Máte někdo úvěr?

Autor článku: Jana Jeníčková Moje dcerulenka si usmyslela, že koupí chalupu. Samosebou na úvěr! Už má jeden ne nepodstatný úvěr na dvoupokoják v novém bytovém domě. Má však kliku, že na něj nemusí čekat a někde se provizorně tísnit.Bydlí totiž ve vlastním, renovovaném bytě. Je rozvedená, je jí 33 let a má dobrou, výborně oceněnou práci.

Mně je skoro 70 roků, jsem již mnoho let v důchodu, ale teprve od loňského roku nejsem zaměstnaná, ovšem stejně si trochu přivydělávám, neboť důchod nestačí. Bydlím v domě s pečovatelskou službou v bytě 1+1.

Úvěr – to je pro mne skoro tabuizované slovo. V mysli mám lety posbírané informace, jak kvůli úvěru přišli různí lidé ˝na buben˝. Z lidí se kvůli půjčkám, úvěrům, směnkám a různým dalším finančním závazkům, které nemohou splatit, stávají štvanci či bezdomovci, případně obojí.

Pro takové a podobné, čili novodobou chudinu, užívají dnešní mladí souhrnný název ˝socky˝.
Já jsem tento termín poprvé slyšela od své dcerulenky. Potkala mne kousek od mého bydliště, jak si jdu ve starém kabátě a domácích kalhotách. Drapla mne a štanopede mne mlčky táhla domů. Doma mi tiše (aby to neslyšeli sousedé), ale velmi důrazně vylála, jak jsem to venku oblečená. Moje výmluvy, že si jdu jen pár kroků pro noviny, naprosto pominula se slovy, že vypadám jako ˝socka˝. Ať si uvědomím, co by si o mně, ale i o ní mohl někdo pomyslet. Sklapla jsem ˝kufry˝ a šaškovala, jako by mi velela, ale nesetkala jsem se s porozuměním mému rádoby vtipu. Všemu jsem dala korunu, když jsem pronesla, že sice nevím, co míní slovem ˝socka˝, ale snad to není sprosté slovo?

˝Tys neslyšela, jak si různí lidé chodí pro podpory nebo prosit na úřadech o různé přídavky či naopak snížení nutnosti určitých pleteb? To jsou sociální případy! Ty by ses k nim chtěla přiřazovat?˝ pravila jak anděl HNĚVU a pokračovala: ˝ Dokud máš mne, nemůže se ti nikdy stát, že bys neměla, co potřebuješ!˝

Holčička moje milá, ale nevědomá, povzdechla jsem si! Co ona ví o tom, jaké důležité potřeby jsem si byla nucena odepřít, jak jsem živořila, když jsem zůstala s ní tříletou náhle sama, s nízkým platem, bez rodičů, kteří by mne mohli v případě potřeby ˝založit˝! Už si určitě nepamatuje, jak bylo krušno, když jsem jednou byla nucena ˝z chudoby˝ skoro týden vařit k večeři pro obě jen krupicovou kaši. Doma jsem totiž měla velkou sklenici krupice, jedno kondenzované mléko a pár sáčků skořicového cukru.To byla situace! Bylo to vůbec? Jedna kolegyně a zároveň kamarádka mne tenkrát přesvědčila, abych požádala o finanční výpomoc Závodní výbor ROH. Kdybych ji byla neposlechla, možná jsem neměla takové trauma ze splátek a s dobročinností druhých. Tehdy jsem podala písemnou žádost. Bylo to shodou okolností nedlouho před Vánocemi a moje dcerunka téměř celý podzim prostonala. Prodělala zánět nosohltanu, a jen se vrátila ona do školky a já do práce, chytla spalničky, a jako na potvoru se v závěsu pospalničkách přidal zánět středního ucha. Musela jsem dlouho zůstat doma při ošetřování dítěte, financí bylo minimum, ale to jsem měla ještě splátku na ledničku.Očekávala jsem v odezvu na svou žádost od ROH pár stovek, jak bylo obvyklé, ale oni mi přiznali příspěvek ve výši 50,-Kč. Byla jsem jako opařená! Tak děsně jsem se citila naštěstí jen párkrát v životě! Samosebou jsem částku nepřijala a dokonce jsem z tohoto pracoviště brzy odešla.

Myslela jsem si, jak je život krutý, a že bych se byla bez toho tvrdého poučení určitě obešla.

Není tomu tak! Já jsem svým založením po tatínkovi spíše bohém, a to i v případě peněz! Proto jsem potřebovala už zamlada dostat ponaučení, abych přehodnotila svoje hospodaření. Od tehdy jsem škudlila, kde se dalo (na sobě), abych měla vždy aspoň malou rezervu a nemusela od nikoho nic chtít.
Už asi 9 let, tedy co bydlím sama, jsem se vrátila ke svému bohémskému vztahu k penězům. Mám – koupím, nemám – (pardon) ˝suším hubu˝.Dokonce, a není to tak dávno, mi moje dcerulenka řekla:
˝ Nechápu, jak jsi mne mohla vychovat a nechat ještě vystudovat, abych měla všechno jako ostatní, když máš tak bohémský přístup k penězům!˝

Tak jsem jí vypravovala to, co nyní vám. Chvíli mlčela, aby neřekla něco ukvapeně a za svou předešlou větu se posléze omluvila. Nemohla pochopit, jak to, že tehdy nic nezpozorovala.

˝V tom je to umění mámy, děvenko,˝opáčila jsem ˝máma dokáže uživit třeba pět dětí, ale pět dětí neuživí mámu! Znáš přece toto přísloví?˝
Že to je konec – nekonec? Tak ať ! Já nejsem spisovatel, tak si múžu dělat či nedělat, psát či nepsat, co chci!

Autor: Jana Jeníčková, Foto: Internet