Když má šéf pět žen – román na pokračování 3

Autorka článku: Irena Fuchsová Antonín Jiří, budoucí spolumajitel Cukrárny, zvedl ruku. „Tak moment! Říkal jsi, Tony, že se ta Jitka rozvedla, než jsi šel na vojnu!“ Antonín pohrdavě syknul. „Ssss! A že to říkáš zrovna ty, Jirko? Ty, který ses rozváděl snad v každém okrese? No a co? Rozvedená je pořád, podruhé se nevdala.

Ale to přece neznamená, že nemůže mít dítě! Měla toho svého kluka ve čtyřiatřiceti jako svobodná matka. Její dceři bylo v té době sedmnáct a také se jí narodil kluk.“
Někdo hvízdnul.
„Dobrý!“
„No budiž, takové věci se stanou. Matka i dcera rodí spolu. Co je na tom,“ zastal se Antonín jedné ze svých žen i její dcery. „Nestává se to sice často, ale stane se to. Proč ne. V případě Jitky to má samozřejmě háček. Pánové, čtyřiatřicetiletá Jitka měla toho svého syna s kamarádem svého zetě. A tomu kamarádovi bylo něco přes dvacet.“ Antonín se otočil na mladíka s Colou. „A ještě jednu věc bych chtěl zdůraznit! To její dítě, Profesore, to dítě, o kterém jsem mluvil, to není dítě. To je sedmiletý lotr.“ Zhluboka se napil a hned pokračoval. „Jitka je tím pádem nejenom maminka, ale i babička. Má stejně starého syna i vnuka.“
Kolem stolu to zašumělo. Dneska to má grády! A Antonín, povzbuzen zájmem společnosti, s chutí pokračoval.
„Pánové, co Jitka prožívá, to neuvidíte ani v nejlepších amerických filmech! Ona je
hromosvod na všechny možné průšvihy! Je pořád docela hezká, mužským se líbí. Umí to s nimi. Na mě to tedy nezabírá, ale dokážu to ocenit! Pořád se směje, žertuje, provokuje, je s ní sranda…“
Kolem stolu to zašumělo a někdo znalecky pomlaskl. Antonín pokýval hlavou. „Pánové, u ní u jediné se bojím, že to bez chlapa nevydrží. Agáta je šťastná vdova,
kulaťoučká Blanka se nechce vdávat, Katka se dělá ošklivou a Libuška se bojí všech lidí, natož chlapů. A Jitka? Počítám, že to na ni teď někdy zase přijde a děsím se toho. Sice mi slíbila, že si nikoho hledat nebude, že zůstane sama s tím lotrem, ale znáte to! Sliby u ženské a u takovéhle k tomu!“ Antonín smutně koukal do neradostné budoucnosti a pokyvoval hlavou. „Nemám z toho radost, nemám. Já jí pak budu muset dát výpověď a to si tedy nedovedu představit! Ale ze svých zásad neslevím. Stačí, že jsem v jejím případě už jednou slevil. Jednou a naposledy, pánové!“

Oldřich se usmál.
„Tak si ji vem ty, Toníku!“
Antonín se zhrozil.
„Blázníš? A proč bych to dělal? Vzít si Jitku?! A to mi radíš ty, psycholog? Vždyť ji znám skoro čtyřicet let! To už bych si mohl rovnou vzít svou matku a vyšlo by to na stejno!“
Do debaty se opět vmísil Jiří, jinak známý milovník žen, několikrát rozvedený a platící na pět dětí. V současné době byl v péči majitelky místní cukrárny a na obzoru se rýsovala jeho další svatba.
„Tony, jak jsem tě tak vyslechl, musím ti říct, že to děláš dobře. Kdo jiný už by měl
vědět, jaké pracovní síly potřebuje, když ne majitel, který ty síly přijímá. Ty chceš ženské, které nemají chlapy a děti. A já si zase budu do naší cukrárny vybírat holčičky podle centimetrů.“

V hospodě to zahučelo a Jiří přikývl.
„Ano, pánové! Podle centimetrů! 110, 58 a 98! To jsou míry, co? Kdepak, v mé Cukrárně se nebudou sbíhat sliny jenom na dortíčky, kdepak! Ale o tom mluvit nechci. Chci mluvit o duši tvých prodavaček, Tony!“
Josef přinesl na stůl vějíř piv a všechny pokáral.
„Sakra, chlapi! Tady se dneska jenom žvaní a nepije! Že vás rozsadím!“ Všichni svorně zvedli své půllitry, a když je položili, Jiří pokračoval.
„Tony, tvoje ženy jsou příliš osamocené! A to není dobře. Z nezamilované a nemilované ženy je cítit žluč! A ta přechází do všeho, čeho se taková žena dotkne! A zákazník to pozná! U tebe se přece prodává jídlo! Potraviny! Zákazník musí z tvých žen cítit život! Chuť do života! Touhu po lásce! Touhu po sexu! Ano, to je důležité! Touhu po sexu!“

Hospoda zahučela. Antonín s Josefem nesouhlasně zavrtěli hlavou, ale Jiří pokračoval, povzbuzen většinou.
„Potřebovaly by, aby o ně měli zájem chlapi! Rozkvetly by! Jejich pracovní potenciál by se zvýšil! Nebránil bych jim v tom, aby si někoho našly, Tony! Naopak! Já bych je v tom podporoval! Dal bych jim to dokonce příkazem!“
„Starej se o své dorty a o své šlehačkové poháry, jo,“ zabručel Antonín a ušklíbl se. „A hlavně nás nezapomeň pozvat na tu svoji, jestli dobře počítám, dvacátou osmou svatbu. Koukej, abys na nikoho z nás v té předsvatební euforii nezapomněl! A nestarej se o mé ženy, buď tak hodný!“ Antonín zakroutil hlavou nad tím, jak někoho mohla taková blbost napadnout.
„Už vidím Agátu, kterou ten její dvacet let mlátil a jednou dokonce tak, že potratila a pak už nikdy nemohla mít děti, už ji vidím, jak si teď, když je konečně pár let šťastná vdova, jak si teď, v pětapadesáti, hledá dalšího běsa!“
Jiří chtěl ještě něco říct, ale Antonín ho rázně přerušil.
„Nebo bys snad dokonce chtěl, abych jí nějakého běsa sehnal já? Ta by mě hnala! Copak si taková ženská nezaslouží po dvaceti letech kriminálu trochu klidu?“
Petr z Úřadu práce přikývl.

„Máš pravdu, Tony. Podle toho, cos nám o Agátě řekl, to vypadá, že je opravdu
šťastná vdova. A zdravá vdova. Zdravá! Pánové, když jsem byl minule v lázních…“
Stůl ztichl. Petr jezdil do lázní každý rok a jeho lázeňské historky patřily po ženských a po fotbale k těm nejoblíbenějším. Měl jednu nohu kratší, protože jako dvouletý dostal v roce 1955 dětskou obrnu. Začalo se proti ní očkovat až o dva roky později a tenhle virus, jako když tuší, že se blíží jeho totální likvidace, řádil v posledních letech své existence jako pominutý.
„Byl jsem tentokrát v Dubí u Teplic a u stolu jsem seděl s manželskou dvojicí. Léčili se tu oba, ale paní na tom byla hůř. Byla tam s roztroušenou sklerózou neboli s ereskou, jak
říkáme my lázeňáci. Byl to její druhý manžel. Poznali se před třemi lety v lázních. On byl vdovec, jmenoval se Franta a ona se jmenovala Růženka. Odešla k němu od svého manžela hned, jak se vrátila z lázní. Rozvedla se a za měsíc si vzala Frantu. Bylo na nich vidět, že jsou spolu šťastní. Oba už měli děti velké a před sebou hodně spokojených let, protože Růženka se s tou prokletou ereskou uměla prát.“
„Co to je za mrchu, ta nemoc,“ zeptal se někdo a Petr to ochotně vysvětlil.
„Ereska je nemoc, při které ubývají svaly. A člověk proti tomu musí silou vůle bojovat. Když nebojuje, přestává se pohybovat. Někdo prožije nějaký otřes, a aby toho nebylo málo, dostane k tomu ještě roztroušenou sklerózu. Eresku.“
„Slyšíš, vole? Neřvi mi do ticha! Eště prožiju votřes,“ ozvalo se z kouta hospody a Josef tam okamžitě houkl, že Petra neslyší.

Chlapík se poslušně ztišil a Petr pokračoval.
„Jednou jsme měli k obědu kuře s bramborem a Růženka se najednou zářivě usmála na Frantu.
„Vzpomínáš, jak jsem u tebe poprvé vařila?“
Franta přikývl a Růženka mi to vysvětlila.
„Můj první muž mi totiž dvacet let říkal, že neumím vařit. Ať jsem udělala, co jsem chtěla, nechutnalo mu to. Říkala jsem mu, ať mi řekne, co tomu chybí, ale to on ne. Prostě to není ono, říkal…“
Franta přikývl.
„Růženka mu musela foukat polévku, když byla horká. A když se mu zdálo, že polévka nemá tu správnou teplotu, zase ji musela přihřívat.“
Růženka se smutně usmála.
„To je pravda. Musela jsem si sednout ke stolu a foukat mu do polévky, aby mu vystydla. Bylo to pro mě strašné trauma. Když měl přijít domů na jídlo, já se celá klepala. Ale on nebyl zlý, také to nebylo každý den. Ale já se pak klepala pořád.“
Petr si promnul čelo, jako by chtěl zahnat obraz nešťastné Růženky a napil se.
Oldřich, psycholog, přikývl.
„To znám, pánové. Psychické týrání. Mlátil ji,“ zeptal se věcně Petra a ten pokrčil rameny.
„Když jsem se jí na to zeptal, tvrdila, že ne. Ale já myslím, že jo. Jednou mi totiž
vypravovala, jak řekla Frantovi, než se k němu nastěhovala, že neumí vařit. Jen si to
představte, ženská, která má dvě děti a je dvacet let vdaná, řekne, že neumí vařit! Tak ji dokázal ten její manžel zblbnout! A ten její Franta jí na to prý řekl: Růženko, to nevadí, že neumíš vařit, tak budu vařit já!“
Někdo se zachechtal a Antonín se ozval.
„No a co? Já si také vařím sám! Akorát v neděli chodím k Jitce na kuře na smetaně.“
„Nerušit,“ napomenul ho Josef a Petr pokračoval.
„Vařil tedy Franta. Asi po měsíci, to už byli svoji, vařila poprvé Růženka. Dělala to kuře, jak jsem už říkal. Když se najedli, šla do kuchyně, že umyje nádobí a najednou se Franta zvedl od stolu a šel za ní. A Růženka mi to takhle přesně popsala, slyším to jako dneska.
„Já se celá přikrčila, myslela jsem, že mě jde zmlátit! A Franta ke mně přišel, objal
mě a povídá, ty že neumíš vařit? Takhle dobře jsem se ještě nenajedl! Ode dneška vaříš ty!“ Petr se podíval po chlapech.
„Tak mi řekněte, proč by se přikrčila? Proč by se bála, že ji jde Franta zmlátit, kdyby ji ten její první muž nemlátil?“
Josef, který se na chvíli nad nimi zastavil, pokýval hlavou.
„Proto jsem se nikdy neoženil. V chlapech sídlí běsi, jak říká Toník.“ A odkolébal se k vedlejšímu stolu, kde chtěli platit.
Jiří zavrtěl hlavou.
„Ve mně žádní běsi nesídlí. Já jsem ženskou nikdy neuhodil, a že mi jich prošlo rukama, pánové! To by byl prvomájový průvod!“ Pak se otočil na Petra. „Ty si myslíš, že ten její první muž ji psychicky týral a mlátil? A že ona vlastně tu eresku dostala proto, že se tolik let nervovala?“

Petr se smutně usmál.
„Co my víme. V někom sídlí běsi a v někom ereska. Tu nemoc může dostat i chlap, kterému zkrachuje firma, nevyvedou se děti, manželka si najde jiného…“
Chlapi svorně dopili svoje piva a Antonín na Josefa kývl, aby přinesl další.
„Běsům nenalévám,“ ozvalo se od výčepu, ale za chvíli před ně jejich piva přistála. „Tak co? Nějak vám zamrzla řeč? Kdepak, já to říkám pořád, každý ženatý chlap je potencionální vrah,“ bodnul si do nich škodolibě Josef a s radostí pozoroval, jak hospoda
nesouhlasně zabručela.
„Moje řeč,“ přikývl Antonín. „A proto budu pořád opakovat: Je mi čtyřicet dva let a jednu věc vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený!“ Pak se podíval po hospodě a politoval se. „Tony, ty chudáku, sedíš mezi vrahy!“
„Provokujou. Slaboši neženatí,“ hodil po nich hlavou Oldřich. „Ale když už jsme o tom začali… nemusím vám snad říkat, že o ženách, které jsou psychicky a fyzicky týrané, vím dost.“
Všichni přikývli. Oldřich totiž patřil ke skupině, která ve městě nechala zřídit pro týrané ženy dva třípokojové azylové byty na tajné adrese.
„Neříkám, že všichni chlapi své ženské mlátí. Ale pravda je, že se na naši poradnu obrací stále víc žen. Zhruba deset, patnáct žen za měsíc.“
Na konci stolu začal někdo vykřikovat, že ženské dovedou své muže také pěkně seřezat a Oldřich se usmál.
„To je pravda, ale za posledních pět let, kdy se o tuhle problematiku zajímám a mám ji dokonce v popisu práce, za mnou přišel pouze jeden muž. Toho mlátila manželka i tchyně.“

Když se chlapi dochechtali, Oldřich pokračoval.
„Chodil ke mně půl roku. Pořád se nemohl rozhodnout k rozvodu. Měl svoji ženu svým způsobem rád. Tchyně potom nečekaně zemřela a vypadalo to, že se jeho manželství zlepšilo. Přestal totiž ke mně chodit. Po půl roce jsme se náhodou potkali. Zeptal jsem se ho, jak to s ním vypadá. Řekl, že je to o hodně lepší. Že ho prý teď bije jenom manželka a to se dá vydržet.“
Hospoda se znovu rozchechtala a Oldřich si je všechny pohledem vychutnal.
„Jen se smějte, pánové, on vás smích přejde,“ řekl si pro sebe a za chvíli pokračoval. „Spolupracuju s nadaci SLZA. Ti ví o týraných ženách víc než dost. Nikdy nezapomenu na jednu jejich publikaci. Jmenuje se „Dneska tě ještě nezastřelím!“ Jsou tam popsané osudy týraných žen. Jak jejich manželství začalo, jak probíhalo, jak skončilo a jak žijí ty ženy dneska. Tu ženu, podle které je ta publikace nazvaná, odvezl její manžel násilím do lesa, kde nad ní poskakoval s revolverem, že ji zastřelí. Když ta žena byla pokálená strachy, řekl, dneska tě ještě nezastřelím. A zase ji odvezl domů. A to dělal každou chvíli.“
„Proč od takového hajzla neutekla,“ zeptal se pohrdavě jeden z chlapů a Oldřich přikývl.
„Utekla od něho. Dostala se do azylového domu na tajné adrese a rozvedla se. Je to už několik let a ona je pořád v péči psychiatrů. Děti zůstaly u něho.“
Nálada u stolu zmrzla.
Antonín pokýval hlavou.
„Tady to vidíte, co jsme my chlapi za prasata! A vy byste mi cpali do krámu nápadníky! Přejte těm mým šťastným ženským, že nemají doma žádného potencionálního vraha!“
V Hospodě U chlapa to začalo vřít. U jednoho stolu byli přesvědčení, že ženská potřebuje dostat aspoň jednou za půl roku na hubu, u druhého stolu tvrdili, že ženský se nemají mlátit a že to dělají slaboši a ne opravdoví chlapi a u stolu, nazvaném Josefem Beseda, se Jiří, budoucí majitel Cukrárny, vrátil ke svému oblíbenému tématu.
„Tony, já si nicméně stejně myslím, že z nezamilované a nemilované ženy je cítit žluč! Já bych takovou prodavačku ve své Cukrárně nechtěl!“
Kolem stolu se ozvalo nápadné pokašlávání. Jiří vítězně vstal od stolu a se vztyčeným
ukazováčkem své sdělení upřesnil.
„Moment, pánové, moment! Vím, proč kašlete! Cukrárna patří mé budoucí manželce, ale přílišná skromnost se dneska nenosí! Ta její Cukrárna bude po svatbě i moje! Bude moje napůl! My jsme si totiž s moji nastávající udělali svatební smlouvu! Já dal mé nastávající jistou sumu do modernizace provozu Cukrárny a stal jsem se právoplatným společníkem! Takže si příště kašlete někde jinde a na někoho jiného.“

Jiří si všiml Profesora, na kterém bylo vidět, že víc, než kdo je majitel Cukrárny, ho zajímá Antonínův obchod s jeho ženami a tak se k němu vrátil.
„Abych ale dokončil svou myšlenku, vonící ženským pižmem. Ty tvoje ženské, Tony, ty by potřebovaly alespoň platonický zájem chlapa, když už jim nechceš dopřát, aby měli doma manžela!“
Antonín se nadechl a vstal také. Stáli proti sobě jako dva nesmiřitelní bojovníci za práva žen.
„Jestli se nepřestaneš otírat o mé prodavačky,“ ucedil tiše Antonín, „otřu se já o tebe a to tak, že tě prohodím těmi skleněnými dveřmi do kuchyně!“
Od výčepu se okamžitě ozval Josef.
„To bych byl rád, Toníčku! To sklo už nebylo pár měsíců rozbité! Jenom bych tě rád upozornil, že to sklo na to sice nevypadá, ale je pěkně drahé! Přišlo by tě na tři tisíce osm set třicet šest korun slovenských, protože mi ho jezdí zasklívat švagr až ze Slovenska, a pokaždé
s sebou vezme i moji sestru, která mu s tím zasklíváním pomáhá. Takže započítávám i cestovné a nocleh pro dvě osoby. To víš, aspoň se jednou za čas uvidíme…“
Když se hospoda rozchechtala, Antonín si oddychl. Snad už mu konečně dají pokoj. Ale mýlil se. Debata o spokojenosti jeho prodavaček pokračovala. Tentokrát se tématu chopil Oldřich.
„Počkej, Toníku, počkej! Na to člověk nemusí být psycholog, aby pochopil, že Jirka má pravdu. V případě Agáty je jakákoli snaha zbytečná. Ale co ty ostatní? Vždyť jsou to všechno mladé holky! Libušce a Katce je kolem dvaceti. Blanka, ta tlusťoučká, je pětatřicetiletá. A ta tvoje Jitka…“
Antonín se nasupil a Oldřich ho raději hned uklidnil.
„Já vím, já vím! Ale já to nemyslím tak, jak to myslíš ty! Že je to tvoje prodavačka, tak to myslím! Takže ta tvoje prodavačka Jitka je čtyřicetiletá a to je nádherný věk! Navíc má sedmiletého kluka! Představ si nějakého chlapa, který se nestačil oženit a najednou před ním stojí živel, jakým ta tvoje Jitka pravděpodobně je a navíc má ten živel sedmileté dítě!“

Chlapi se bavili a Antonín bouchl do stolu.
„Jitka nemá dítě! Jitka má lotra! Ten její lotr mě jednou dožene k sebevraždě a to ho vidím jednou za týden! V neděli, když do sebe láduje kuře na smetaně!“
Oldřich pokrčil rameny.
„Nejsi zvyklý na děti. Tebe možná dožene k sebevraždě, ale někdo druhý bude Jitce vděčný za to, že má dítě. To, co říkal Jirka, má hlavu i patu. Stačilo by, aby se občas u tebe
v krámě objevili chlápci, kteří se trochu víc usmějí na tvé prodavačky.“
Antonín se nadechl, aby něco řekl, ale Oldřich ho zarazil.
„Nic víc! Jenom se usmějí, prohodí, jak jim to dneska sluší a jak k tobě chodí rádi nakupovat, a sám uvidíš, co to s tvými ženami udělá!“
Antonín přemýšlel a celá hospoda ho napjatě pozorovala.
„Pánové, já neříkám, že nemáte pravdu,“ připustil neochotně po chvíli a napil se piva. „Něco na tom je. Kdyby ke mně někdo pravidelně zašel a jenom se na ty moje holky usmál, to by přece ještě neznamenalo, že by si je chtěl brát, že jo?“
Oldřich s Jiřím na sebe mrkli a Jiří zvedl ruku.
„Hlasím se do služby! Mohl bych dělat do té tvé… prodavačky Jitky? Podle toho, co o ní říkáš, to bude pěkné žihadlo!“
Antonín se na něho dlouze podíval a pak zavrtěl hlavou.
„Varuju tě! Ty se mi v krámě neukazuj! Protože jestli se tam objevíš, tak máš po svatbě a celou svatební smlouvu si můžeš strčit, víš kam! A ze svatby nebude nic, protože ta věc, kvůli které si tě paní Cukrárna bere, ta věc ti bude chybět a přišít nepůjde, o to se secsakramentsky postarám!“

Jiří rozhodil rukama, jako že si dělal legraci, chlapi kolem stolu se rozchechtali a pak se všichni ponořili do svých půllitrů.
Když Antonín položil svůj prázdný půllitr na stůl, uviděl přímo nad svým nad stolem Jitku. Smyslně kroutila celým tělem a vypadalo to, že se už nemůže dočkat, až se u nich v krámě objeví nějaký ten nápadník…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet