi nejpůvabnější kraje Německa, které rád shlédne každý německý občan i cizí turista, jenž navštíví tyto kraje, ležící stranou tak zvaného velkého turistického ruchu.

Počátkem října roku čtyřicátého třetího vyrazila do onoho půvabného koutu Německé Říše kolona aut. Její cestující – a nebylo jich málo – se pro tentokrát nenechali zlákat slibnými fotografiemi horské krajiny, ani nádherou německého středověku, který v těch končinách představovalo město Nordhausen. Necestovali také osobními vozy – šlo o docela prozaický transport nákladními auty, na nichž visela stručná varování: „Pozor! Tyf!“ Zřejmě proto, aby nikoho z náhodných zvědavců nenapadlo nadzvednout plachtu a pohlédnout tváří v tvář sedmi stovkám podivných turistů, kterým tentokrát místo sportovního oblečení navlékli pruhované hadry.

Když šplhala auta mezi zalesněnými stráněmi těch končin, které by možná skutečně shlédl rád každý příslušník Německé Říše, seděli tito cestující cizí národnosti docela bez zájmu. A když se konečně dlouhé kolony vozů zastavily na rozbahněném prostranství, nespatřili lidé zpod plachty nic, co by se podobalo hotelovým objektům. Jedinou známkou civilizace, dalo-li by se to tak říct, byly kordony strážných, oblečených do černých uniforem SS a kdesi vpředu tmavé ústí tunelu, z něhož čišel ledový chlad… Nu a místo zdvořilých hotelových vrátných tu práskaly vzduchem důtky a tu a tam se ozval pronikavý štěkot psů. A pak se těch sedm stovek lidí vydalo vstříc černé tlamě kopce Kohnstein, do ústí tunelu, který se měl už brzy stát mezinárodním ubytovacím střediskem Evropy. Měli v něm nějaký ten rok života strávit francouzští lékaři, sovětští důstojníci, britští piloti, českoslovenští technici, ale také Italové, Jugoslávci a dokonce i jeden černý zástupce Senegalu a americký kožní lékař, kterého nedávno sestřelili s létající pevností nad Německem.

Sotvaže první řady vstoupily do tunelu, pochopili pruhovaní cestující, že toto rozhodně nebudou kouty bohatě zdobené spanilými díly lidských rukou. Spíš naopak – skála teprve na lidské ruce čekala… Netrpěliví strážní zatím donutili nově příchozí hosty k rychlému poklusu tunelem, který byl jen docela spoře osvětlen karbidovými lampami. Co padesát metrů blikala temnotou kamenného prachu jedna bludička – a tak nebylo divu, že lidé vystrašení důtkami a zaslepení tmou sešlapali na dno kaluží nejednoho ze spolucestujících, který měl zrovna tu smůlu, že jeho dřeváky sklouzly na zčernalých, vlhkých kamenech.

Pak čelo dlouhé šňůry lidí zahnulo doleva, do jedné z bočních ulic, která byla o něco níže než hlavní třída, po níž zatím běželi. Stovky neforemných dřeváků pak ubíhaly dál. Klopýtaly po přírodních schůdcích ve skále, aby rozduněly další uličku, která měla zase celou řadu pobočných křižovatek. Konečně na jednom místě nalezlo oněch prvních sedm stovek hostí připravenou ložnici – vysokou kamennou halu, na jejímž dně byla pohozena řada slabě nacpaných slamníků. Unaveně dopadli na tvrdou vlhkou zem… Zatím co se jim únavou začala klížit víčka, rozduněly se chodbami těžké detonace, provázené rachotem padajícího kamení. Do nich zaznívalo z temnoty zurčení podzemních pramenů, slévajících se do nedohledných kaluží smradlavé tunelové vody a v dálce zvonily kovové vozíky naložené nastříleným kamenem.

Pravda, nikdo z cestujících neměl představu o spleti křižovatek, hlavních tříd a o slepých uličkách podzemního města. Každý, kdo prošel branou podzemí, jen se zoufalou jistotou věděl, že tento tunel, nesoucí jméno Dora, není oním místem plným půvabů a spanilosti, jak psaly inzeráty, ale spíš pohřebištěm, na němž zanechají tisíce lidí své kosti… Ostatně od první chvíle jim tu dali na srozuměnou, že se prvním překročením území Dory stali nositeli tajemství, s nímž se dá vykonat jen jedna jediná cesta – komínem krematoria na modrou oblohu. Jiného úniku z kopce Kohnsteinu ani nebylo.

Noví nocležníci toužili po slunci a byli při tom odsouzeni k věčné temnotě a kapkám padající tunelové vody. Místo bohaté tabule, kterou horské hotely slibovaly svým návštěvníkům, tu byla na jídelním lístku tuřínová brynda a kousky chleba s plátkem margarinu. A k tomu šestnáctihodinová odtučňovací kůra u sbíječek kamene… Jestliže někdo zatoužil po hltu vody, musel se spokojit s tím, že všechna tekutina krmila jen míchačky betonu. A měl-li někdo z hostí slabou vůli a poklesl k zemi, aby se napil tunelové vody, přiblížil si jen okamžik, ve kterém pobledlí a poněkud vychladlí hosté vyjížděli znovu na zemský povrch. Jedním směrem putoval chléb a polévka a zpátky mrtvoly. Vůz na jídlo se prostě na zpáteční cestě proměnil v pohřební vůz, který bez pozůstalých vyvezl na povrch nejdřív jednoho nebožtíka denně, o měsíc později deset, potom dvacet a nakonec čtyřicet studených nebožtíků den co den…

Jen málokdo měl tenkrát jasnou představu o tom, jak hodlá německá branná moc přetvořit k obrazu svému tuto půvabnou krajinu jménem Harz. Snad až na geometry, kteří proměřili na svých plánech trasu dvou tunelů dlouhých 2 200 metrů, které měly protnout kopec Kohnstein od východu na západ. Dobře informováni byli i pánové z hlavního stanu branné moci, kteří tu projektovali spojení obou tunelů 49 štolami, jejichž dvěstěmetrové délky představovaly bezmála pět desítek budoucích továrních hal. A nejzasvěcenějším vůbec byl pak mladý plavovlasý hrdina Wernher von Braun, pánbůh raketové války, jehož dítko – střela V-2 se tu měla rodit ve velkém na běžícím pásu.

Když se nakonec během čtyř měsíců podařilo poprvé pohnout pásem, přece jeho pány nebyli raketoví projektanti, ale ony tisíce dočasných hostí, které na nedobrovolný výlet do kopce Kohnstein pozvaly Hitlerovy ozbrojené síly. Marně sliboval raketový baron svému vůdci zničení Anglie, dobytí Vesmíru a rozvrácení amerických měst New Yorku, Pittsburghu a Detroitu nejpozději do roku 1948. Nechtění dělníci naverbovaní Wehrmachtem, ti bezejmenní, s nimiž se tu ani nepočítalo, dovedli totiž osud raketové války převzít do svých rukou. A věnovali pak svému dílu tolik iniciativy a tolik péče, že to dílu Wernhera von Brauna neprospělo.

Češi narušili tu a tam nějakou trubku pro přívod paliva, sovětští hosté pozměnili složení baterií a některý spoj radiových aparátů sletovali tak úsporně, že vydržel jen první zatěžkávací zkoušku. Pak bylo třeba ještě poněkud poopravit sklon ocasních ploch, rozšířit dle libosti trysku tak, aby raketa překvapila své tvůrce kratším doletem a pečlivý český člověk v kanceláři vojenské kontrolní komise s karbanickou rafinovaností promíchal předepsanou dokumentaci tak, aby střely byly řízeny jinými radiovými vlnami, než na jaké byly naladěny přístroje. Jinde zase Wehrmacht počítal s jiným napětím, než na jaké byly ve skutečnosti stavěny útroby střel a do třetice byly pomíchány průměry dýzen…

Když vypravila Dora dvacet takto pečlivě připravených vzorků pro ukázkovou střelbu před samotným maršálem GĂśringem, nebylo divu, že vzala za své rampa a že se všechny střely, až na jednu, která uletěla neznámo kam, roztrhly ještě v zorném poli dalekohledu pana maršála. Ten si jen ironicky povzdechl, že by to mohla být docela dobrá zbraň pro pozemní válku… Tak se v Kohnsteinu, v tom originálním pracovišti a nebývalém ubytovacím prostředí, stávali z obyčejných lidí Evropy protinožci raketového barona. Jednoho z těch, kteří tvořili protipól oněch velkých raketových snů – Lumíra Zapletala – jsme našli po letech ve vsetínské nemocnici. Byl to důstojný protihráč pana barona, i když by se jeho životní kariéra dala sotva srovnávat se životem pomořanského šlechtice.

Jestliže Wernher von Braun vnikal už v osmnácti letech do tajů raket na pevné palivo, osmnáctiletého Lumíra Zapletala čekala polská zastávka Osvětim. Kariéra jednoho pak začala spět k velkoraketám a k ničení, zatím co život toho druhého začal přetvářet pud sebezáchovy. Aby zvýšil svou naději přežít všechna dobrodiní tábora, prohlásil se za studenta mediciny, který má za sebou polovinu předepsaných semestrů. Tak se stal ten osmnáctiletý chlapec jedním rázem představitelem nejhumánnější profese – jejímž symbolem je bílý nemocniční plášť.

A zatím co dvacetiletý von Braun vyzkoušel svou první raketu, dvacetiletého Zapletala vláčeli od tábora k táboru, aby ho nakonec převezli do půvabuplného Harzu. Kariéra Wernhera von Brauna spěla k vlastní raketové základně, kterou začal budovat ve 24 letech v Peenemünde, k doktorátu, který si vydobyl ve dvaadvaceti a k raketě V-2, která se mu podařila ve třiceti letech, zatím co Lumíru Zapletalovi vyvraždili celou rodinu a on sám se stal ošetřovatelem v dřevěné boudě zbudované na jedné z křižovatek podzemního města. Tam se kariéry těch dvou mužů najednou setkaly. Wernher von Braun tu beze studu a bez výčitek svědomí míjel hromady mrtvol srovnaných jako polena, zatím co Lumír Zapletal na této křižovatce holýma rukama a papírovými obvazy chránil životy těch, kdo se kupili široko daleko kolem boudy.

V té době se už v hlubinách kopce jasně rozdělily linie němé fronty, na níž Lumír Zapletal měl svou vlastní střeleckou pozici. Uhájil ji až do posledních dnů tiché války, kterou svým vrahům vyhlásila Dora.
Jednou i velení SS pochopilo, že člověk zacvičený u montážníhoí pásu nemá docela jen nulovou hodnotu a přestěhovalo pár tisíc obyvatel pohostinného Harzu do baráků nad tunelem. Ale dost možná, že nabídli lidem stráně bohatě nadané přírodou, jak se praví v turistickém průvodci, jen proto, že dole pro samé rakety nezbylo místo pro palandy. Byl to tábor plný paradoxů, komických situací a tragedií, končících ve smyčkách oprátek. A Lumír Zapletal, muž netoužící po medailích a po uznání, člověk nehlásící se k vlastní odvaze, po letech oslavoval svými vzpomínkami spíš ty, kdo z vtipu a výsměchu vybudovali na Doře ochrannou bariéru lidské důstojnosti. Ty věčně usměvavé občany, kteří dokázali posunout škálu mezi tím, co se smělo a nesmělo a mezi tím, co se trestalo smrtí a na co si lidé troufli v netušeném rozpětí.

Esesák Puster dal přejet lokomotivou ruku vězně, který ji při setkání nechal v kapse. Ale sovětští zajatci, kteří nosili k montážnímu pásu lahve minerální vody, pronesli z tunelu docela veřejně radiový aparát baronovy rakety V-2. S dobromyslným úsměvem pak ohlásili v nemocnici, že ta mašinka stojí v čekárně. Mezi hromadou pacientů stála vskutku bedna s výrazným nápisem Otto 111, který nemohl nechat nikoho na pochybách… Fritz PrĂśll, německý komunista, kterého posadili za mříže, sotva se uchopil moci říšský kancléř Hitler a kterého jedenáct let v půvabných rekreačních táborech připravilo o zbytek nervů, se vyřítil do čekárny, aby vyhodil všechny okounějící pacienty.. „Ven vy svině,“ křičel, „vypadněte, než vás všechny oddělám…“ A pak se zhroutil, zatím co český lékař Češpiva s pokrčením ramen rezignovaně přiznal, že „teď jsou v těch sračkách všichni až po krk“. Nu a český radiotechnik Jan Chaloupka, který dovedl stejně dobře sestavit mezi ostnatýmui dráty radio jako lampu nad operační stůl, vrazil s úsměvem kovovou bednu pod postel svého kamaráda Zapletala. Ten pak, nic netuše, spal na sudu prachu hezkých pár dní, než skončilo slídění gestapa. Lampy pak posloužily při stavbě vysílačky a z kovového obalu ulil radiotechnik Chaloupka popelníky s letadlem, které sem chodili nakupovat esesáci z celé Dory.

Na jedné straně stačilo sebrat pytel od cementu anebo přivázat k noze kusem drátu pantofel, aby některý z esesáků postavil nebohého vězně, který si to dovolil, pod šibenici, ale na druhé straně postavil Chaloupka docela veřejně z nakradeného materiálu vězeňskou telefonní centrálu. Za nepozdravení dozorce hrozil přinejmenším výprask kabelem a při tom v nemocnici dokázali zavraždit jednoho z nejhorších fízlů gestapa tím, že mu pneumotoraxem přefoukli zdravé plíce. Někde dřeli z lidí kůži a přitom dva čeští vykukové chodili celý rok táborem s prázdnýma neckama od cementu sem a tam, aniž by jim kdo věnoval pozornost.

Lidé se třásli strachy před vojenskou uniformou, ale když esesák, jemuž Zapletal snímal na operačním stole hodinky, vyslovil obavu, zda tu nedojde ke krádeži, odmítli muži v bílém operovat a německý šéflékař nakonec neošetřenému esesákovi doporučil, aby opustil nemocnici. A muž v černé uniformě, který slídil v táboře po sabotážích a nakradeném materiálu, přišel nakonec pokorně za Janem Chaloupkou, aby si u něj vyprosil opravu soukromého radiopřijímače.
„Ta vadná lampa není k sehnání v celém Německu, “ konstatoval znalecky Chaloupka. Byla by možná k sehnání tady na Doře, ale stála by jednu láhev koňaku.“
„To je moc,“ prohlásil rezolutně muž v uniformě SS. Obcházel pak celý týden marně všechny opravny široko daleko kolem tábora, aby se nakonec kajícně vrátil k Chaloupkovi.
„Tak dobrá,“ řekl, „souhlasím s tou flaškou.“ „Jenže teď to bude dražší,“ prohlásil Chaloupka. „Ta lampa teď stojí už dvě lahve koňaku.“

Všechno tu mělo své nové směnné hodnoty a všechno tu nějak vrcholilo v totální nesmyslnosti a bankrotu celého systému. V kantýně, kterou obsluhoval český artista Berousek, se dala za zvláštní oběživo Dory nakoupit červená řepa a hořčice, ale také lahůdka všech lahůdek – nakládaní šneci. A to byl také celý sklad, vyjmeme-li ovšem krém na boty, který nezušlechtil dřeváky a pastu s kartáčkem na zuby, která nevyspravila díry ve vytlučených dásních.

Ten kantýnský Berousek se jednou dopustil hrozného omylu, když na večírku SS zhypnotizoval svého kamaráda, s nímž před očima vrahů sehrál předem nacvičené divadlo. Jenže esesáci měli pramálo smyslu pro humor, nepochopili, že se na pódiu odehrává předem smluvená komedie a málem kantýnského Berouska odpráskli ve strachu, že by mohl zhypnozizovat velení tábora i s posádkami strážních věží. A když už mluvíme o vystoupení artisty Berouska, měli bychom vzpomenout, že se o kulturu na Doře vůbec hodně pečovalo. Muži v černém ji ovšem chápali po svém a proto podle toho vypadaly i výsledky jejich obzvláštní péče. V knihovně byly třeba k mání všechny nacistické veličiny, které nikdo nikdy nečetl a z české literatury tu byl jen jeden svazek – početnice pro třetí postupný ročník obecných škol.

Do kulturních institucí se počítal i puf, v němž měli uvolnit svůj eventuální přetlak táboroví prominenti. Ale tenhle kulturní stánek vzal brzo za své, protože táborové podzemí prohlásilo, že političtí vězni nebudou urážet ženy, vězeňkyně, které jsou nuceny si takovým způsobem zachraňovat život. Nu a když byl provoz nevěstince zahájen, a když špehýrkami ve dveřích nakukoval dozorčí SS, aby zjistil, co se děje v jednotlivých komůrkách, usedl před barákem Lumír Zapletal, aby tyčkou zkontroloval čistotu objednaných hostí. Šlo v první řadě o vši. Nu a když tedy přišel politický vězeň, zalovil Zapletal v krabičce od zápalek a jednu nachystanou veš usadil na kritické místo. To byl dostatečný důvod, aby návštěvníka poctěného vstupenkou otituloval jako dobytka, který se má v první řadě postarat o své odvšivení a který by měl dostat poněkud namáhavější práci, aby ztratil roupy… A tak se stalo, že byl puf za několik dní na doporučení Lumíra Zapletala pro pohlavní nákazu slavnostně uzavřen…

Nepřirozený tu byl život a práce a nepřirozené tu byly i zábavy a umírání… A člověk s odstupem let nechápe, kde brali lidé za dráty svou odvahu k boji proti raketám. Že dovedli před očima vrahů šifrovat pomocí základů praktické mediciny své zprávy pro buchenwaldské podzemí. Na papírových obvazech je do buchenwaldského krematoria převáželi ti, kterým se už nic zlého nemohlo stát. A když se pak začalo spalovat na Doře, putovaly zprávy na štítcích lékárnických skleniček…

Nad průlivem pak rakety vybuchovaly předčasně dál, tu a tam některá střela nečekala na příkaz svého tvůrce a vydala se na vlastní nepropočtenou dráhu, až jednoho dne dostala britská zpravodajská služba do rukou docela neporušenou doutníkovou střelu. Část raket – bylo jich kolem dvou tisíc – ovšem našla v Anglii svůj cíl. Stály britské obyvatelstvo mnoho bezesných nocí a tisíce mrtvých a raněných. A přitom to byl jeden malý díl produkce „made in Kohnstein“. Protože ovšem nevděk světem vládne, britští historikové jen málokdy vzpomněli na ty, kdo daleko odsud, v Harzu, montovali raketová díla tak, aby zaštítili britské domovy. Nikdo si vlastně ani nedovede představit, jak by vypadal Londýn, kdyby na něj přiletěla celá produkce Dory, čítající víc než deset tisíc raketových střel. A protože někdo svou daň v této velké válce platit musel, spláceli životy civilního obyvatelstva britského ostrova svými životy ti bezejmenní obyvatelé Dory.

A když se někdy někomu stala Dora tak nesnesitelnou, že ho přiměla k útěku přes dráty, pak ho už brzy přivlékli zpět. V těch krajích ležících stranou tak zvaného velkého turistického ruchu, jak praví průvodce, zmobilizovali totiž i školní děti, které pak se psy a s pistolemi v rukou běžely po stopách štvance… Hudba zahrála pod šibenicí oblíbený šlágr těch dob -“Komm zurück, ich warte nur auf dich,“ (Pojď zpátky, čelám jen na tebe) a odsouzenec, než mu nasadili do úst dřevěný roubík, musel ještě jednou zavolat na celý tábor „Hurra, hurra, Ich bin wieder da…“ A když se Sicherheitsdienst vydal po stopách sabotáží a zjistil, že rakety má na svědomí nějaký Ivan, pověsili všechny ruské Ivany, které vedla kartotéka tábora. Bylo jich víc než padesát. Pak byla prozrazena připravovaná vzpoura a tajemství podminovaného baráku, skrývajícího téměř metrák trhavin pro nejhorší vrahy. Pod šibenici potom napochodovalo 150 nejlepších lidí táborového podzemí. A přece ani potom rakety své výkony nezlepšily a Lumír Zapletal dál přenášel táborem v sterilizačním bubnu radiový aparát, na němž podzemí sledovalo vývoj válečných událostí a evropském kontinentu.

Jednoho dne došlo pak i na Chaloupku. Zavlékli ho za vysokou zeď táborového bunkru (do kriminálu v kriminálu), kde se měl každým okamžikem rozloučit se životem… Háček byl jen v tom, že pro esesáky byla cena tohoto života příliš vysoká – sotva kdo jiný by jim opravil radia, motorky a vařiče. A tak se ortel smrti neustále odkládal, až na něj nakonec nebyl dostatek času. Když jednou dostal Chaloupka do rukou fotoaparát, jemuž přestala fungovat závěrka, nastříhali chlapci v nemocnici rentgenový film, seškrábali z jedné strany vrstvu emulze a vězni uprostřed tábora pořídili s neuvěřitelnou odvahou své dokumentární snímky. Až do konce války jejich negativy přenášeli v podpatcích svých bot.

Za zdí bunkru umírali lidé a Jan Chaloupka přece jen ještě odsud posílal do světa své tradiční lístky, v nichž se psalo, „… že až jednou přijde zase vesna, vrátí se zpět Jeník, chlapec krasopisná…“. A největší díl odvahy tento člověk musel sebrat asi v té slabé chvíli, ve které sáhl po lahvi koňaku pana Sandera, šéfa Sicherheitsdienstu, před nímž se třásl celý tábor. A Lumír Zapletal pak sbíral z lahví po všech koutech nemocnice kapky čistého lihu, jimiž by odvážlivec v bunkru dolil vypitou láhev. A když se podařilo propašovat strážemi láhev lihu až do Chaloupkových rukou, dostal Zapletal na malém lístku děkovný vzkaz: „Milý Mirečku, zaslzel jsem při spatření důkazu tvé obětavosti. Jaká to silná osobnost, která si dovede odepřít poslední lék a poslat jej žíznícímu kamarádovi. Byl jsem tak dojat, že jsem vychlastal ten tvůj špiritus taky. Zdraví Jeník.“

A pak to všechno jednou vzalo svůj rychlý konec. Nad Nordhausenem se snesl déšť letáků, v nichž bylo varováno město. „Nordhausene, my přijdeme,“ psalo se. A pak zaburácely vzduchem letecké bombardovací svazy, které ten kout, bohatě ozdobený díly lidských rukou, srovnaly se zemí. Za Londýn i za ty tam nahoře, které vozidla zločinců svezla z celé Evropy do temnot kopce Kohnsteinu. A když v předhůří Harzu zaduněla poprvé děla, naložili ještě jednou do vozů ty tisíce cestujících, aby je ještě jednou, naposled, rozvezli po celé Evropě. A muži v pruhovaných hadrech byli zpiti obrazem kraje, který přišel o své půvaby a který neměl důvod k pozvání cizího turisty.

Ano, ve vsetínské nemocnici žil protipól Wernhera von Brauna. Kdysi v hlubinách Kohnsteinu se na okamžik střetly životní dráhy těch dvou, aby pak ten jeden spěchal dál za svými velkoraketami a aby ten druhý léta těžkých zkušeností dovršil lékařským diplomem. Ten jeden mířil přes kontinenty a také ke hvězdám, zatím co ten druhý zůstal při zemi. U těch docela obyčejných, prostých lidí, které se naučil chápat v letech největšího utrpení. Snad nebyl tak slavný jako baron von Braun. Nebyl to typ člověka, na něhož zbudou medaile a sláva. Ale jemu o tohle všechno vlastně ani nešlo… Stačilo, že tu někde zůstala ta neviditelná lidská pouta s předčasně zestárlým mládím Evropy, které kdysi dávno trpělo a umíralo uprostřed cizí země, a jemuž kladl na čelo svou konejšivou ruku…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, internetové fota upravila Olga Janíčková.