Když má šéf pět žen – román na pokračování 2

Autorka článku: Irena Fuchsová Antonín A tak Antonín pokračoval. „Pánové, já vám tedy mých pět žen představím. Agátě je pětapadesát a je deset let šťastná vdova! Ta má v sobě energie, pánové, že by roztlačila tank! Ženská metr! Někdy se bojím, že mi jednu ubalí, ale zatím se to ještě nestalo!“

„Ale stane se, stane se,“ ozvalo se zezadu v hospodě a Antonín povstal.
„Kdo nepochopil, že jsem žertoval, ten ať zvedne ruku!“
Hospoda ztichla a chlapi se točili kolem sebe, ale nikdo se k té provokaci nepřiznal a tak si Antonín zase sedl.
„Za prvé, Agáta je ze staré školy a respektuje nadřízené a za druhé, má mě ráda a já ji mám také rád.“ Antonín zaváhal, kterou ze svých žen má představit teď.
Vybral si Blanku.
„Pak tam mám Blanku. Blance je pětatřicet a je to usměvavé kulaťoučké sluníčko. Vdávat se nechce a nebude, protože nemůže mít děti. A má pravdu! Dovedu si totiž představit, jak jí ten její předhazuje, že je tlustá jalová kráva! Ano, pánové, tlustá jalová kráva! Takhle totiž říkal Agátě její nebožtík! Agáta totiž také nemá děti.“
A teď se Antonín usmál, jako kdyby mu Josef přinesl tlačenku s cibulí, kterou miloval.
„Pak tam mám Libušku. Naši Popelku. Tak jí někdy říkáme. To vymyslela Jitka. Libušce je jednadvacet. Před pěti lety se jí v autě zabil tatínek a ona se z toho ještě nevzpamatovala. O kluky nemá vůbec zájem! U ní také žádné nebezpečí nějakého vztahu nehrozí. Ona se strašně bojí lidí. Když uviděla poprvé mě, málem omdlela!“
Když se hospoda dochechtala, Antonín si vzdychl.
„Proč jste se teď smáli? Proč? Vypadám snad tak, že dívky omdlévají, když mě uvidí? Nevypadám. Dokonce si o sobě myslím, že jsem pěkný chlap. Libuška se, vy volové, léčila, protože se bála chodit mezi lidi. A kdo myslíte, že ji z toho dostal? Já! Naštěstí jsem totiž brzy zjistil, že na ni zabírá léčba šokem! A tak ji občas léčím.“
„A daří se ti,“ zeptal se s úsměvem psycholog Oldřich a Antonín přikývl.
„Daří. Je sice pořád plachá, ale zvyká si! A je miloučká, šikovná a ochotná! Hlavně babičky jsou s ní spokojené. A pak tam mám Katku! A to je, pánové, inteligentní holka! Všechny moje ženy jsou chytré, už jenom proto, že nemají na krku běsa a malé tyrany! Ale Katka, pánové, Katka je ještě k tomu krasavice! Krasavice! Ale to by nikdo z vás nepoznal!
Ona se totiž záměrně dělá ošklivou! Aby nebudila pozornost u běsů.“
Stůl Beseda se rozchechtal a pár hostů si přisedlo. Antonín uměl vypravovat a v téhle hospodě tím byl známý.
„To by mě tedy fakt zajímalo, jak se krasavice dělá ošklivou. A hlavně proč to dělá,“ ozval se brýlatý mladík, který měl před sebou učebnici a Colu a před chvíli si ke stolu Beseda přitáhl židli cestovatelku. Antonín se zamyslel.
„To je na dlouhé vysvětlování, Profesore. Katka to dělá šikovně. Dokonce i já jsem na to přišel až časem a to jsem hodně všímavý. Přijď se podívat a pochopíš, co tím myslím. Katce je dvacet let. Nechala vysoké školy, protože její táta přišel o práci a maminka je v invalidním důchodu. Má ještě dva bratry, co chodí do školy. A když za mnou přišla a
vysvětlila mi situaci, bylo mi hned jasné, že lepší náhradu za své vdovy bych nenašel.“

Antonín si zapálil cigaretu a labužnicky vdechl kouř. Nekouřil v obchodě, nekouřil doma, ale rád si zapálil v hospodě u piva.
„Katka potřebuje vydělávat a tak je v krámě víc než doma. A protože je chytrá, nemá o chlapy zájem. A i kdyby zájem měla, tak nemá čas na to, aby se zamilovala. A i kdyby si ji někdo mezi těmi našimi regály našel, i kdyby někdo objevil pod tím neforemným dlouhým pláštěm, co pořád nosí, to její krásné tělo, i kdyby někdo zjistil, že to hovínko, co má na hlavě, jsou nádherné černé vlasy do půl zad i kdyby… ale co“ Antonín mávl rukou. „I kdyby se někomu podařilo upoutat její pozornost, tak by stejně neměl šanci. Katka se totiž nechce na žádného běsa vázat, protože by si chtěla časem tu vysokou školu dodělat.“
Antonín se znovu napil. Nebyl pivař, nechodil sem denně, ale když už přišel, dvě tři piva si dal. Josef měl dobré trubky a hlavně tady byla zábava a to nejenom u stolu Beseda, kde seděla Antonínova parta.

Brýlatý mladík, kterému se říkalo Profesor, protože studoval na vysoké škole, se napil Coly a znovu se zahleděl do učebnice před sebou. Bylo na něm vidět, že vše, co se týkalo Katky, ho zajímalo a že nepřestává sledovat, co se u stolu povídá.
Josef přinášel od výčepu další piva a nad Antonínem se na chvíli zastavil.
„Poslouchal jsem tě, Toníku, dobře, ale zdá se mi, hochu, že neumím počítat.“
Chlapi kolem stolu se rozchechtali.
„To tedy neumíš! Jako každý vrchní! Hanba! Fuj!“
Josef se uraženě zastavil, otočil se a šel s pivy zpátky k výčepu. Hospoda svorně zařvala.
„Umí! Umí počítat! Nešulí!“
Josef se tedy vrátil, začal rozdávat piva a při tom se neustále obracel na Antonína.
„Říkal jsi, Toníku, že máš v krámě pět ženských, ne? Ale jmenoval jsi jenom čtyři!“ „Správně! Má pravdu! Kde je ta pátá,“ ozvaly se hlasy kolem a Antonín nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ale jmenoval jsem jich pět, ne že ne. Jitka přece! Ta pátá je Jitka! A o ní jsem vám už říkal. Jitka, to je ta, co mi říká, že jsem jednička! Hergot, chlapi, posloucháte mě vůbec? Tak já vám to musím zopakovat, abyste si to zapamatovali. Jitka, to je přece ta, co mi říká: Tony, seš si jedničkou!“

Antonín si pochvalně poklepal levou rukou na své pravé rameno a pak si hluboce vzdychl.
„No jo, pánové, ale u Jitky se mi to vymklo. Celá moje filozofie je v čudu! Jitka sice není vdaná, to ne. Takový přečin bych u své ženy nikdy nepřipustil! Jitka je rozvedená. Ale ale má dítě. Ona jediná z mých žen má dítě! Ale co jsem měl dělat, když přišla a škemrala, že je bez práce?“
„Neměls slevit ze svých zásad, Toníku, neměls,“ pokáral ho Josef z druhého konce hospody a Antonín přikývl.
„Máš pravdu, Josefe. Někdy si to také říkám. Ale chodili jsme spolu do školy od první třídy, seděli jsme vedle sebe. A ona se mi vždycky strašně líbila. Já byl ve třídě nejstarší, šel jsem až od sedmi, měl jsem nějaké šelesty, či co to bylo a protože jsem narozený v lednu, bylo mi vlastně sedm a půl. A Jitka byla skoro o dva roky mladší! Byla taková hubatá, ale miloučká. Sladká. Jo, sladká…“
Antonín se zasnil, a když někdo začal schválně klepat příborem na talíř, probral se a pokračoval.
„Byla sladká, fakt. Už jako dítě byla sladká a vydrželo jí to. I když někdy, někdy bych ji zabil, pánové, zabil! Už tenkrát a to je co říct! Ona byla zákeřně sladká a taková je pořád! Když jsme skončili základku, já šel na průmku a ona na gympl. Viděli jsme se málo, já měl jiné zájmy, ona také…“
Antonín si zapálil druhou cigaretu a bylo na něm vidět, že ho něco naštvalo. Josef roznášel piva po hospodě jako duch, aby nerušil své hosty, kteří koukali na Antonína, jako ženské na telenovelu.
„Jo! Ona měla tedy secsakra jiné zájmy, než jsem měl já! Prostě se vdávala, pánové, ještě jí nebylo sedmnáct! Musela! A vzala si takového idiota! Bylo mu pětatřicet, dělal v Praze v televizi, uměl mluvit, měl plno známostí, měl peníze… To víte, v našem městě a chlap od televize! Zblbnul ji. Jo. Zblbnul nejkrásnější holku ve městě!“
„Chtělo by to její fotku, co,“ ozvalo se od vedlejšího stolu a Antonín přikývl.
„To víš, že jo. Budu ti sem tahat album! Přijď se podívat ke mně do obchodu! Jitka se zas tak moc nezměnila. Ale abych se vrátil k tomu televizákovi. Jitce se tedy v sedmnácti narodila dcera. Mně to přišlo neuvěřitelné! Fakt je, že jsem měl také už něco za sebou, bylo mi devatenáct, ale ona najednou vozila kočárek s miminem a vedle ní si vykračoval ten idiot!“
Antonín se spojil očima s Josefem. Oba věděli své. Antonín se brzy na to také oženil. Na rozdíl od Jitky nemusel.
„Ale moc dlouho si nevykračoval,“ dodal Antonín zlomyslně a bylo vidět, že mu televizák i teď, po tolika letech, leží v žaludku. „Když jsem šel na vojnu, byla už rozvedená. Televizák zmizel do Prahy a od té doby jsem ho v Kolíně neviděl.“
Antonín považoval kapitolu o Jitce za uzavřenou a pohodlně se opřel na židli, ale Oldřichovi se něco nezdálo.

„Počkej, Antoníne, počkej. Když ta tvoje Jitka…“
Antonín mu skočil naštvaně do řeči.
„Jaká tvoje Jitka?! Jitka není žádná moje Jitka, jo? To bych si vyprosil.“ Antonín byl hrdý na svůj tvrdě budovaný obraz bezstarostného svobodného muže a na své přísné zásady při přijímání prodavaček a na jedno ani druhé nedal dopustit. Oldřich ale nad jeho připomínkou mávl rukou.

„Říkal jsi, že ta Jitka měla v sedmnácti letech holčičku. Té holčičce je dneska, jestli dobře počítám…“
„Tady se dneska pořád jenom počítá,˝ utrousil procházející Josef. ˝Ale aby se pilo, to se nepije! Pijte, chlapi, pijte, ať mám co počítat i já!“ Sebral ze stolu prázdné půllitry a kolébal se zase k výčepu. Oldřich dokončil své počítání.
„Té holčičce je dneska čtyřiadvacet! To už přece není žádné dítě!“
Antonín přikývl.
„Počítáš dobře, psychologu. Ta holčička je už dneska opravdu čtyřiadvacetiletá. A navíc vdaná paní. A má syna. Sedmiletého! Pospíšila si stejně, jako před lety Jitka.“
Profesor zavřel učebnici a zvědavě se vmísil do řeči.
„Tak o jakém dítěti jste to mluvil, Antoníne?“
I ostatní chlapi pokyvovali hlavami, co je to za blbost. Čtyřiadvacetiletá vdaná ženská se sedmiletým harantem, to už přece není žádné dítě!
Antonín vítězně pokyvoval hlavou.
„Jo, pánové, to byste museli znát Jitku! Jitka má totiž kromě své čtyřiadvacetileté dcery ještě sedmiletého syna!“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet