Jsem to ještě já! – román na pokračování, 15

Autorka článku: Maura Přemýšlel jsem, jak to říci Marii. Věděl jsem, že to bude složité vykládání, aby pochopila, že se musíme pokusit promluvit s paní Kučerovou a Oldou. ˝V žádném případě. Náš vnuk nebude vyrůstat v rodině barmanky,˝ řekla Marie rozčileně. ˝Ale pochop, že musíme řešit otcovství.˝

˝Já jsem Sylvě řekla, aby napsala do matriky, že je otec neznámý.˝
˝To přeci nemůžeme udělat. Marie, to nejde. Tak to nemůže fungovat dál.˝
˝A já se mám dělit s vnoučetem s nějakou barmankou?˝ vykřikla a prudce vstala s křesla.
˝Pokud jsem tomu dobře rozuměl, ta žena je úřednice na sociálce a musí si přivydělávat, aby mohla syna držet na škole.˝
˝O žádné škole nebyla řeč. Ten kluk je obyčejný flákač.˝
˝Tomu nevěřím, Marie. Sylva by s ním určitě nechodila, kdyby byl flákač. My ani nevíme, jak se s ním seznámila. Ptala ses jí na to?˝
˝Ne,˝ řekla hněvivě, ˝ani mně to nezajímá.˝
V tom vstoupil do pokoje Petr.
˝Proč se tu tak hádáte? Co se stalo?˝ zeptal se udiveně.
˝Petře, ty něco víš o tom Oldovi?˝
˝Jo.˝
˝Tak povídej.˝
˝Sylva vám nic neřekla? No jo, měla z vás strach,˝ řekl provokativně a Marie se k němu otočila.
˝Strach? Z nás? Co to vykládáš?˝ vykřikla Marie a z očí ji vyhrkly slzy. Klesla do křesla a rozplakala se.
V pokoji bylo najednou ticho a já jsem si uvědomil, že v mé rodině není nic v pořádku.

˝Tak dost,˝ řekl jsem rezolutně, ˝jak je to s Oldou?˝ obrátil jsem se na Petra.
˝Olda studuje na divadelní fakultě. Příští rok končí.˝
˝Komediant. Naše Sylva se spustila s komediantem,˝ křičela Marie.
˝Ale mami, nech mně to dopovědět přeci. Olda nestuduje herectví, ale režisérství. Píše i scénáře.˝
Marie se na něho dívala nechápavýma očima.
˝A to si myslíš, že je budoucnost? Pro Sylvu? Žít s umělcem?˝
˝Pokračuj,˝ vybídl jsem ho.
˝Jeho táta je taky režisér. Ale nežijí společně.˝
˝A tak dopadne i Sylva,˝ vykřikla zase Marie.
Pak vstala a přešla pokoj.
˝Divné je, že se ten kluk u nás neukázal. Jakoby se ho to netýkalo,˝ řekla.
˝Chodí za Sylvou do nemocnice,˝ odpověděl Petr.
˝Takže Sylva má před námi tajemství?˝ otázala se a její hlas se chvěl hněvem.
˝Je dospělá, ne?˝ řekl Petr.
Marie na něho vytřeštila oči.

˝Dospělá? Jak to myslíš?˝
˝Myslím, že je plnoletá.˝
Zakryla si tvář rukama a dala se do hořkého pláče. A já jsem pochopil, že jsme, až do této chvíle žili jen ve vlastním obraze a nedohlédli jsme přes jeho rám. A ta pravda nás staví do jiného světla nejen jako jednotlivce, ale také jako celou rodinu.
˝Marie, nebreč a přemýšlej,˝ řekl jsem tiše a smírně.
˝Všechno je to tvoje vina,˝ odpověděla mi zlostně a bouchla za sebou dveřmi od ložnice. Petr se na mne udiveně podíval a mne nezbývalo, než bezmocně pokrčit rameny. Je konec, řekl jsem si, hnízdo se rozpadlo na tisíc kousků.
Byl jsem otřesen. Seděl jsem u stolu a hlava mi klesla do dlaní. Pocit zoufalství, bezmocnosti a nesmírné vnitřní bolesti mne zavalil tak, že jsem se domníval, že se zblázním. Bože, jak jsem mohl tušit, že Marie bude schopná mne obvinit z takové věci. A já jsem ten pocit viny přijal. Ano, jsem vinen za to, že jsem neprohlédl, jak funguje moje vlastní domácnost. Myslel jsem si, že se Marie o všechno stará, že nedopustí, aby se našim dětem něco stalo. Nemohu říci, že by nestarala, ale jinak, než bylo potřeba.
Držela celou dobu náš všechny pod tlakem, abychom nevybočovali, a my jsme všichni, pod tím tlakem setrvávali. Bylo to pohodlné, protože jídlo bylo vždycky včas na stole, prádlo vždy včas vyprané a vyžehlené, děti včas vypraveny do školy. A já měl vždy v kufříku připravenou svačinu do práce. Ale děti začaly dospívat a ona se nim stále stavěla stejně. Nepřikládala jejich vývoji žádný vyšší význam. Tam leží má vina, má velká vina, že jsem včas nereagoval na změny a nechal jsem běžet stereotyp, aniž jsem si uvědomil, že je přežitý.

Autor: Maura, Foto: Internet