Důchodce a duchovní život Ani – ani

Autor článku: František Benda Žijeme ve dvojakém, polarizovaném světě. Každý předmět nebo jev vyvolá v naší mysli nějaký dojem: buď jej vnímáme jako přijatelný, nebo se od něj víceméně odvracíme. Život si pak pochopitelně snažíme vyplnit těmi zážitky, které vnímáme jako vhodné, kdežto nevhodné se pokoušíme buď vytěsnit, vyhnout se jim nebo v nejhorším se s nimi nějakým způsobem smířit.

Fenomény mají dvojí tvářnost: přijímanou a odmítanou. Připomíná to cestu mezi dvoustrannými reklamními bilbórdy, jejichž strany si navzájem odporují. Líbí-li se nám jedna strana, vyhýbáme se druhé – to určuje směr naší další cesty. Víme, že odvrácená strana existuje, ale straníme se jí.

Zájem pouze o jednu stranu při poznávání nějaké věci se ukazuje jako zcela nedostatečný. Vybírá příjemné a odvrací se od nepříjemného. Tak se dozvídáme o novém jevu pouze z poloviny. Druhá část se před námi sama neskrývá – to my o ni zcela zjevně vůbec nestojíme, pokud ji rovnou nevylučujeme nebo před ní neprcháme. Věci a jevy jsou ve své podstatě indiferentní, neutrální, bez snahy vyvolávat jakékoliv emoce. Tento jev – vyvolávání zájmu nebo odporu – vzniká teprve při jejich styku s naším myšlením. To – jestliže se chce v novém jevu orientovat – musí neustále srovnávat jeho různé projevy, a z nich vybírat pro sebe nejpravděpodobnější variantu. Poznání je ovšem kontinuální, trvale postupující, a proto mysl dává přednost takovým variantám, o kterých se domnívá, že jí budou prospěšné i v budoucnu. Zkoumavý duch tu ovšem záhy pochopí nebezpečí z jednostrannosti, skryté v tomto polovičatém přístupu a odmítne jej.

V zájmu zrovnoprávnění obou stran a pro správné pochopení toho, co považujeme za skutečnost, je nutno vzít v potaz i stranu dříve odmítanou a přisoudit i jí v našem světě právo na existenci (ve svém vlastním světě ji už dávno nezadatelně má). Problém vlastního myšlení se tím značně zkomplikuje, neboť musí být přijímány a uznávány i pojmy dříve považované za protikladné, a proto nevyhovující. Takový postoj si může dovolit pouze osobnost v praktickém životě povznesená nad světské vazby a jejich důsledky. Tedy nic pro běžného člověka.

Cesta mezi zvolenými stranami reklamních štítů vnáší do mysli řadu problémů. Ne vždy jsme ochotni souhlasit ve všem všudy s jejich tvrzeními, ne vždy se nám daří plnit jejich požadavky. Navíc navzdory naší snaze pohybovat se co nejvíce na straně, kterou považujeme za kladnou, přece jen se občas dostaneme do styku se stranou, kterou považujeme za nežádoucí a snažíme se jí vyhnout. To vše může vést k pocitu přesycení z množství nezvládnutelných dojmů.

Smířit se s poznáním pouze jedné strany problému a bláhově ji považovat za problém celý je nejen nedostatečné, ale může být dokonce i zhoubné. Při nejmenším to vede k černobílému myšlení.

Má-li se přijmout ještě i druhá, zatím odvrácená nebo aspoň opomíjená strana informací, dojem chaosu se zcela naplní. Navíc s nově přijatou stranou nejsou žádné zkušenosti – nanejvýš z jejího odstraňování. Řešení by nepřinesla ani případná snaha o nápravu věcí projevením obdobného zájmu o odvrácenou stranu. Vlastně by znamenala opakování stejné chyby a navíc by se zaobírala stránkou, kterou zcela zjevně považujeme za nevhodnou.

Má-li se člověk, nezkušený v duchovním uvažování, s takovou dusivou situací vyrovnat, musí sáhnout po nějakém řešení, které se zatím v jeho mysli ani nemihlo. Jen takové je schopno přivést k jakési rovnováze. Při snaze o poznání pravé tvářnosti věcí se musíme odvrátit od těchto klamných hledisek, která by se dala shrnout do hesla „to a nic jiného“ a volit buď „jak-tak“ (čili jak jednu stranu, tak i druhou), nebo „ani-ani“ (čili ani jednu, ani druhou). Znamená to buď přihlédnout k oběma stranám problému současně (to pokud má pouze dvě; má-li jich více, nevynechat z nich ani jednu), nebo vyloučit obě.

Co je lepší? Zajímat se o obě strany znamená nechat se zahltit protichůdnými dojmy, ve kterých se pak obtížně hledá orientace. Vyloučit obě nás sice zbaví problémů, ale pouze tím, že pak už vlastně není co posuzovat. Na takto uvolněné místo by se ostatně okamžitě nahrnuly problémy jiné.

Odmítneme-li z dvoustranné nabídky stranu jednu, znamená to, že jsme přijali druhou, opačnou. Jestliže říkáme „ne“ špatnému, přijímáme dobré. Řekneme-li totéž dobrému, přijímáme špatné. Takový postup je zdrojem neustálých myšlenek.

Snažíme-li se dosáhnout omezení myšlenkových pochodů, musíme se dokázat odpoutat od prostředí, které takový postup, tj. neustálé posuzování „co ještě ano a co již ne“ vyžaduje. Nabízí se jediná cesta, a to: „ani to, ani ono“.

Spojit zájmy o tu i onu stranu současně nemusí navíc podat pravdivou zprávu o stavu zkoumané věci. Do našeho poznání se přece jen mísí vlastní, nikoli nezúčastněné stanovisko, které je poznamenáno sympatiemi k jedné z nich. I při snaze o nestranné rozdělení pozornosti na obě složky je výsledkem tak jako tak myšlenková činnost, která v oblasti zpracovávání myšlenek má být podrobena minimalizaci. Při veškerém úsilí jsou výsledkem zas jenom myšlenky, a to jak při zájmu pouze o jednu stranu, tak o druhou, či o obě současně. Dokonce i odvrhnutí obou společně nevede k ničemu jinému než znovu k myšlenkám. To se pak zkracuje do výroku: „ani oboje“.

Vznikají tak čtyři možnosti, které zdánlivě vyjadřují všechny kombinace, a přece mají být všechny opuštěny: ani ano; ani ne; ani ano a ne; ani ne-ano a ne-ne. Tím vznikne prázdný prostor, ve kterém se myšlení nemá čeho chytit. Jakákoliv vznikající myšlenka zde má připravenou vlastní past, do které je lapena a umlčena.

Neznamená to však, že tím je zdroj myšlenek odstraněn. Myšlenky vznikají stále dál – jenomže nemají možnost se na čem uchytit, projevit a případně dále iniciovat nějakou činnost.

Odmítnutí dobrého současně se špatným znamená odmítnout v prvé řadě emoce, které jsou jimi následně vyvolávány. Teprve takové odmítnutí nedá vzniknout myšlenkám, které by po nich jinak následovaly.

Takto vzniklý prostor je ovšem pouze zdánlivě prázdný. Naopak: je doslova přeplněn potenciálními nápady, které by se okamžitě mohly změnit v přepestré formy, jen kdyby jim k tomu byla dána příležitost.

Autor: František Benda, Foto: Internet