Když má šéf pět žen – román na pokračování 5

Autorka článku: Irena Fuchsová LIBUŠKA To snad ne?! Libuška se zděsila. Ten blázen chce, aby ona, Libuška, šla pracovat k němu do obchodu! Mezi blázny? On chce, aby obsluhovala zákazníky?! Libuška přece nemůže mezi lidi! Trpí chorobným strachem z lidí! Jak si vůbec někdo může myslet, že by toho byla schopna?

Copak si ten rozeřvaný chlap myslí, že Libuška celé ty čtyři roky chodila po doktorech jen tak pro zábavu?
A tak sebrala všechny své síly, aby mu tvrdě odpověděla.
„Já ne… ne… nevím…“
Chtěla mu hezky na rovinu říct, já nevím, o čem mluvíte, vy blázne! Ani vy, paní Agáto! Vy jste si mě oba s někým spletli! Já nejsem žadatelka o práci! A nechci u vás pracovat! Já jsem Libuška Vokurková a přišla jsem pro chleba! Kdyby mě maminka nevyhodila z bytu, tak bych sem nikdy nepřišla! Tak mi dejte ten blbý chleba a já budu utíkat zpátky k mamince! Zítra spolu jdeme k panu doktorovi na konzultaci, jestli se můj stav lepší! Já se totiž pořád nemůžu vyrovnat s tím, že se můj tatínek před čtyřmi lety zabil v autě a já to nečekala! Dodnes jsem se s tím nevyrovnala, i když jsou to už čtyři roky!
Tohle všechno jím chtěla říct, ale zakoktala se. A tak jim chtěla alespoň důrazně sdělit, že zítra jde na důležitou prohlídku k doktorovi, ale ani to se jí moc nepovedlo. Hlas se jí třásl a dostala ze sebe pouze tři slova, která rozhodla o jejím dalším osudu.
Ta tři slova, která znamenala její konec, řekla s vypětím všech sil.
„Já… potřebuju… zítra…“
A ten blázen spráskl ruce a rozchechtal se.
„To je výborné! Potřebujete nastoupit už zítra?! Holčičko, to mám radost! A na pracáku přitom říkali, že si nejsou jistí, jestli to vůbec vezmete! Ty také vědí prd! To mám radost! To mám radost! Jak se jmenujete?“
Libušce bylo na omdlení a zavřela oči. Až je otevřu, probudím se doma u maminky.
Když je ale otevřela, stál ten chlap pořád před ní. Libuška nebyla hloupá a teď už jí bylo
všechno jasné! Ten šílenec si ji spletl s nějakou jinou holkou, kterou mu měli poslat z Úřadu práce. Musím mu to vysvětlit, rozkázala si a nadechla se.

Agáta viděla, že něco není v pořádku a tak v tu chvíli začala jednat.
„Jmenuje se Libuška, a když mi, pane šéf, dáte ty vaše papíry, co je potřeba vyplnit, tak já to s ní vyplním. Pošlete k salátům místo mě Blanku. Katka ať jde do kasy místo Blanky, protože Blanka už stejně potřebuje vystřídat. Jitka ať je na svém. A Katku poproste, aby šla dneska domů o hodinu později. Že si to může vybrat místo mě v sobotu. Já tady v sobotu zůstanu místo ní. Chtěla jsem jet na hřbitov, ale nepojedu. Že bych se na toho holomka mrtvého svého manžela nevykašlala!“
Libuška se zamotala a prudce dosedla na židli. Koukala na Agátu jako na vraha.
Co to řekla? Co to ta ženská řekla o svém nebožtíkovi manželovi za hrůzu?!
Mezitím šéf hledal tiskopisy potřebné k přijetí a přikyvoval na všechno, co mu Agáta říkala. Ta se podívala na Libušku a zarazila se. Holka vypadá, že omdlí! A kouká na mě jako na zjevení! Antonín ji asi pěkně vyděsil! Je to svérázný šéf, na to si bude muset holka zvyknout, jako jsme si zvykly všechny!
Libuška se zhluboka nadechla. Tak tady nebude ani minutu! Poprvé ve svém životě slyšela, že někdo mluví ošklivě o mrtvém. Vždyť se přece říká: O mrtvém jen dobře! Jak si vůbec ta ženská mohla dovolit říct něco tak sprostého!? Jakže to řekla?
Že bych se na toho holomka mrtvého svého manžela nevykašlala? No tohle!
Jak může říct něco takového o svém mrtvém manželovi? To jako kdyby její maminka řekla o mém tatínkovi, že za ním nepůjde na hřbitov, protože to byl holomek!
Libušce se zatmělo před očima.
To je ale zrůdnost!
Šéf konečně podal Agátě potřebná lejstra, Libušku popleskal po ruce a než zmizel do prodejny, zopakoval si, co mu Agáta říkala.
„K salátům Blanka. Katka místo Blanky do kasy. Jitka tam, kde je. A Katku poprosit, aby šla dneska domů o hodinu později, že si to může vybrat místo Agáty v sobotu.“
Agáta přikývla a pak se otočila na Libušku.
Ta vstala z křesla a stála jako socha. Koukala na Agátu, jako by ji chtěla zabít a té už pomalu začínala docházet trpělivost. Sice si před chvíli říkala, že na ni bude hodnější než na ty druhé, ale skutek utek. Tak do toho! Třeba jí to pomůže!
„Copak se vám nelíbí,“ zeptala se přísně a dala si ruce v bok.
Libuška nakrčila trucovitě pusu jako malé dítě a pak statečně pronesla ve jménu všech nebožtíků svůj nejdelší projev za poslední čtyři roky.
„Že se nestydíte, takhle mluvit o svém mrtvém manželovi! To je tedy sprosté! O mrtvých jen dobré! Fuj!“
Agáta se podívala Libušce zpříma do očí, ale ta uraženě uhnula pohledem a udělala pár kroků ke dveřím. A to už se Agáta naštvala, přinutila ji znovu si sednout do křesla a pustila se do ní.
„Tak ty si myslíš, že když někdo umře, že se proto stane lepším? To není pravda, holčičko. Ten můj umřel před deseti lety a já tomu štěstí pořád ještě nemůžu uvěřit!“
Libuška vykulila oči. Tohle až řekne zítra panu doktorovi, ten bude koukat!
„Probouzím se v noci hrůzou, že se vrátí a bude mě zase mlátit! A bude na mě sprostý. Sprostý jako dobytek. Doma i před cizími lidmi!“
Agáta koukala nad Libušku a v očích měla smutek.
„Všechny peníze propil a prohrál v kartách. Dlužil, na koho se podíval. Když za mnou přišel sem do krámu, bála jsem se, že tu zase ukradne chlast. Jako to několikrát udělal, protože dobře věděl, že to zaplatím. Je to deset let a já pořád nemůžu uvěřit tomu štěstí, že umřel.“

Libuška odfoukla jako kůň, když se chystá ke skoku a Agáta se na ni usmála.
„Ano, pro mě to bylo štěstí! Tak je to, holčičko. A je mi jedno, co si o mně budeš
myslet.“
Sedla si do křesla vedle Libušky a najednou věděla, že té vyděšené holce musí říct všechno.
„Ani děti jsem s ním nechtěla mít a dělala jsem pro to všechno, co se dalo. Myslel si, že jsem neplodná. Když mi bylo pětatřicet let, tak jsem nějakým zázrakem otěhotněla. A on mě jednou tak zmlátil, že jsem potratila a pak už jsem děti mít nemohla, ani kdybych chtěla. A já chtěla! Čím jsem byla starší, tím víc jsem chtěla dítě. Ale pak už to nešlo.“
Agáta si těžce vzdychla.
„Říkala jsem si, že mě pámbu potrestal za to, že jsem jako mladá děti mít nechtěla. Ale já k tomu měla pádný důvod! Nebo si myslíš, že jsem měla mít dítě, které by se od malička koukalo na to, jak mu táta mlátí mámu? Myslíš, že jsem měla od něho odejít? A kam bych šla? Neměla jsem kam jít.“
Libuška se nesměle dotkla Agátiny ruky a ta se na ni podívala.
„Víš, mám jenom bratra a tomu jsem nechtěla přidělávat starosti. A potom, bratr byl policajt a asi by s tím mým pořádně zatočil a já nechtěla mít po městě ostudu. Říkala jsem si, kdybych se zamilovala do nějakého hodného chlapa, který by mě chtěl, že by se mi líp od toho ožraly odcházelo, ale nikoho jsem nehledala. A mě si také nikdo nenašel.“
„To je škoda,“ pípla Libuška a Agáta se smutně usmála.
„Nejhorší bylo, že jsem o tom neměla s kým mluvit. A i kdybych měla, tak bych se asi styděla. Přiznat se před příbuznými nebo před kamarádkou, jak jsem dopadla? Dřív se o tom, co ošklivého se děje doma, vůbec nemluvilo. To až dneska se o tom píše a mluví. Já vlastně byla týraná žena. A nebyla jsem sama, to mi věř! Jenom jsme to tehdy žádná nikdy, nikde a nikomu nepřiznaly. Ono také nebylo komu.“
Libuška popotáhla. Holomci týrají ženy a neumřou. Anebo umřou, ale pozdě. A můj tatínek, který maminku nikdy neuhodil a byl na nás na obě tak strašně hodný, tak ten umře a ještě k tomu tak brzy…
„A nemysli si, i dneska to hodně ženských nepřizná, protože se stydí,“ pokračovala Agáta dál ve své zpovědi. „A přitom, kdyby nemlčely, pomoc by se pro ně našla. Jsou poradny, azylové domy. Však i v našem městě jsou byty pro týrané ženy a pro jejich děti, na
tajné adrese. Zrovna včera pro ně Antonín odnesl na radnici krabici plnou sušenek pro děti a také nějaké kafe pro maminky.
Skládáme se na to. To víš, každá maličkost přijde vhod!“
Libuška seděla v křesle a nejraději by se do něho hanbou propadla. Křeslo bylo
hluboké a rozevíralo kolem jejího těla měkkou bezpečnou náruč a stejný pocit bezpečí cítila i z Agáty, která se na ni teď laskavě usmívala.
Libuška se také usmála, i když toho bylo na ni dneska už moc. Vždyť šla jenom pro chleba a zatím toho prožila víc, než za celý svůj život.
Agáta má pravdu. Ten její mrtvý manžel byl holomek.
A Libuška poprvé zavzpomínala na svého tatínka s radostí. Byla pyšná na to, že na něho s maminkou vzpomínají s láskou. Její tatínek holomek nebyl.
A poprvé po čtyřech letech věděla, co chce udělat v příští půlhodině. Vyplní všechny ty dotazníky. Tatínek by byl rád.
A druhý den nastoupila v obchodě U náměstí jako prodavačka a dnes je to rok, co
tady prodává.

Antonín s ní byl spokojený, Agáta si ji pochvalovala, Jitka ji měla ráda a Blanka ji rozmazlovala. A Katka, která byla o rok mladší, si z ní pořád dělala legraci a Libuška se
pomalu učila jí to oplácet.
Za ten rok se hodně změnila.
I když pořád vzpomínala na tatínka, pořád si občas poplakala, pořád říkala, jak trpí tatínkovým nenadálým odchodem a pořád nechodila se žádným klukem, protože žádný nikdy nebude takový, jako byl tatínek, přesto se z ní pomalu stávala jiná Libuška.
Definitivně skončila s návštěvami u doktorů, vydělávala si, přestala se bát lidí, byla příjemná, spolehlivá, k zákazníkům milá a usměvavá a hlavně a to bylo také důležité – její maminka začala mít konečně zase radost ze života.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet