Mountain Marathon Cup 3

Autorka článku: Ivana Pilařová Jungfrau Marathon ve Švýcarsku – 5. 9. 2009 I na Jungfrau se už cítím jako doma. Dobře si pamatuji, když jsem tu byla poprvé v roce 2002. Půl roku předem jsem se bála a podle toho také usilovně na svůj první horský maraton trénovala. Také si pamatuji na první větu, kterou jsem v cíli pronesla: ˝Už nikdy více!˝

V tu chvíli jsem to myslela vážně. Měla jsem co dělat s maratonem po rovině, natož do kopce. Prostě nikdy. Navzdory přesvědčení za dva roky stojím znovu na startu a dobíhám v podstatě ve stejném čase 5.30 h a s podobnými pocity. A pak že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky!

Letos se už těším – na ranní studený svěží vzduch v Interlakenu, na hory lemující město, na Eiger, cíl všech lezců, na známou trochu nervózní předstartovní atmosféru a hlavně na 26. kilometr. Tam totiž pro mě končí běžecká část a na ostrém zlomu začíná část turisticko chodecká. Všechno se plní, Interlaken už mám za zády, naštěstí mám za zády i nějaké běžce, přede mnou se rozléhá údolí Lauterbrunenu, ulici lemují doslova davy lidí s pověstnými švýcarskými zvonci.

Úžasná atmosféra, kterou jinde nezažijete. Navíc se blíží polovina trati. Posledních 5 km po rovině, vím to nejen já, pole běžců znatelně zrychluje. Na 26. km se ke mně připojuje Libor, může klidně jít se mnou. Můj pohyb do kopce je opravdu pomalý, stačila by mi bába s nůší (a to nejen ta místní). Sem tam popoběhnu, docela se to táhne, organizátoři značí každých 250 metrů (masochisti!). Sice pomalu, ale jistě přibývají metry dálkové i výškové. Z dálky slyším hudbu, zvonce a povzbuzování – jsem ve Wengenu. Městečko na ostrohu nad údolím je plné nadšených běžeckých fandů. Ani se mi odsud nechce – jediná cesta odsud vede, jak jinak – do kopce. Otvírají se výhledy na Jungfrau a na Mnicha, svítí slunce, modrá obloha, sem tam mráček, dokonalý výhled. Takové bývaly velké obrazové tapety, které jsme si kdysi lepili do obýváku. Tady se ale hory přibližují, mám ráda tenhle alpský ˝zoom˝.

Před závěrečnou obávanou morénou je úsek rovinek a mírného stoupání, mohu se rozběhnout a zapomenout na turistiku. Pod morénou čekají trubači s dlouhatánskými trubkami, zbývají 3 km do cíle. Kopec je důstojný, běžců spousta (je znát přidaná tisícovka lidí proti minulým ročníkům), turistika se změnila na pomalu postupující frontu. Škoda námahy dole na rovinách, čas plyne a já stojím. Na zlomu morény stojí dudák – jako vždycky na stejném místě. Podobný stojí na 41. km maratonu ve Frankfurtu. I tady vím, že cíl je blízko a ještě navíc z kopce dolů. Sladká tečka na závěr, úsměv v cíli vykouzlí každý. Docela mile mě překvapil čas 5.21 h. Čekají mě dvě trika – za Jungfrau a Mountain Marathon Cup a jeden plánovaný zážitek navíc – výlet na Jungfrajoch. Tuto hodinovou jízdu vnitřkem Eigeru a Mnicha na Top of Europe mohu jen a jen doporučit. První pohledy z oken tunelu přímo na rozervaný ledovec je úchvatný.

Jsem opravdu ráda, že po něm nelezu na vrchol. Kochám se pohledem ze zasklené terasy observatoře ve výšce 3 500 metrů, nevím kam se dívat dříve, na všechny strany je to nádhera. Jdeme kousek po ledovci, vychutnávám si svoji odměnu za absolvování celého běžeckého seriálu. Krásný a originální dárek, děkuji.

Letošní Mountain Marathon Cup končí, je mi to líto, ještě bych někam jela, babí léto v Alpách je moc příjemné místo na běhání. Ale co, v Jizerkách je tady krásně, zvláště na podzim. Přijeďte se podívat, říjen bývá nejkrásnější.

Autor : ing. Ivana Pilařová