Jsem to ještě já! – román na pokračování, 17

Autorka článku: Maura Přišla za mnou k ránu. Vešla opatrně, tiše našlapovala, kráčela pokojem jako přízrak. A jediný zvuk, který doprovázel její pohyby, bylo jemné praskání v parketách pod jejími kroky a šustění noční košile, která se bělala v příšeří. Ale i tento slaboučký, sotva slyšitelný šelest a jemný praskot mne probudil. Probral jsem se ze spánku.

Nepohnul se ani jsem se nezachvěl. Marie přišla blíž a pomalu, váhavě opřela koleno o okraj postel. Sledoval jsem ji zpod spuštěných řas a nedával najevo, že nespím. Usmál jsem se a uchopil ji za ramena, velmi pomalu, opatrně, jemně.
„Miláčku,“ zašeptala a její tmavé vlasy dopadaly na polštář. Byla stále ještě krásná. Pozoroval jsem její tvář.
˝Marie,˝ povzdechl jsem.
Pohladila mne po vlasech a políbila na čelo.
˝Lituji toho, že jsem se dala strhnout,˝ řekla a zabořila tvář do polštáře.
˝Myslím Marie, že není vhodná chvíle na hádky,“ řekl jsem a otevřel jsem oči, ˝nechci s tebou teď o čemkoliv hovořit.˝
Marie se chvatně zvedla a chtěla odejít. Zadržel jsem ji.
˝Počkej˝ řekl jsem nejistě. Pohlédla na něj a rychle odvrátila hlavu. Změnila se. Se studem a trpkostí jsem si uvědomil, že to, co k ní cítím, je lítost. A že si tu lítost nikdy neodpustím.
„Počkej,“ zopakoval. “ Chtěl jsem˝
„Nemluv,“ přerušila mne. „Stejně ti neodpovím.“
Marie šla pomalu ke dveřím. Byla rozpačitá. Ničím již nepřipomínala ženu, s kterou jsem celý život žil a důvěřoval ji.
„Marie,“ řekl jsem, ˝doufám, že mne chápeš,“ řekl jsem a vstal jsem. Oblékl jsem si župan a otevřel okno. Zůstala stát u dveří a ruku měla na klice.

„Myslím, že ti nerozumím,“ řekla a obrátila se ke mně. „Zapomněl´ s, že jsme rodina?˝
To není správné, pomyslel jsem si. Nemusím přistoupit na její zaklínadlo. Náš domov není žádná svatyně.
„Marie, já jsem si uvědomil, že jsem udělal velkou chybu, když jsem přistupoval na všechny ty tvé představy a nechával jsem se sám ukolébávat svou představou, že je všechno v nejlepším pořádku. Není.“
„Já vím. Jen jsem se chtěla přesvědčit, že můžeme žít jako dřív.“
„Cože?“ zeptal jsem se a chytil ji za ramena.
„Jako dřív,˝ řekla a plakala. Snad jsem pochopil, že žádná změna není možná.
Co ji budu vysvětlovat, stejně nepochopí a ani se o to nepokusí. Bude bojovat. Dobře znám její názory, její zvyky, její způsoby, jak mne donutit udělat přesně to, co chce ona.
Usedla do křesla a sepjala ruce v klíně. Bylo na ni vidět, že přemýšlí, jak začít svou řeč. Nechal jsem ji přemýšlet a obrátil jsem se k oknu. Začalo svítat. S prvním rozbřeskem začali zpívat ptáci a já se najednou cítil unavený a otupělý, ale rozhodný.
„Nedovedu pochopit, že se najednou mezi námi všechno zlomilo,˝ řekla, ˝já jsem to tak nemyslela. Pochop mne, že jsem byla rozrušená, pochop mne,˝ zaprosila, protože vycítila, že ze mne vyprchává veškerá síla i vůle vrátit všechno zpět. Ale já najednou cítil úlevu. A konečně jsem také si přiznal, v jakém napětí jsem s Marií až doposud žil. Bál jsem se narušit naše jakési příměří mezi a ona to věděla. Utahovala mne čím dál víc a já jsem nebyl dost silný, abych se bránil. Bylo to ode mne nezodpovědné. Jak to, že jsem ji pustil tak blízko, že jsem téměř ztratil právo na své názory a nechal ji jednat i proti našim dětem?
Neodpověděl jsem ji. Jen jsem se usmál.
„Nesměj se jako pitomec,“ vstala Marie a její obličej náhle ztvrdnul.
„Na tom, co se stalo, není nic k smíchu. Ztrácíš soudnost,“ dodala.
„Přeháníš, Marie,“ řekl jsem, ani přátelsky, ani nepřátelsky, spíš chladně.
„Ani trochu,“ řekla a její hlas byl nepřátelský, tvrdý, nepříjemný.
„Neměl ses nechat řídit, ale nechal ses – a dost dlouho. I při tvé schopnosti se zbavit odpovědnosti uplyne několik měsíců než budeš sám dělat, jakoby bylo všechno v pořádku. Něco tě popadlo, ale já dobře vím, že to není nadlouho. Znám tě příliš dobře.˝
˝Marie, varuji tě, nedráždi mne. Už zacházíme příliš daleko,“ řekl jsem.
„Díky za varování. Mohl bys mi dát ještě jednu radu: z čeho mám zařídit svatbu, s kterou jsem vůbec nepočítala? Prodáme chalupu, aby měla Sylva peníze do začátku, co říkáš?˝
Věděl jsem v tu chvíli, že mne chtěla ranit na citlivém místě. Znala mne dobře. Ale já se ani nezachvěl.
˝Ano,˝ řekl jsem pevně, ˝klidně ji zase prodej. A se Sylvou se rozdělíš, abys měla z čeho žít, až se rozvedeme. Můj plat mi naprosto postačí, abych mohl klidně žít, věnovat se práci a vlstnímu životu.˝
Pokrčila rameny.
“ Tak, hotovo. Můžeš se podle toho zařídit,“ řekl jsem a dal najevo, že pro mne rozhovor skončil.
„Přijdeš dnes domů?“ zeptala se.
˝Jistě,˝ odpověděl jsem. Znejistěla.
„Dobrá,“ řekla a já odešel z pokoje.

Autor: Maura, Foto: Internet