Když má šéf pět žen – román na pokračování 6

Autorka článku: Irena Fuchsová Starosti s Antonínovými osidly V to čtvrteční dopoledne Libuška dometla chodník a zalila muškáty, které byly v truhlíkách nejen před výlohou, ale také ve dvou velkých květináčích vedle vchodu do obchodu.

Když chtěla otevřít dveře, nešlo jí to, protože měla plné ruce. Chtěla tedy něco položit na zem, ale v tom se dveře před ní otevřely a někdo ji lehce klepnul přes rameno.

Byla to Katka, nejmladší prodavačka z obchodu. Bylo jí o rok méně než Libušce, ale byla její pravý opak a co se dospělosti týče, předstihla Libušku minimálně o tři koňské délky.

„Tak pojď, ty naše Popelko!“
Katka otevřela Libušce dveře dokořán a s hlubokou úklonou ji pustila před sebou do obchodu.
Popelka. Libuška se polichoceně usmála. Líbilo se jí to. Tuhle přezdívku vymyslela Jitka a ujala se, jako ostatně všechno s čím Jitka přišla. Navíc Libuška byla opravdu trochu podobná Libušce Šafránkové, která Popelku hrála ve filmu „Tři oříšky pro Popelku“. Byla stejně okatá, usměvavá, akorát šmrnc filmové Popelky jí chyběl.
Ale jak říkala Jitka, šmrnc ti, holka, pořád sice ještě chybí, ale co není, může být! A když se budeš snažit, Šafránkovou strčíš do kapsy! Libuška po každém takovém povzbuzení radostí zčervenala a honem se utíkala podívat do Odpočívárny do zrcadla, jestli se už na ní ten Popelčin šmrnc přece jenom aspoň trošku neobjevil!

Ale teď šla uklidit koště s lopatkou a konev. Přitom přemýšlela nad Katkou.
Měla ji ráda od samého začátku. Katka uměla naslouchat, uměla se dívat, a proto jí bylo hned jasné, jak se na Libušku musí. A Libuška ji měla ráda jako svoji sestru. A obdivovala ji. Když totiž Katka začala úspěšně studovat na vysoké škole, její otec přišel o práci. Její maminka je v invalidním důchodu a Katka má ještě dva bratry, co chodí do školy. A tak Katka z vysoké školy odešla.

Ona, která patřila k nejlepším studentům, přišla před rokem za svými rodiči a se slzami v očích se jim „přiznala“, že na studium nestačí, že své síly přecenila. Nic jiného než takhle zalhat, jí nezbývalo. Rodiče by totiž za žádnou cenu nesouhlasili, aby ze školy odešla kvůli situaci, která v rodině nastala a tohle byla jediná možnost, jak to udělat, aby se s tím smířili.

A pak nastoupila v obchodě U náměstí. Už dva roky pomáhá své rodině, jak může, protože její otec stále ještě práci nemá a nikam dojíždět nemůže, když se stará o invalidní manželku a o syny.
Kdepak, naše Katka je boží, povzdechla si obdivně Libuška a podívala se na hodiny. Měla ještě dvacet minut. Přišla do práce o něco dřív, protože dneska je na ní úklid, ve kterém se všechny jednou týdně střídají. Mít úklid v obchodě U náměstí znamená, že se ráno před obchodem zamete, zalijí se muškáty, o polední přestávce, a když se zavře, se poklidí v obchodě podlaha a také se vyluxuje Odpočívárna.

Libuška měla hotovo a tak si šla na chvíli sednout do Odpočívárny, které se ani teď, po roce, nemohla nabažit. Byl tu klid a vonělo to tady. Když se sem vešlo z obchodu, kde se pořád něco dělo, bylo to, jako když se vejde do jiného světa.

Na každé straně Odpočívárny byla tři velká okna. Výhled z nich ale nebyl žádný. Okna totiž na jedné straně koukala na zeď Spořitelny a na straně druhé, na zeď Zlatnictví. A tak Antonín nechal alespoň vesele pomalovat rolety a ty byly většinu dne stažené nebo napůl vytažené.

Antonína jeho bohatí sousedé plně uspokojovali.
„To by v tom byl čert, aby se ten můj krámeček nenakazil penězi od těch našich bohatých sousedů,“ říkával spokojeně, ale Agáta to tak růžově neviděla. Bála se, aby se někdo k těm bohatým sousedům nechtěl vloupat a to právě přes Antonínův obchod! A tak se během delšího volna chodila do krámu přesvědčovat, jestli se tak nestalo.
Antonín se tomu smál a říkal, že by už konečně měla napsat nějakou detektivku, nazvanou „Jak jsme kradli romadúry!“, ale Agáta si říct nedala a střežila Antonínův
obchod dál, jako by byl její vlastní.

Libuška otevřela svou skříň. Sedla si na svou židli a dívala se na sebe do svého zrcadla. Našpulila pusu a koketně pohodila hlavou. Docela se sama sobě líbila. Pokusila se na sebe i usmát, ale to se jí právě teď moc nedařilo.

Vzpomněla si totiž na tatínka. Kdyby se toho tak dožil, pomyslela si a oči se jí okamžitě zaleskly slzami. Tatínek by měl ze mě radost… vlastně, možná, že ne. Tatínek přece chtěl, abych byla doktorka.

Ale já bych na to neměla, tati, přiznala Libuška tatínkovi po pravdě, pak vytáhla kapesník a hlasitě se vysmrkala. Ráda si takhle o samotě poplakala.

Ne, že by jí právě teď bylo nějak zvlášť smutno po tatínkovi, to ne. Ale byla zvyklá plakat pět let a nemohla najednou přestat. Scházelo by jí to.

Do Odpočívárny vklouzla Blanka, kulaťoučká usměvavá pětatřicetiletá pokladní, kterou měla Libuška ráda, protože byla pořád jako sluníčko. To je ale strašná škoda, že zrovna takováhle ženská nemůže mít děti, pomyslela si Libuška.

Blanka si začala dělat kafe a Libuška se zhluboka nadechla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Dodávala si odvahu, aby se konečně Blanky zeptala na něco, co měla už dávno na srdci. „Blani, můžu se vás na něco zeptat?“
„Copak, Libuško? Něco se stalo? Co potřebuješ?“ Blanka k ní rozevřela svou širokou náruč a na malou chvilku ji objala.
„Ne… nic se nestalo. Nic nepotřebuju, Blani. Jenom jsem se vás chtěla už dávno na něco zeptat. Blani, proč nejdete dělat maminku do vesničky SOS? Tam, co jsou děti, které nemají nikoho?“

Blanka znehybněla. Libuška se lekla. A je to tady! Já něco zvorala! Že radši nejsem ticho!
„Já to neříkám proto, že bych chtěla, abyste odsud odešla, to ne! Já chci, abyste tady zůstala,“ začala překotně vysvětlovat, celá rudá. Blanka se pomalu vzpamatovala, a když se na její tváři zase objevil úsměv, Libušce se ulevilo.

„Já jenom, že vy jste, Blani, taková hodná! Jako byste byla maminka nás všech! Vás by děti v takové vesničce milovaly!“
„Ale mě děti milují i tady, Libuško!“
Libuška přikývla.
„Já vím! Ale to nejsou vaše děti! To jsou děti známých a sousedů! Vždyť já vás také miluju, Blani! Ale tamty děti by byly vaše! A mohla byste jich mít třeba deset! A vy byste byla maminka všem deseti!“
Blanka Libušku pohladila po tváří.

„Já vím, jak to myslíš, ty naše krásná Popelko! Budu o tom přemýšlet, ano? Ale nejspíš do žádné vesničky nepůjdu. Na to musí člověk umět ještě něco víc, než se usmát a pohladit. A mně je docela dobře tady s vámi. A jsem docela spokojená se svým životem tak, jak ho žiju. Opravdu.“

Blanka viděla, že Libuška čeká, co ještě bude dál povídat a zrozpačitěla, protože už nevěděla, co by řekla. Zachránil ji Antonín, který rozčileně vtrhl dovnitř, a Blance se ulevilo, že nemusí pokračovat v debatě o náhradní mamince ve vesničce SOS a rychle se ho zeptala, co potřebuje.

„Udělejte mi také kafe, Blani, prosím vás. Vy děláte nejlepší kafe! Vy jste taková naše starostlivá maminka! Fakt, Blani! Vy jste jako naše maminka!“
Blanka zvedla oči v sloup. Proboha, dneska se všichni zbláznili! Libuška radši zmizela do obchodu a Antonín se svalil na válendu a několikrát s hlasitým zařváním protáhl své obrovité tělo.
„Blani, to byste neřekla, jak to má rozvedený a hezký chlap na světě těžké! Denně se musím minimálně pětkrát dostávat z osidel! A to byste neřekla, kde všude mi je kladou! Třeba moje zubařka! Schválně mi rozvrtá zub a nezaplombuje mi ho a nezaplombuje! Prý tam musím chodit každý třetí den a až si bude jistá, že je to dobré, pak tam teprve dá plombu!“

Blanka se usmála.
„Buďte rád, že máte takovou péči!“
Antonín se ušklíbl.
„To je sice hezké, taková péče, ale kdybyste, Blani, viděla, jak se na mě mačká tělem! A ta její sestřička jí v tom pomáhá a vždycky odejde! Prý pro snímky! Houby, pro snímky! Jsou spolu domluvené! Chystají mi osidla! Ale to se jim nepodaří!“
Antonín vstal a několikrát si zabušil do prsou.
„Je mi čtyřicet dva let a jednu věc vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený! Blani, vy buďte ráda, že jste svobodná, bez dětí, bez
starostí! Važte si toho! Jako si toho vážím já!“
Antonín vytáhl žaluzii, otevřel okno na Zlatnictví a zařval ještě jednou do zdi.
„Je mi čtyřicet dva let a jednu věc vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený!“
Pak zase žaluzii stáhl, okno zavřel a v klidu se vrátil do křesla.

Tyto dvě věty vyvolával Antonín dost často, hlavně, když se ho někdo zeptal, kdy se ožení, ale volával je také jen tak preventivně, jako právě v této chvíli.
„Víte, Blani,“ svěřoval se spokojeně dál. „Ženská ví, kterého chlapa chce dostat, ještě dřív, než si ten chlap vůbec stačí všimnout, že dotyčná dáma existuje! A já nemám zapotřebí, abych se neustále dostával z osidel! Kdepak! A protože prevence není nikdy dost, zakřičím si to ještě jednou ve svém krámě!“
Antonín otevřel dveře Odpočívárny a halekal do obchodu do třetice.
„Je mi čtyřicet dva let a jednu věc vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený!“
Libuška, která kousek od dveří Odpočívárny rovnala do regálu polévky, se jeho řevu lekla a vysypala krabici s hrachovou a gulášovou na zem. Antonín zakroutil hlavou a šel k ní.
„Taky už by sis na to moje řvaní mohla za ten rok zvyknout, Libuško! Vždyť křičím pořád to samé! Akorát ty svoje roky měním! I když někdy zapomenu. To víš, nemládnu, nemládnu! Stárnu! Ale stárnu svobodný!“
Rozhlédl se spokojeně po svém obchodě a naklonil se důvěrně k Libušce.
„Popelko! Je mi čtyřicet dva let a jednu věc vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený! Je to tak jednoduché a ty se pořád lekáš a lekáš,“ domlouval jí a přitom házel polévky do regálu. „Ty jsi strašně lekavá holka, Popelko!“
Libuška přikývla a horlivě mu pomáhala.
„To jsem, pane šéf. Vždyť víte, od té doby, co mi tatínek umřel, se všeho bojím“.
Antonín vážně přikývl.
„Já vím, já vím. A nedivím se ti. Prožila sis své. Ale nesmíš to přehánět, Libuško. Tatínek by neměl moc velkou radost, kdyby viděl, že jeho holčička je pořád jako vyplašený králíček a nesmí se před ní ani trošku zvýšit hlas! Hned jí padají polévky na zem!“
Polévky byly na svém místě a Libuška rozpačitě přešlapovala s prázdnou krabicí. Antonín ji objal kolem ramen.

„Já jsem si zařvat musel, Libuško! Přece víš moc dobře, že se už nechci podruhé oženit. A jak to mám říct všem těm babám, co na mě líčí osidla, co? Podívej se, že ti nelžu! No, podívej se, Popelko, podívej!“
Antonín si klekl na zem vedle regálu a stáhl Libušku k sobě.
„Vidíš tamhle ty červené křusky,“ ukázal Libušce elegantní červené lodičky, které se kousek od nich pomalu sunuly podél regálů. Teď se dokonce zastavily a začaly nervózně podupávat. Antonín nespokojeně syknul.
„Ssssss… Vidíš je? Libuško, vidíš je?“
Libuška přikývla a začala se o Antonína bát. Ty červené křusky vypadaly opravdu nebezpečně!
„Tak ta na mě chystá osidla už měsíc, potvora! Tyhle ty červené křusky se mě snaží dostat pod čepec, Libuško! Neřekla bys, jaká je ta ženská strašná špindíra! Vůbec na to totiž nevypadá! A o co myslíš, že jí jde? O co, Libuško? O to, aby mi mohla vyvařovat? Prát na mě? Starat se o mě? Kdepak, Libuško! Jde jí o moje těžce vydělané peníze! Jde jí o tenhle ten můj nádherný obchod!“
Antonín se opět spokojeně rozhlédl po svém království.
„Dovedeš si představit, že bych si tyhle ty červené křusky vzal za manželku a že by nám tady tyhle ty červené křusky začaly šéfovat?“
Libuška si olízla suché rty. Kdyby tu měly chodit tyhle ty červené lodičky, tak to by byla hrůza!

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet