Mountain Marathon Cup 1

Autorka článku: Ivana Pilařová MMC je soubor tří alpských maratonů, které mají souhrnné převýšení přes 3 000 metrů, běžně se běhá v nadmořské výšce okolo 2 000 metrů, tomu odpovídá také počasí – tedy nic pro lehkonohé běžce z nížin. Už jen samotná místa konání závodů mluví za vše – Zermatt, Interlaken, Jungfrau, Vaduz.

Před lety jsem s maratony začínala, běhala jeden (Pražský) ročně a týdny se z toho léčila s tím, že za rok se ˝zase přemůžu˝ a postavím se na start. Myšlenka na více maratonů ročně mi připadala nesmyslná, stačí si přece jen jednou ročně dokázat, že to dám. V té době, před zhruba deseti lety jsem se dozvěděla o (údajně) nejtěžším horském maratonu v Evropě – Jungfrau Maratonu s převýšením 1 900 metrů. Vzpomněla jsem si na svůj každoroční boj na rovině v pražských ulicích a usoudila jsem, že to pro mě není. Tím jsem si snadno zdůvodnila, proč se o to nepokoušet a neběhat do kopců. Jistě podle vlastní zkušenosti víte, že zdůvodnit si, že něco nejde, je velmi snadné. Minulo pár let, mezitím jsem vylezla nějaké alpské čtyřtisícovky po ledovcích a zjistila jsem, že stoupat do kopců není tak zlé a že by to dalo i běžet. Přihlásila jsem se na Jungfrau Marathon a tréninky přestala počítat na kilometry, ale na počet vyběhnutých Ještědů. Po prvním absolvování Jungfrau mě ohromily dvě věci – atmosféra závodu (tak úžasnou jsem do té doby ještě nezažila) a sklon a délka kopců (asi tak osm Ještědů za sebou stále jen nahoru). Každopádně mě to nadchlo. V roce 2009 se hlásím na Mountain Maraton Cup, vlastně kromě prvního závodu vím do čeho jdu, Jungfrau jsem běžela už dvakrát, loni i Zermatt.

1. LTG Alpin Marathon v Lichtenštejnsku - 6. 6. 2009
Do této zemičky se moc těším, po návratu z Marathonu des Sables si chci užít trochu kopců a horského počasí. Obojí se mi splní vrchovatě. Jedeme jen na otočku – na závod a zpět. Přesto v pátek před závodem prohlížíme knížecí hrad, procházíme cílový prostor v Malbunu a posledních 8 km, které obkrouží cílové údolí. Odměnou za nastoupané metry jsou krásné výhledy z hraničních hřebenů. V sobotu se budíme do deště. Prší a prší, obloha je tak napůl. Na startu na chvíli přestává a je docela teplo. V naději, že to tak vydrží dalších 42 km řada lidí odkládá oblečení do deště. Prvních 10 km je rovina až do Vaduzu, hlavního a vlastně jediného lichtenštejnského města. Za městem začíná cesta stoupat a padají první kapky. To jistě přejde (pro jistotou ale oblékám bundu). Vbíháme do lesa a směřujeme ke knížecímu hradu – úžasné pozadí pro fotku. Leje jako z konve, z fotek není nic, ani foťák do deště neskousne dešťovou clonu a vše je rozmazané.

Vbíháme do lesa, sklon cesty se zvyšuje, je nám alespoň teplo. Po čase les končí, fouká a je zima, lituji ty, kteří nemají nic než tričko, i mě v bundě je docela zima. Čekám mírné dlouhé stoupání (tak to alespoň vypadá na profilu trati). Stoupání je, prudké a dlouhé. To přece nemůže trvat až do cíle, celkové převýšení je těsně pod 1 800 m. Za chvíli je to jasné, po prudkém stoupání následuje prudký seběh. To se ještě mnohokrát zopakuje. Do toho stále leje a leje, už přešly dvě bouřky, je takové ˝chlapské počasí˝. Ztrácím naději, že přestane pršet a těším se na posledních 8 km (ty znám). Se stoupající výškou klesá teplota. Celková prochladlost těla je znát, nezahřejí mě už ani kopce. Lituji Libora, který mi dělá doprovod na kole, musí mu být neskutečná zima, ačkoliv je nabalen v goretexu. Všechno jednou končí, přede mnou je posledních 8 km – oběh údolí, kdy cíl je celou dobu na dohled a na doslech (to není až tak výhoda). Doběhy všech tří maratonů jsou z kopce. I tady je seběh, zato hodně dlouhý (alespoň kilometr), to je opravdu příjemné. Dostávám tričko a dál už nic (medaile pan kníže nějak nevyrazil a na teplý čaj či jiné občerstvení asi nemá peníze). Paradoxně prožívám nejhorší chvíle v cíli, strašná zima, zcela ztuhlými prsty nemůžu rozvázat tkaničky, převléci se. Odvoz z cíle do Vaduzu vázne, čekáme na dešti v zimě na autobus, který jede jen jednou za půl hodiny. Libor jede na kole – to si raději ani nepředstavuji. Při sjezdu na kole z kopce v zimě se mi klepou ruce tak, že je to s jízdou neslučitelné. V autobusu to naštěstí nevadí.

Nad grogem v penzionu roztávám. Analyzujeme počasí, je tady jako v Jizerkách (jen o 700 metrů výše), tam prší skoro celé jaro. Tak čemu se vlastně divím? O tomto závodu se píše, že je z celého Cupu nejlehčí a s nejmenším převýšením. Vzhledem k tomu, že ty zbylé dva jsem už běžela, mohu říci, že převýšení je možná nejnižší, ale lehké to tedy zrovna není. Je to taková ˝jarná próba˝, jak by řekli Slováci.

Autor : ing. Ivana Pilařová