Mountain Marathon Cup 2

Autorka článku: Ivana Pilařová Zermatt Marathon ve Švýcarsku 4. 7. 2009 Městečko Zermatt je moji odvěkou Mekkou. Když jsem tady v roce 2000 stála poprvé, splnil se mi sen celého mého lezeckého života. Nikdy nemohu zapomenout na první pohled na Matterhorn od nádraží v Zermattu. Natož na okamžik, kdy jsem se na tuto úžasnou horu dívala shora z vrcholu Northentu a Durfuru.

Vzhledem k tomu, že účastníci maratonu dostanou v rámci startovného lístek na vláček platící tři dny až na horní stanici Gornergrad, neváháme a po celonoční jízdě místo odpočinku razíme nahoru k ledovcům. Ani prohlídka Zermattu se nedá odbýt, do kempu se vracíme kolem osmé večer. Před závodem to není zrovna vzorová životospráva. Nevadí, bylo by skutečnou škodou prosedět tak krásný den v kempu. V sobotu jedeme vláčkem na start do St. Nicklaus. Mám spoustu času, pozoruji předstartovní hemžení v ranním alpském slunci. Kromě svého maratonu běžím ještě se svým manželem první úsek štafety (střídání je na 21. km v Zermattu). Na rozdíl od ostatních dvou závodů Cupu tady není žádná počáteční rovinka, ale hned od začátku se stoupá. Prvních 10 km je namáhavých, kopce jsou docela prudké, ale rozhodně ne na chůzi. Druhá polovina do Zermattu je odpočinkovější.

Na nádraží se střídají štafety, dále tedy běžím s Liborem, který zastupuje naší štafetu ve druhé polovině. Zermatt se probíhá celý tam a zpět, je to jedna z mála odpočinkových částí závodu. Za městem se silnice silně zvedá, za chvíli pochodují všichni (tedy všichni, kteří jsou tady se mnou). Stoupání na Sunegu je prudké, pak ale následuje pohodový seběh – rovinka, zase seběh a zase rovinka (celkem asi 9 km). Poprvé jsem z toho byla vedle, po docela velké námaze se po člověku chce zase běh. Tedy není to povinné, ale přece po rovině nebudu pochodovat (i tací se ale najdou). Jsme na Riffelalpu, jen jednu vlakovou stanici pod cílem. Hraje hudba a stoly s občerstvením se prohýbají (gely a energetické tyčinky jsou tady běžné). Pohodová asfaltka, spousta fandících lidí. A – už to vidím, co mě čeká na posledních 3 km. Serpentina končíci někde za obzorem. Začátek se dá stěží vyjít, pak se to lepší. Po kousku rovinky čeká nemilé překvapení – střecha zakončená dřevěnou rampou. Na konci největšího stoupání stojí špalír lidí a očekává, že se běžci rozběhnou. Do cíle je cca 500 metrů, z toho posledních 100 metrů je z kopce. S Matterhornem v zádech a českou vlajkou v ruce se řítím do cíle. Za chvíli přibíhá Libor a fotíme se v cíli v krásných modrých trikách s medailí na krku.

Čas mám o něco horší než v Lichtenštejnsku, ale pocit mnohem lepší. Tady to mám ráda, moc ráda, i když kopce jsou dlouhé a prudké, lépe se mi to snáší než na LGT. Ani se mi nechce dolů (nemám kam spěchat, ještě tu pár dni zůstáváme), dívám se na půlku Matterhornu a torza masivu Monte Rosy, zbytky jsou v mlze. Tento krásný letní závod mohu jen a jen doporučit. Nepodlehněte však iluzím, že budete mít fotky z Matterhornem – celý je vidět jen někdy a jen brzy ráno.

Jarní začátek seriálu jsem přežila, usušila jsem věci, deštěm rozmazané fotky asi už nevylepším (i oficiální reklamní fotka závodu je rozmazaná – to už o něčem svědčí, asi je takové počasí standardem!). Letní Zermatt jsem si nádherně užila i s prodlouženou dovolenou, už se těším na podzimní barvy na Jungfrau.

Autor : ing. Ivana Pilařová