Když má šéf pět žen – román na pokračování 4

Autorka článku: Irena Fuchsová Povídání o jednom obchodě, svérázném šéfovi a jeho pěti prodavačkách – LIBUŠKA Dveře obchodu U náměstí se otevřely a ven vyšla dívka se světlými vlasy, které měla stažené černou mašličkou do ohonu. „Dobrý den, paní Ešnerová,“ pozdravila s úsměvem dámu, která sice s hůlkou, ale čiperně cupitala po chodníku.

„Dobrý den, Libuško! Jestlipak vám už přišla ta moje kuřecí šunka,“ zeptala se dáma, a když Libuška s úsměvem přikývla, zašla do obchodu. U pokladny se zastavila u usměvavé, kulaťoučké Blanky.
„Ta nám prokoukla, co,“ ukázala na Libušku, která začala zametat chodník před obchodem. „Před rokem vypadala, že ji položíme do rakve a dneska je z ní holčička jako lusk! Já mít vnuka, ženu ho sem k vám!“
Blanka sice přikývla, ale o případném nápadníkovi Libušky si pomyslela, že by to byl chudák, který by v životě nedosáhl toho, čeho by dosáhnout chtěl. Ještě by tak mohl chodit
s Libuškou na hřbitov.
Sotva paní Ešnerová zašla do obchodu, Libuška se přestala usmívat a začala zametat chodník, který napřed pokropila vodou z konve. Na to, že jí bylo jednadvacet, se tvářila, jako by pohřbila celou svoji rodinu. Trochu pravdy na tom bylo.
Libušce zemřel před pěti lety otec. Bylo jí tehdy šestnáct a svého otce milovala. To, že zahynul při automobilové nehodě, brala jako útok celého okolního světa na sebe, na své dospívání, na svoji budoucnost. Otcův nečekaný odchod ji doslova srazil v šestnácti letech
k zemi.
Studovala v té době na Gymnáziu, ale protože se nebyla schopna učit, odjela k příbuzným na venkov, aby se tam psychicky zotavila. Za týden se jí začalo stýskat po mamince a tak si pro ni maminka přijela a začala s ní chodit po doktorech.
Do školy se už nevrátila. Nebyla schopna začít znovu studovat na Gymnáziu ani na jiné škole a také nechtěla nikam do zaměstnání. Bála se. Všeho a všech.

Cítila se nejlépe, když byla doma, sama nebo s maminkou. Z bytu vycházela většinou
jenom tehdy, když šla s maminkou k doktorovi. Byla dlouho v péči psychiatrů a psychologů a
navštěvovala by je pravděpodobně dál, kdyby nedošlo k zázraku.
Po čtyřech letech izolace, ve které se Libuška pohodlně zabydlela, se ocitla v obchodě
U náměstí.
Před rokem ji totiž maminka poslala pro chleba. Libuška nebyla sama nakupovat ani nepamatovala. Od tatínkovy smrti měla potíže bavit se s někým cizím a stačilo, aby například na ulici nějaké dítě zavolalo Tati!, a Libuška se rozplakala a upadla do několikatýdenní deprese.
Ale ten den prostě doma nebyl chleba a maminka už měla Libuščina smutnění dost a rozhodla se dát na radu lékařů, aby byla na Libušku náročnější a přísnější a tak ji pro chleba rezolutně poslala, smutek nesmutek.
Libuška se tedy nerada a pomalu oblékala. Popotahovala při tom a pokukovala po mamince, jestli si všimla, jaké má v očích slzy- ale maminka ukázala přísně rukou na dveře a tak Libuška nakonec nerada vyšla z bytu ven.
Nejblíže od jejich domu byl obchod U náměstí.

Libuška postávala před pultem, kde byly košíky, a přemýšlela, jestli si má vzít košík nebo jít bez něho, když jde jenom pro chleba a najednou se rozlétly dveře obchodu, dovnitř vrazil vysoký vousatý chlap a řval na celý krám.
„Je mi čtyřicet jedna let a jednu věc vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený!“
Všiml si rozpačité Libušky, a když viděl, jak je vykulená, široce se na ni usmál a chytil ji pod paží.
„Omlouvám se, holčičko, jestli jste na mě musela čekat, ale prostě jsem to dřív nestihl! Byl jsem na Okresním úřadu a trvalo mi dobrou půl hodinu, než jsem se dostal z osidel! Už tam na mě má políčeno pět ženských! Pět! Od zítřka bude místo mě chodit na úřady Agáta!“
Ukázal na starší silnější paní, která si Libušku už chvíli pozorně prohlížela. Když viděla, jak se Libuška tváří polekaně – bodejť by ne, vždyť to bylo poprvé po otcově smrti, co
se jí dotkl mužský!- přistoupila k nim a Libušku jemně zpod rukou toho blázna vytáhla.
„Dobrý den. Já jsem Vopěnková, ale všichni mi tady říkají Agáta. Mám ráda
detektivky, tak proto, víte? Pojďte do Odpočívárny, slečno, náš pan šéf si tady ještě jednou zakřičí a pak tam přijde za námi. A tam se spolu domluvíte, kdy nastoupíte.“
Vedla Libušku obchodem mezi regály dozadu a nebýt toho, že ji držela za loket, Libuška by utekla. Bez chleba. Čert vzal chleba, koupí ho jinde! V duchu omdlévala. Kam jsem se to dostala? O čem se mám s tím šílencem domlouvat?! Pořád řve na celý krám to samé!

„Je mi čtyřicet jedna let a jednu věc vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený!“
A zákazníci se tváří, jako by to bylo normální! Kam jsem se to proboha dostala? Ta ženská, ta Agáta, co mě vede, se tváří, jako by mě znala odjakživa, tlustá prodavačka v pokladně se culí jako sluníčko, ošklivá holka, co rovná čokolády do regálu, na mě spiklenecky mrká…
Nezdá se mi to?
Libuška si přejela obličej, jestli je to opravdu ona, jestli náhodou není někdo jiný. Ale ne, malý uhřík na bradě, co si ráno mačkala, tam je pořád! Jsem to tedy já, uklidnila se, ale v duchu zabědovala. Tati! Tati! Proč jsi mi to udělal? Kdyby ses nezabil, tak jsem teď mohla studovat na doktorku, jak jsi vždycky chtěl.
No, možná bych studovala na doktorku, možná, přiznala si Libuška sebekriticky, ale pak už raději poslušně pochodovala mezi regály za Agátou.
Jestli je opravdu mezi blázny, tak bude lepší jim neodporovat.
Prošly obchodem až dozadu, Agáta otevřela dveře, schované mezi regály tak šikovně, že nebyly skoro vidět a pustila Libušku před sebe.
Ta vstoupila a otevřela pusu dokořán.

Čekala ponurou šatnu s kovovými skříňkami a místo toho byla v ráji! Čtyři pohodlná křesla, několik barevných židlí, dvě měkké válendy s polštářky, veselý koberec, malá kuchyňka s ledničkou, mikrovlnkou, s toustovačem, s kávovarem, ale i se sporákem a super moderní kuchyňskou linkou, několik malých odkládacích stolků a jak Libuška později
zjistila, nechybělo tady ani luxusní sociální zařízení.
Ale tím to nekončilo. Každá žena měla pro sebe prostornou skříň, v ní zabudované
velké zrcadlo a u každé skříně byla židle. To aby se mohly posadit, když se převlékají. Agáta Libušku pozorovala a usmívala se.
„Pěkné, co? Však se to tady také jmenuje Odpočívárna. Náš pan šéf má rád, když věci vypadají tak, jak se jmenují. Posaďte se, slečno. Jak se vlastně jmenujete?“
Agáta se té vyděšené holčičky radši zeptala sama, protože viděla, že Libuška není schopna cokoli říct. Ta holka prožila něco ošklivého, řekla si Agáta a rozhodla se, sama nevěděla proč, že na ni bude hodná víc, než bývá jejím zvykem. Alespoň ze začátku.
„Tak jak se jmenujete,“ zopakovala tiše, vzala ji za ramena a vtlačila ji do jednoho
z křesel.
Libuška, která v posledních čtyřech letech mluvila jenom s maminkou a s doktory a ti všichni jí říkali zdrobněle Libuško, řekla, jak se jmenuje.
„Libuška.“
A najednou si uvědomila tu hrůzu! Tahle ženská není ani doktor ani maminka! Libuška není v ordinaci, není doma, není ve svém pokojíčku!

Proboha!
Vždyť já mluvím s úplně cizí ženskou! Libuška rychle vstala a chtěla odejít. Vrátím se domů a už nikdy odtamtud nevyjdu, říkala si, když se najednou odněkud vyloupla ženská, která vypadala, jako by vystoupila z televizního kabaretu.
Začala kolem Libušky tancovat, rezavé vlasy jí při tom vlály kolem hlavy, pak Libušku chytila za ruce, točila s ní a zpívala.
„Libuška! Libuška! Šafránková! Libuška! Libuška! Šafránková! Libuška Šafránková! Víš to, že jí jsi podobná? A víš, jak ti budu říkat? Popelka! Ty budeš naše Popelka!
V tom do dveří vrazil ten rozeřvaný chlap, ta ženská ho štípla do tváře a významně se podívala na Libušku.
„Dej Popelce tři oříšky, taťko, nebo tě praštím místo oříšků do hlavy já,“ zašeptala mu výhružně do obličeje a potom zmizela v obchodě.
Chlap se za ni nechápavě podíval a pak mávl rukou.
„To byla Jitka! Ona je blázen,“ vysvětlil s úsměvem Libušce a mrkl na Agátu. „Všichni to tady o ní víme, viď, Agáto?“
V Libušce zatrnulo. Měla pravdu! Jsou to blázni! V tu chvíli se k ní ten chlap opět vrhl a Libuška zavřela v hrůze oči.
„Tak jsem konečně u vás, holčičko,“ halekal nad ní a plácal ji po ramenou. „Kdy můžete nastoupit?“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet