Jak využívat moc našeho podvědomí – 92

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Na základě žádosti čtenářů pokračuji dnes v „příbězích „přestárlých“ lidí, jak se jim hanlivě říkalo za minulého režimu. Možná, že to někomu poskytne motivaci, jak napsala paní Eva M o sobě:

Je mi 79 a přestárlá se opravdu necítím. Se svým přítelem stále žijeme i po sexuální stránce.“ Protože jsem podobných ohlasů dostal více, vybral jsem pro vás další příběhy. První je pánský a pojednává o známém herci, režisérovi a po nějakou dobu i řediteli pražského Národního divadla, Otomaru Krejčovi. Začínal jako ochotník, působil během nacistické okupace v kočovné společnosti, a teprve po válce mohl přejít do kamenného divadla. Po roce 1970 mu komunisté bránili v jeho uměleckém působení a tak – ke škodě nás všech – musel umělec v nejlepších letech odejít do zahraničí. Že tam působil úspěšně, o tom svědčí řada ocenění, mimo jiné řád Order des Arts (1978) nebo mezinárodní Pirandellova cena (1979). Po návratu, jako téměř sedmdesátiletý, znovu otevřel své Divadlo za branou (první přitahovalo diváky v letech 1965-1972). Za svou neúnavnou práci byl u nás oceněn medailí Za zásluhy 1.stupně (1998), o rok později za „přínos k rozvoji světového divadla“ získal Cenu K.S. Stanislavského v Moskvě a v roce 2000 (to mu bylo téměř 80 let) naši Cenu Thálie „za mimořádný přínos českému divadelnímu umění“. V roce 2008 jste o něm mohli číst, že je „jedinou žijící legendou českého divadla“.

Druhým příběhem navazuji na e-mail paní Evy. Je to život paní R.G., která bydlí v domku na předměstí. Je jí 83 let a má artrózu a tím – jak říká – více času na přemýšlení. Dvacet let byla v domácnosti se dvěma dětmi a v nudném manželství. Po smrti manžela si řekla: „pro rodinu jsem toho udělala už dost, teď chci něco pro sebe.“ Začala studovat a v šedesáti si otevřela ordinaci. Na jednom z lékařských kongresů se seznámila s kolegou, který se brzy stal i jejím přítelem. Je o 36 let mladší – a vlastně stejně starý jako její syn. Ale je to první muž v jejím životě, s kterým se nenudí, který ji stále vzrušuje a s nímž poznala i skutečný sex.

Někde jsem četl, že samota ve stáří je závislá na zdraví. Tak docela s tím nesouhlasím. Už proto, že nemocný může být i mladý člověk. A také y toho důvodu, že zdraví závisí na nás, na naší vůli a na našem podvědomí. Kdo chce být zdravý, ten přežije všechny úrazy a operace ale i vleklé chronické nemoci. (Viz žokej Josef Váňa, o kterém jsem před časem také psal a který nedávno vyhrál pošesté Velkou pardubickou i když jej již někteří lidé jako „důchodce“ odepisovali). O tom jsme již mnohokrát mluvili, takže to berte jen jako konstatování léty prověřeného faktu.

V této souvislosti poznamenávám, že existují – ovšem kromě skutečně mladých seniorů – i „mladí starci“. Jsou to ti lidé, kteří už ve dvaceti dokáží mluvit jen o sobě a druhého poslouchají jen tak, aby mohli na jeho slova navázat opět na své téma, jehož hlavním hrdinou je tento jedinec (on nebo ona). Křiklavý egoismus a narcisismus se v rámci party nebo v jiné sociální skupině ještě prohloubí a ve stáří – nikoli podle kalendáře, ale podle stavu duše – jen zesílí. K tomu bych chtěl připomenout skutečnost, kterou snad každý zažil na srazu abiturientů po třiceti letech. Přestože jde vždy o vrstevníky, někdy se zdá, že musí jít o jakýsi omyl. Že se sešli lidé, z nichž někteří byli teprve v primě, když ti ostatní už maturovali. Tak velký je rozdíl v počtu vrásek, šedinách a pleších. Někteří z kolegů a kolegyň jsou „jurové“, jiní starci a stařenky se všemi příznačnými vlastnostmi. Záleží samozřejmě jen na každém z nás, do které z těchto skupin budeme řazeni. Samozřejmě, že nejde jen o počet vrásek, šedin a pleší. Jde o celkový vztah k životu, k různým aktivitám, ale také o postoj k překážkám a „ranám osudu“.

Nevím, zda jste si někdy uvědomili, jak mnoho lidí z těch, kteří byli podrobeni krutým životním zkouškám, se dožívá vysokého věku. Je to určitý paradox. Člověk by očekával, že útrapy fašistických koncentračních táborů a komunistických lágrů musí každému natolik podlomit zdraví, že se to projeví i předčasnou smrtí. U některých tomu tak skutečně je. Ale prolistujte si stránky novin a budete žasnout, kolik je mezi těmito koncentráčníky pětaosmdesátníků nebo devadesátníků. A totéž se týká i těch, kdo bojovali v zahraničních armádách, což také nebyla žádná „procházka růžovým sadem“. Určitě má na tom zásluhu jejich aktivní vztah k životu. K překonání útrap jim pomohlo pozitivní myšlení a to, že nesložili ani v těch nejtěžších podmínkách ruce do klína a bojovali. A to jim pomáhá i v dalším, již svobodném, životě. S tímto aktivním přístupem k životu překonávali překážky připravené zlou mocí a nadále překonávají překážky způsobené nemocí nebo nemocemi. Vlastně to je i jeden z „léků“ na stáří.

V souvislosti s vyšším věkem přichází také otázka: kdy vlastně jsme staří? Podle výzkumu většina z 1.500 dotázaných odpověděla, že stáří není možné určit věkem. Naprosto s nimi souhlasím. Protože „stáří“ je relativní pojem. Pro mládež do dvaceti let, je starým už každý padesátník. Ze školy si možná pamatujete epizodu, jak padesátiletého Jaroslava Vrchlického oslovili v roce 1903 slovy „velebný kmete“. Zkuste dnes některého stejně starého muže tak označit! Jestliže nebude mít smysl pro humor, tak si pomyslí něco nelichotivého o vaší mozkovně – pokud vás přímo neinzultuje. Tato fakta jsou jen úvodem a ilustrací toho, o čem budeme mluvit příště.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet